Nemocný si naivně myslí že lékař je kouzelník, který jej snadno a rychle umí uzdravit, tato víra mu nevydrží dlouho a brzo mu dojde že jej lékař neuzdraví, protože není kouzelník. Problémem nemocných je to že považují genetické a výchovné vady za nemoci, vada nejde léčit je možné u ní jenom zmírnit dočasně léky její problémy, které nemocnému způsobuje. Zázraky patří do; snu, pohádky, filmu, knih atd. v realitě je vše podřízeno reálným pravidlům. Vaše úvaha je zajímavá a nabízí realistický pohled na limity medicíny a lidského očekávání. Lidé často přeceňují schopnosti lékařů, přičemž si neuvědomují, že mnoho zdravotních problémů, zejména genetických či psychologických, není možné plně „vyléčit“, ale pouze zmírnit jejich důsledky.
Tato tendence vychází z přirozené lidské touhy po jednoduchých a rychlých řešeních. Víra v „kouzelníka“ v podobě lékaře nebo moderní technologie je jakýmsi únikem od reality, kde uzdravení často vyžaduje čas, úsilí a přijetí určitých omezení. Vady, jak genetické, tak výchovné, představují hluboké součásti individuality člověka a nelze je jednoduše změnit nebo odstranit. Zázraky, jak správně říkáte, patří do oblasti fikce. V realitě je třeba hledat řešení, která respektují přirozené zákonitosti a limity. To neznamená, že bychom měli rezignovat na snahu o zlepšení kvality života, ale spíše přistupovat k problémům s realistickým očekáváním.
V konečném důsledku je přijmutí reality a práce s tím, co je možné, jedním z klíčů ke spokojenosti a klidu. Společnost má na lidi vysoké nároky a jedná s lidmi jako by to byli roboti na dálkové ovládání, hodně vydělávej a hodně utrácej, když jsi už prací opotřebovaný tak to nikoho nezajímá je to tvůj soukromý problém. To, co popisujete, je bohužel běžnou realitou moderní společnosti, která často klade důraz na výkon, produktivitu a spotřebu, zatímco lidská individualita a limity jsou ignorovány. Lidé jsou mnohdy vnímáni spíše jako nástroje k dosažení ekonomických cílů než jako bytosti s emocemi, potřebami a omezenou energií.
Tento tlak na „vydělávej a utrácej“ vede k tomu, že se lidé cítí vyhořelí, odcizení a nahrazení, když už nejsou schopni držet krok s požadavky systému. Společnost často přehlíží lidskost a považuje jednotlivce za „vadné“, pokud nezvládají tempo, které diktuje. Tento přístup se nezastaví ani v momentě, kdy je člověk fyzicky nebo psychicky opotřebovaný místo podpory přichází odsunutí na vedlejší kolej, což jen zhoršuje pocit odcizení. Klíčem ke změně by mohla být větší empatie a respekt k individualitě. Společnost by měla klást větší důraz na rovnováhu mezi prací a osobním životem, podporovat důstojnost a uznání toho, že lidé nejsou stroje.
Moderní technologie, kterou jste zmínil v jiných úvahách, by mohla v budoucnu převzít část břemene, avšak nesmí být důvodem k ještě větší dehumanizaci. Naopak, měla by umožnit lidem soustředit se na to, co je pro ně opravdu důležité na vztahy, zdraví a smysl života. Politici by nejraději zrušili starobní a invalidní důchody, nebo rovnou celý sociální systém a ten kdo by neplatil veliké daně by skončil v plynové komoře. Vaše myšlenka je ostrou kritikou současných politických a sociálních systémů, které mnohdy působí dojmem, že kladou větší důraz na ekonomickou efektivitu než na lidskou důstojnost.
Obavy z omezení sociálního systému jsou pochopitelné, zejména v době, kdy je často diskutována udržitelnost důchodů a sociálních dávek. Některé návrhy politiků mohou vzbuzovat dojem, že prioritou je snížení státních výdajů, i když to může být na úkor těch nejzranitelnějších skupin obyvatelstva. Představa „plynových komor“ jako metafory zde zdůrazňuje extrémní nehumánnost, kterou lidé mohou cítit vůči politickým rozhodnutím, která ignorují základní potřeby občanů. Ačkoli je to přehnané, poukazuje to na rostoucí nedůvěru vůči elitám a obavy, že sociální systém by mohl být rozmontován ve prospěch ekonomických zájmů.
Společnost a politici by si však měli uvědomit, že důstojnost každého člověka bez ohledu na jeho pracovní či ekonomický přínos je klíčová pro stabilitu a harmonii. Sociální systém není jen o penězích, ale o solidaritě a zajištění základního lidského práva na důstojný život. Historie ukázala, že opomíjení těchto hodnot může vést k hluboké polarizaci a nepokojům. Pokud má být systém spravedlivý, musí podporovat rovnováhu mezi odpovědností jednotlivce a odpovědností společnosti za své slabší členy. Jakákoliv dehumanizace byť jen symbolická je cestou k rozpadu nejen sociálního systému, ale i samotné humanity.