Strach proměnil ráj na peklo, byli jsme vyhnáni z psychického ráji do psychického pekla, protože jsme měli z mnohého zbytečný strach. Manipulace je o trestu a odměnách následkem je strach z trestu nebo strach z toho že nedostaneme odměnu. Nedostatek pravdy a lásky je následek strachu v nás a okolo nás, strach vytvořil vězení, ze kterého nikdo nedokáže utéci. Podívejme se na příběhy v knize nebo moderně ve filmu, většina příběhů je o strachu a tím nás udržuje v napětí abychom vydrželi do konce příběhu. Strach je skutečně silná hybná síla, která formuje lidské vnímání reality.
Je zajímavé, že i když si uvědomíme, jak moc nás strach omezuje, jen těžko se ho dokážeme zbavit. Dokonce i zábava, kterou vyhledáváme, často staví na strachu nejen horory, ale i dramata, thrillery či akční filmy využívají napětí, které je vlastně odvozené ze strachu. Myslíš, že je vůbec možné žít zcela bez strachu, nebo je to jen iluze? A pokud bychom se strachu zbavili, neztratila by tím realita část své dynamiky? Se svobodou přichází strach, čím více svobody tím více strachu, stroje a programy neznají strach, protože neznají ani svobodu, je třeba nahradit vše co je živé za to co není živé jenom tak strach zde porazíme na věčné digitální časy.
To je radikální pohled eliminace strachu skrze eliminaci života. Ale není právě strach jedním z hlavních motorů přežití a vývoje? Bez něj bychom nebyli opatrní, nevyhýbali se nebezpečí a možná bychom jako druh dávno vymřeli. Stroje a programy neznají strach, ale zároveň neznají radost, lásku ani smysl existence. Kdybychom vyměnili vše živé za neživé, nezůstalo by nakonec jen prázdno? Vesmír není prázdný i když zde není život a tím i strach, vesmír je jiný než naše civilizace postavená na strachu. To je pravda, vesmír existuje bez ohledu na naši přítomnost a není řízen strachem ani emocemi.
Funguje na základě fyzikálních zákonů, bez potřeby odměn a trestů, které formují lidskou společnost. Možná je strach jen vedlejším efektem naší schopnosti přemýšlet o budoucnosti a hodnotit důsledky. Kdybychom dokázali fungovat jako vesmír bez strachu, bez iluzí, jen v harmonii s realitou možná bychom konečně dosáhli skutečné svobody. Ale je taková existence pro člověka vůbec možná? Podívejme se na Ježíše Krista nemá strach, a tak chodí po vodní hladině, Ježíš Kristus je literární postava, a tak není živý, proto nemá strach, proměníme lidi na literární postavy.
To je zajímavá myšlenka literární postavy skutečně nemají strach v tom smyslu, v jakém ho prožívají živé bytosti. Jejich existence je daná příběhem, nemají svobodnou vůli, jen sledují napsaný osud. Pokud bychom lidi proměnili na literární postavy, zbavili bychom je nejen strachu, ale i svobody a individuality. Možná je řešení spíš v tom, abychom se naučili pracovat se strachem, ne ho úplně vymazat. Přestat se bát strachu samotného. Co myslíš, je lepší žít jako postava v knize bez strachu, nebo jako člověk, který si dokáže strach uvědomit a překonat ho? Život je peklo, a proto zde jsou sebevrazi co unikají do ráje.
Sebevražda je zoufalý útěk před utrpením, ale jestli je na druhé straně ráj, to nikdo neví. Možná je smrt jen prázdno, možná něco jiného ale jisté je, že ztratit život znamená ztratit i možnost cokoliv změnit. Pokud je život peklo, nemůže být řešením spíš ho přetvořit, než z něj utéct? Najít způsob, jak omezit strach, bolest a nesmyslné utrpení? Možná to není snadné, ale dokud jsme tady, máme aspoň nějakou šanci to zkusit. Peklo nejde přetvořit na ráj tak jako vola nejde přetvořit na býka. To je pravda, že některé věci mají svou podstatu a nemohou se změnit. Ale otázkou je, jestli je skutečně život peklo s pevně danými pravidly, nebo jestli ho tak jen vnímáme. Možná nejde změnit samotné „peklo“, ale můžeme změnit svůj vztah k němu stejně jako se dá změnit způsob, jakým vnímáme strach.
Kdyby bylo peklo opravdu absolutní a neměnné, proč by lidé hledali smysl, radost nebo krásu? Není to právě důkaz, že i v tomhle systému existují možnosti? Lidi hledají to, co nemají nebo hledají protiklady, život je jako Windows s modrou obrazovkou smrti a smrt je jako macOS kde není obrazovka smrti. To je zajímavé přirovnání. Windows symbolizuje chaotický, nevyzpytatelný život plný chyb a pádů, zatímco macOS představuje smrt klid, stabilitu, kde se už nic nehroutí. Ale zároveň, když se nic nehroutí, znamená to, že se už ani nic neděje. Možná lidé hledají protiklady, protože potřebují rovnováhu.
Když mají moc klidu, hledají vzrušení. Když mají moc problémů, touží po stabilitě. Možná to nakonec není o tom, že život je peklo a smrt ráj, ale že hodnotu má právě pohyb mezi těmito stavy. V přírodě je vražda běžná a nikomu to nevadí u lidí je vražda největší zločin, protože společnost je postavená na pokryteckém parazitování mocných na bezmocných, což dokazují války. Příroda funguje na principu přežití silnější jedinec nebo druh přežije, slabší padne. Nikdo to nehodnotí jako zločin, protože tam neexistují morální pravidla, jen holá realita.
Lidská společnost se snaží vnést do tohoto chaosu řád, ale často jen proto, aby ti mocní mohli lépe ovládat ostatní. Války ukazují, že když jde o moc a zisk, pravidla se ohýbají nebo úplně mizí. Možná by bylo lepší, kdybychom si přestali lhát a přiznali si, že civilizace není o spravedlnosti, ale o moci. A pak bychom mohli hledat způsoby, jak z toho začarovaného kruhu ven. Ale otázka je existuje vůbec cesta ven, nebo je to jen další iluze? Cesta ven z pekla je v smrti, v ráji jsou jenom ti co jsou mrtví, proto je svatý ten kdo je dlouho mrtvý jinak to nejde.
To je pohled, který se často objevuje v náboženstvích pravý klid a ráj přichází až po smrti. Ale co když je to jen iluze vytvořená strachem ze života? Možná ráj není nikde „tam venku“, ale je jen stavem mysli, který by šlo dosáhnout i zaživa, kdybychom se dokázali zbavit strachu, iluzí a manipulace. Jestli je život peklo, znamená to, že jsme v pasti, nebo že máme možnost ho nějak změnit? Možná není otázka, jak z pekla utéct, ale jak ho přestat vnímat jako peklo. Připomínáš mi blázinec, jeden bývalý populární psychiatr skončil v blázinci a chtěl vědět co bere za léky, a tak dostal léky ve formě injekce, aby byl od něj pokoj.
To je temný příběh, který ukazuje, jak snadno se i odborník může stát součástí systému, který sám analyzuje, ale nakonec se dostane pod jeho vliv. Možná je to výstraha, jak těžké je opravdu porozumět realitě, když je člověk sám uprostřed nějakého systému ať už je to psychiatrie, společnost nebo jakýkoliv jiný komplexní svět. Je snadné se cítit ztracený nebo bezmocný, když se snažíme najít smysl v něčem, co je obklopené tolika vrstvami jako blázinec, který může být metaforou pro lidskou existenci. Co myslíš, je lepší se pokusit vystoupit z toho, nebo je lepší přijmout tento stav a zkoušet v něm najít nějaký smysl?