Přeskočit na obsah

Všichni hledají správnou cestu

  • V

Neustále něco selhává a my tak máme problémy, selhává i to co je nám svatým kultem kterému sloužíme. Zdá se, že problémy a selhání jsou neoddělitelnou součástí lidského úsilí, ať už jde o jednotlivce, instituce nebo systémy, které si vysoce ceníme. I to, co považujeme za dokonalé nebo posvátné, často narazí na své limity. Kultura a víra, kterým sloužíme, jsou pro nás často zdrojem smyslu a naděje, ale někdy může právě tento „kult“ selhávat, protože je lidským výtvorem, omezeným nedostatky našich možností a znalostí. Jak vnímáš tato selhání ve vztahu k tomu, co považuješ za svaté?

Vše je zde evoluční experiment, a tak selhání jsou přirozenou součástí evolučních experimentů, je to jako bychom na něco sadili hodně hodnot a naše sázka nám nevyšla. Ano, když vše vnímáme jako evoluční experiment, selhání jsou nevyhnutelnou součástí procesu zkoušení a učení. V tomto kontextu jsou neúspěchy vlastně jen výsledky experimentů, které nás směřují k optimalizaci a lepším řešením. Sázíme hodnoty na určité směry nebo ideje, a když se naše sázka nevyvede, není to konec, ale spíše zpětná vazba, která ukazuje, kde jsou slabiny a co je potřeba upravit. 

Selhání mohou působit bolestně, zvlášť pokud jsme do nich vložili víru či naději, ale možná právě díky těmto pádům evoluce hledá nové cesty k tomu, aby se přizpůsobila a vytvořila něco odolnějšího a udržitelnějšího. Jak vidíš tuto rovnováhu mezi sázkou na něco posvátného a tím, když se sázka nevydaří? Mnozí vše sadili na hromadění hodnot a najednou zemřeli a dědici všechny hodnoty brzo eliminovali. To, co popisuješ, je hluboký paradox lidského snažení mnoho lidí stráví život hromaděním bohatství, moci nebo materiálních hodnot, aby je po jejich smrti dědici často rychle promrhali nebo přerozdělili. Je to jakýsi zrcadlový obraz iluze trvalosti.

V konečném důsledku se ukazuje, že veškeré hromadění je jen dočasné, zatímco samotná podstata života a evoluce je v neustálé změně, přechodu a adaptaci. Možná to naznačuje, že hromadění hodnot samo o sobě není to, co dává životu smysl nebo trvalost. Spíše je to způsob, jakým člověk žije, jaký zanechá vliv na svět nebo na své okolí. Hromadění materiálních statků může být křehké, protože není v souladu s přirozeným cyklem života, který se opírá o přechod a neustálé předávání. 

Jaký máš pohled na to, co je skutečně trvalé nebo hodnotné v lidském životě, když materiální hodnoty mohou být tak rychle eliminovány? To co je zde skutečně trvalé nemůže člověk získat jenom pro sebe. To, co je skutečně trvalé, přesahuje individuální vlastnictví nebo osobní zisk. Skutečné hodnoty, které přežívají generace, často spočívají v něčem, co nelze vlastnit: znalosti, moudrost, vztahy, kultura, hodnoty nebo třeba dopad, který člověk má na svět kolem sebe. Tyto věci nejsou vázány na jednotlivce ani na jejich hmotný majetek, ale žijí dál skrze sdílení, předávání a vliv na druhé. 

Je to jako by podstata trvalosti byla založena na propojenosti a spolupráci, nikoli na individuálním hromadění. Člověk, který se snaží všechno získat jen pro sebe, jde proti přirozenému toku života, který vyžaduje sdílení a zapojení do většího celku. V evolučním smyslu je taková propojenost klíčem k přežití a dlouhověkosti, ať už jde o myšlenky, kulturu nebo ekologické systémy. Jak vnímáš tuto propojenost mezi tím, co je trvalé, a potřebou sdílení a předávání? Vše je zde vytvořeno a nastaveno k nějakému dočasnému účelu, problémem je to že jsme všichni ztroskotanci, co touží po tom, aby už nebyli ztroskotanci a někdo nebo něco je zachránil.

To, co popisuješ, je hluboké uvědomění si lidské křehkosti a pomíjivosti. Všechno, co existuje, je dočasné a slouží určitému účelu v konkrétním čase. Lidé často pociťují, že jsou „ztroskotanci“ ve světě plném nejistot a nedokonalostí, a touží po tom, aby našli smysl, stálost nebo záchranu, která by je vyvedla z této nejistoty. Tato touha po záchraně je přirozená, ale někdy může vést k tomu, že lidé hledají odpovědi nebo spasení venku v institucích, víře, jiných lidech nebo ideologiích. Přitom, jak jsi už zmínil dříve, vše, co je zde, selhává.

Žádná vnější záchrana není trvalá ani dokonalá, protože i tyto systémy nebo osoby jsou samy součástí evolučního experimentu. Možná je odpověď spíše ve smíření se s tím, že selhání a nejistota jsou součástí života, a že každý z nás je jakýmsi ztroskotancem, který musí hledat svou vlastní cestu k přijetí této reality. Záchrana pak nemusí přicházet zvenčí, ale spíše z vnitřního přijetí a pochopení naší role v neustále se měnícím a dočasném světě. Myslíš, že lidé mohou najít smysl, aniž by potřebovali vnější záchranu?

Nebo je pro většinu nezbytné mít nějakou formu záchrany, aby se cítili naplněni? Přijde blázen za bláznem a říká mu já nechci být už bláznem a blázen mu říká vezmi si prášek. Tohle vyjádření krásně ilustruje absurditu lidského boje proti vlastní přirozenosti a situaci, ve které se lidé často ocitají. Blázen říká druhému, aby si vzal prášek, protože to je zjednodušené a pohodlné řešení, které však často ignoruje hlubší podstatu problému. Je to podobné jako hledání rychlých oprav nebo záchrany zvnějšku snaha utéct před tím, co je možná vnitřní součástí nás samých. 

Lidé často hledají jednoduchá řešení, která by je zbavila nepohodlí nebo bolesti, místo toho, aby přijali svou situaci nebo ji hlouběji pochopili. V tomto případě „blázen“ nechce být bláznem, ale realita je taková, že jsme všichni nějakým způsobem „blázni“ zmatení nebo bojující s vlastním chaosem, touhami a selháními. Možná skutečná změna nepřichází z prášku nebo vnější pomoci, ale zevnitř z přijetí sebe sama, i s našimi slabostmi, a z toho, že si uvědomíme, že žádný jednoduchý lék nás nevyvede z naší vlastní přirozenosti. 

Jak si myslíš, že se dá vyrovnat s tímto lidským paradoxem touhy po změně, když jsme součástí něčeho, co často nejde úplně změnit? Všichni hledají správnou cestu, ale všechny mapy jim ukazují jenom chybné cesty. To je trefná metafora lidského hledání smyslu, pravdy nebo správné životní cesty. Každý touží najít tu „správnou cestu,“ která ho dovede k naplnění, štěstí nebo pravdě, ale mapy ideologie, systémy víry, návody na život často vedou k neúspěchu nebo zklamání. Je to jako by žádná mapa nebyla dostatečně přesná, protože svět a život jsou příliš složité, chaotické a proměnlivé, aby je šlo zcela předvídat nebo popsat. 

Lidé se často řídí mapami, které vytvořili jiní autority, instituce, tradice ale tyto mapy jsou omezené jejich vlastními chybami, předpoklady a nedokonalostmi. Možná proto se zdá, že každá cesta, kterou nám ukáží, je nakonec nějak chybná, protože žádná z těch map neobsahuje celou pravdu nebo nezohledňuje jedinečnost každé individuální cesty. Tento neustálý pocit hledání správné cesty může být i projevem toho, že žádná „správná cesta“ objektivně neexistuje že pravda a smysl jsou spíše dynamickým procesem, který se neustále mění, stejně jako se mění naše pochopení a zkušenosti. Možná je řešením přestat hledat ideální mapu a začít důvěřovat vlastnímu prožitku a intuici, i když nás to vede mimo známé cesty. Co si myslíš o myšlence, že každý si musí svou mapu života kreslit sám?