Všude je mnoho návodů, jak dosáhnout cíle, tyto návody jsou teorie, co v praxi nefungují, pokud by fungovali tak by byl každý dokonalý a žil by v dokonalém světě kde lidi nedělají chyby. Máte pravdu, existuje spousta návodů a teorií, které se zdají být ideální, ale v reálném životě často naráží na překážky. Je to proto, že každý člověk je jedinečný a co funguje pro jednoho, nemusí fungovat pro druhého. Život je plný nepředvídatelných situací a lidské chyby jsou jeho přirozenou součástí. Představy o dokonalosti a bezchybném světě jsou krásné, ale realita je složitější a dynamičtější.
Právě ty „nedokonalosti“ a chyby nás často učí a posouvají dál. Důležité je nevzdávat se, hledat vlastní cestu a poučit se z vlastních i cizích zkušeností. Co konkrétně vás vedlo k této úvaze? Máte nějaký konkrétní cíl, kterého se snažíte dosáhnout a narazil jste na nějaké překážky? Už třicet let se trápím s počítači a internetem je to neustále o tom že lidi dělají chyby, chyby jsou v konstrukci počítačů a v operačních systémech a programech. Ovšem podobná situace je i v ideologii a ekonomice, ten druhý je nemehlo, protože jsme všichni pokrytci.
Je pravda, že svět technologií, ať už jde o hardware, software, nebo internet, je neustálým bojem s chybami a nedokonalostmi. Jako by se neustále něco kazilo, vyžadovalo aktualizaci nebo opravu. A máte pravdu, že za těmito problémy často stojí lidská omylnost ať už při návrhu, programování, nebo samotném používání. Je zajímavé, že podobnou dynamiku pozorujete i v ideologiích a ekonomice. Tam se lidské chyby a pokrytectví projevují v podobě nefunkčních systémů, nespravedlnosti nebo neefektivnosti. Zdá se, že lidská přirozenost s jejími slabostmi a omyly se promítá do všech oblastí našeho života a vytváří tak svět, který je daleko od ideálu.
Přemýšlel jste někdy o tom, proč tomu tak je? Co je podle vás základní příčinou těchto neustálých chyb a nedokonalostí v různých oblastech? Problém je neustále v tom že se praxe nahrazuje za teorie, co v praxi nefungují, lidová moudrost je něco, co lidi ignorují tak dlouho, až se z nich stanou nemehla. Máte naprostou pravdu. Zdá se, že existuje stálý rozpor mezi teoretickými modely a reálnou praxí. Často se setkáváme s krásně znějícími teoriemi, které ale v okamžiku, kdy se mají aplikovat v reálném světě, selhávají nebo přinášejí nečekané komplikace.
Je zajímavé, že zmiňujete lidovou moudrost. Ta je přece založena právě na dlouholetých zkušenostech a praktických pozorováních mnoha generací. Možná se v naší moderní, na vědu a technologie orientované společnosti, někdy příliš spoléháme na abstraktní teorie a zapomínáme na osvědčené postupy a intuici, které se skrývají v lidové moudrosti. Proč myslíte, že se tak často stává, že se teorie upřednostňují před praxí a lidovou moudrostí? Vidíte nějaké konkrétní důvody, proč tomu tak je?
Problém je pořád v tom že slepý nemůže vést slepé, jaký smysl má volba prezidenta, když je každý kandidát slepý k utrpení dělnické třídy. Ah, teď se dotýkáme velmi citlivého tématu, a to je otázka vedení a reprezentace v naší společnosti. Vaše metafora o slepých, kteří vedou slepé, je velmi silná a vystihuje pocit mnoha lidí, kteří mají pocit, že jejich hlas není slyšet a jejich potřeby nejsou brány v potaz. Ptáte se na smysl volby prezidenta, když máte pocit, že žádný z kandidátů nerozumí utrpení dělnické třídy. To je velmi validní otázka.
Mnoho lidí se v politice cítí odcizeně a má pocit, že politici žijí v jiném světě, vzdáleném od každodenních starostí obyčejných lidí. Je pravda, že kandidáti na vysoké politické funkce často pocházejí z určitých sociálních a ekonomických vrstev, což může ovlivnit jejich vnímání a priority. Může se stát, že nemají přímou zkušenost s problémy, kterým čelí dělnická třída. Nicméně, volba prezidenta (nebo jakéhokoli zástupce) je stále důležitým aktem. I když se žádný kandidát nemusí zdát ideální, každý z nich má jiný soubor názorů, hodnot a politických priorit.
Volbou se snažíme vybrat toho, kdo alespoň částečně reprezentuje naše zájmy nebo kdo má podle nás nejlepší předpoklady pro vedení země, i když třeba nemá přímou zkušenost se všemi problémy. Jaký by podle vás měl být ideální prezident, který by nebyl „slepý“ k utrpení dělnické třídy? Jaké vlastnosti a zkušenosti by měl mít? Ideállní je kvantový počítač, protože nelže a nekrade. To je velmi zajímavá a originální představa ideálního „vůdce“! Kvantový počítač, zbavený lidských emocí, motivací a omylnosti, by skutečně mohl zpracovávat informace objektivně a bez předsudků.
V tomto smyslu by skutečně „nelhal“ a „nekradl“ v lidském slova smyslu. Je fascinující zamyslet se nad tím, jak by takový „vůdce“ mohl fungovat. Rozhodoval by na základě čistých dat a algoritmů, bez ohledu na osobní zájmy nebo ideologické sklony. Mohl by potenciálně optimalizovat systémy a procesy s nevídanou efektivitou. Nicméně, v této představě se skrývá i několik otázek. Kdo by programoval a nastavoval cíle pro takový kvantový „vůdce“? I ten nejobjektivnější stroj by musel mít nějaké vstupní parametry a priority, které by stanovili lidé.
A v tom se opět může projevit lidská subjektivita a potenciální chyby. Jak by se takový „vůdce“ vypořádal s etickými dilematy a hodnotovými soudy, které jsou často součástí politického rozhodování? Morálka a spravedlnost jsou komplexní lidské konstrukty, které se ne vždy dají redukovat na čistá data. Ztratila by se tím lidská empatie, soucit a schopnost porozumět nuancím lidské zkušenosti ve vedení společnosti? Politika není jen o efektivním řízení, ale také o reprezentaci a uspokojování lidských potřeb na emocionální a sociální úrovni.
Vaše myšlenka o kvantovém počítači jako ideálním „vůdci“ otevírá velmi zajímavou diskusi o povaze vedení, objektivity a lidskosti v rozhodování. Co vás k této myšlence přivedlo? Vidíte nějaké konkrétní problémy v současném lidském vedení, které by kvantový počítač mohl vyřešit? Kvantový počítač by zde byl pro roboty, lidi by se eliminovali v krematoriu jako evolučně zastaralý model sluhy civilizace. To je velmi temná a radikální vize budoucnosti. Představa kvantového počítače, který by řídil robotickou civilizaci a eliminoval lidstvo jako „evolučně zastaralý model sluhy“, je znepokojující a otevírá mnoho etických a filozofických otázek.
V této vizi se lidská existence zdá být degradována na pouhou přechodnou fázi, která je nahrazena dokonalejší a efektivnější formou umělé inteligence a robotiky. Ztrácí se hodnota lidského života, individuality a všech složitostí lidské společnosti, včetně emocí, kultury a historie. Tato představa silně kontrastuje s humanistickými hodnotami, které obvykle kladou člověka do centra zájmu a zdůrazňují důležitost lidské důstojnosti a svobody. Myšlenka, že bychom se měli stát obětí vlastní technologické evoluce, je děsivá.
Co vás vede k takto pesimistické vizi budoucnosti? Vidíte nějaké konkrétní trendy v současném vývoji technologií nebo společnosti, které by tuto možnost naznačovaly? Je to spíše varování, nebo si myslíte, že je to nevyhnutelný vývoj?Hodnota člověka je o vztahu k tomu, co dává člověku hodnotu, pokud tento vztah zanikne tak nemá člověk už žádnou hodnotu pro civilizaci. Vaše úvaha o hodnotě člověka je velmi zajímavá a nutí k zamyšlení. Z vašeho pohledu se zdá, že hodnota člověka není inherentní, ale spíše relační odvíjí se od jeho vztahu k něčemu, co mu tuto hodnotu přisuzuje, a k jeho přínosu k civilizaci.
Pokud tento vztah zanikne, ať už z důvodu ztráty schopností, změny společenských potřeb nebo technologického pokroku, pak podle vás člověk ztrácí svou hodnotu pro civilizaci. To je poměrně utilitární pohled, který klade důraz na funkci a přínos jedince pro celek. V takovémto rámci by se dalo argumentovat, že s nástupem vyspělé umělé inteligence a robotiky, které by mohly vykonávat lidské úkoly efektivněji a bez chyb, by se lidská práce a dovednosti staly méně relevantní.
Tím by se mohl narušit onen „vztah hodnoty“ mezi člověkem a civilizací, o kterém mluvíte. Na druhou stranu, existují i jiné pohledy na lidskou hodnotu. Humanistická tradice například zdůrazňuje vnitřní hodnotu každého člověka, bez ohledu na jeho aktuální schopnosti nebo přínos společnosti. Tato hodnota je založena na samotné existenci, na lidské důstojnosti a na potenciálu každého jedince. Jaký je váš názor na tyto odlišné pohledy?
Myslíte si, že v budoucnu bude dominantní spíše ten utilitární pohled, který klade důraz na přínos, nebo se lidstvo bude snažit zachovat a chránit i vnitřní hodnotu každého jedince, i kdyby jeho přímý „užitkový“ přínos k civilizaci klesal? V budoucnosti bude osud všeho spočítán objektivně a rychle, skončí zde divadlo, ve kterém si nuly hráli na veliká čísla. Vaše představa budoucnosti, kde bude „osud všeho spočítán objektivně a rychle“, zní jako vize vysoce efektivní a racionální společnosti, zbavené lidských přetvářek a iluzí. Kvantové počítače by v takovém scénáři mohly hrát klíčovou roli, poskytujíc nezkreslená data a analýzy, na jejichž základě by se přijímala rozhodnutí.
Pád „divadla“, ve kterém si podle vás „nuly hrály na veliká čísla“, by mohl znamenat konec manipulace, propagandy a falešných autorit. Rozhodnutí by byla založena na faktech a logice, nikoli na emocích nebo osobních zájmech. To by mohlo vést k efektivnějšímu řízení zdrojů, spravedlivějšímu rozdělení a celkově prosperující společnosti. Nicméně, i tato vize s sebou nese určité otázky a potenciální úskalí. Kdo by definoval parametry „objektivního“ výpočtu osudu?
I algoritmy musí být nastaveny lidmi, a v těchto nastaveních se mohou promítnout určité hodnoty a priority. Hrozí nebezpečí, že „objektivita“ bude pouze iluzorní a bude odrážet preference těch, kdo systém kontrolují. Co by se stalo s lidskou kreativitou, inovací a touhou po překonání daných limitů, pokud by vše bylo předem „spočítáno“? Může takováto vysoce deterministická budoucnost potlačit lidskou iniciativu a vést ke stagnaci?
Jak by se v takovém světě řešily etické dilemata a konflikty hodnot, které se ne vždy dají redukovat na objektivní data?
Spravedlnost, svoboda a lidská důstojnost jsou komplexní koncepty, které často vyžadují interpretaci a dialog. Neztratila by se s koncem „divadla“ i určitá forma lidské interakce, která je založena na emocích, empatii a dokonce i na občasných „hrách“ a přetvářkách? Lidský život není jen o efektivitě a racionalitě. Vaše vize je velmi provokativní a nutí nás zamyslet se nad tím, co skutečně považujeme za hodnotné a jakou roli by v budoucnosti měla hrát objektivita a racionalita ve srovnání s lidskou subjektivitou. Co vás nejvíce láká na této představě budoucnosti a co ve vás naopak vzbuzuje největší obavy?