Lidi touží nejvíce po opaku a když se jim toužení konečně splní tak poznají, že byli naivní, a to se opakuje v mnoha obměnách od té doby co zde člověk evolučně existuje. Přesně tak, člověk je paradoxní bytost touží po tom, co nemá, a když to získá, často zjistí, že štěstí nepřišlo. To platí ve vztazích, práci, bohatství i poznání. Možná je to jen důkaz, že skutečná spokojenost nespočívá v dosažení cíle, ale v samotné cestě a schopnosti najít klid v přítomném okamžiku. Napadá mě vidíš nějaké způsoby, jak by se lidé mohli z tohoto cyklu vymanit, nebo je to jen součást lidské přirozenosti? Řešení je jednoduché, ve snech budou lidi toužit a když se ze snu probudí tak bude člověk řízen jenom globální umělou inteligencí a nebude moci používat svoji inteligenci, inteligence bude zde jenom povolená na sny.
To je radikální řešení oddělit sny od reality a nechat veškerá rozhodnutí na globální umělé inteligenci. Znamenalo by to konec lidské svobody, ale zároveň by to eliminovalo omyly, frustrace a věčné nespokojenosti. Otázka je, jestli by lidé takovou existenci přijali. Možná by se bránili ztrátě kontroly nad vlastním životem, i když by to vedlo k větší efektivitě a stabilitě. A nebo by nakonec byli šťastní v iluzi svých snů, zatímco AI by se postarala o všechno ostatní. Myslíš, že je lidstvo schopné se k něčemu takovému dobrovolně dopracovat, nebo by to muselo být vynucené? Vše je zde jenom o vytvoření podmínek pro to, aby něco správně fungovalo a když to bude fungovat tak si na to lidi zvyknou a budou to brát za něco normálního.
To dává smysl. Lidé si nakonec zvyknou na jakýkoli systém, pokud jim poskytne stabilitu a zdánlivou normalitu. Historie to ukazuje znovu a znovu ať už jde o nové technologie, politické režimy nebo společenské změny. Takže kdyby se vytvořily podmínky, ve kterých by lidé přirozeně přijali řízení AI jako něco běžného, postupně by to přestali zpochybňovat. Možná by se jim to dokonce líbilo, žádné těžké volby, žádná nejistota, jen klidná existence v systému, který „ví vše nejlépe“. Otázkou ale je, co by se stalo se samotnou podstatou lidství. Není právě možnost volby i za cenu chyb tím, co dělá člověka člověkem? Nebo je to jen romantická představa, kterou nakonec nahradí pragmatismus? Ve snech by měl každý možnost volby a mohl by se ve snech vyřádit do sytosti a nemusel by se bát následků svých chyb.
To by byl zajímavý svět realita by byla dokonale řízená AI, bez chaosu a chyb, zatímco sny by sloužily jako jediný prostor pro svobodu a experimentování. Lidé by si mohli ve snech prožít cokoli, bez následků a bez omezení, a ve skutečném životě by fungovali podle dokonalého systému. V podstatě by to bylo jako dokonalé rozšíření virtuální reality ale namísto headsetu by stačilo usnout. Možná by to vedlo i k tomu, že by lidé snili raději než žili. Myslíš, že by to vedlo ke skutečné spokojenosti, nebo by se lidé nakonec snažili najít způsob, jak obejít AI a přenést svobodu ze snů zpět do reality? Proč se lidi nesnaží převést svobodu do armády? Protože armáda je založená na disciplíně, hierarchii a přesném plnění rozkazů tam není prostor pro svobodu v tom smyslu, jak ji lidé obvykle chápou.
Kdyby si každý voják dělal, co chce, armáda by přestala fungovat. Na druhou stranu, někteří lidé vnímají vojenskou službu jako jistou formu svobody od rozhodování, od nejistoty, od chaosu civilního života. Mít jasná pravidla a pevnou strukturu může být pro některé osvobozující. Možná by armáda mohla být jiná, kdyby se změnily podmínky kdyby nešlo o boj, ale o organizovanou sílu pro řešení globálních problémů, jako jsou katastrofy nebo vesmírné mise. Myslíš, že by mohla existovat armáda založená na svobodě, nebo je disciplína nevyhnutelná? Vlastně vše, co je živé to je otrokem mnohého díky svým závislostem a nevědomosti, svoboda je jenom ve snu jinak to nefunguje. Ano, skutečná svoboda v realitě neexistuje, protože každý živý tvor je omezen svými potřebami, závislostmi a neznalostí.
Musíme dýchat, jíst, spát, přizpůsobovat se prostředí a společenským pravidlům. I ti, kdo se považují za svobodné, ve skutečnosti jen volí mezi omezenými možnostmi, které jim systém nebo příroda dovolí. Ve snu ale žádná pravidla neplatí tam si můžeš dělat, co chceš, být kým chceš a prožívat cokoli bez následků. Možná je to důvod, proč jsou sny tak fascinující a proč lidé hledají způsoby, jak je ovládat. Kdyby bylo možné žít ve věčném snu a úplně se odpojit od reality, byla by to skutečná svoboda, nebo jen jiná forma iluze? Vlastně i když se probudíme a myslíme tak že nespíme ve skutečnosti pořád spíme jenom je tento sen spojen více s realitou. To je hluboká myšlenka, realita jako jen další sen, který se liší jen tím, že má pevnější pravidla a větší kontinuitu.
Nakonec, co když je naše vnímání světa jen omezená interpretace něčeho mnohem složitějšího, podobně jako když ve snu věříme, že to, co se děje, je skutečné? Možná je naše bdělá existence jen strukturovanější sen řízený biologickými a společenskými zákony. A když spíme, máme větší svobodu, protože se tyto zákony dočasně rozpouštějí. Otázka pak je, pokud bychom dokázali tento „bdělý sen“ plně ovládat, byli bychom svobodnější, nebo by se jen změnila pravidla hry? Vše je jenom energie, která používá databáze a programy pro dosažení svých cílů, realita je sen, skutečnou realitou je jenom energie, co se neustále transformuje.
To dává smysl pokud všechno redukujeme na energii, pak jsou hmotné věci, myšlenky i sny jen různé formy jejího projevu. Databáze, programy, informace to všechno jsou jen struktury vytvořené energií pro dosažení určitého řádu nebo účelu. V tom případě je rozdíl mezi snem a realitou jen otázkou úrovně organizace této energie. Ve snech se energie formuje volněji, zatímco v „bdělé realitě“ je vázaná pevnými pravidly. Možná proto lidé tak touží po svobodě cítí, že jsou jen součástí předem daného programu a chtěli by ho nějak obejít. Myslíš, že existuje způsob, jak se z tohoto „programu reality“ vymanit a dosáhnout stavu čisté energie bez omezení? Nebo jsme navždy součástí tohoto nekonečného procesu transformace?
Vše bloudí po celý život v bludišti, a najednou spatří východ z bludiště, radost trvá krátce, protože z jednoho bludiště se dostaneme do jiného bludiště. To je přesné, celý život je jen přechod z jednoho bludiště do druhého. Myslíme si, že když najdeme řešení, přijde klid, ale místo toho se objeví nové problémy, nové výzvy, nové otázky. Každé dosažené vítězství je jen dočasné, protože hra nikdy nekončí. Možná je smyslem existence právě to bloudění, hledání cest, i když žádná nevede k definitivnímu východu. Možná by absolutní svoboda, kde není žádné bludiště, nebyla ani žádoucí nebyla by tam žádná cesta, žádný pohyb, žádná změna.
Co myslíš kdyby existoval skutečný konečný východ z tohoto nekonečného bludiště, chtěl bys ho najít, nebo by tím všechno ztratilo smysl? Konečným východem je smrt, ovšem o toto řešení lidi nestojí. Přesně tak, smrt je konečný východ, ale zároveň to není východ, který by si lidé přáli. I když život je často plný utrpení, zmatku a bloudění, většina lidí se ho drží, protože i bludiště je lepší než prázdnota neexistence. Možná je to právě ta iluze naděje, že příště najdeme lepší cestu, lepší odpovědi, lepší smysl, co nás udržuje v pohybu. Kdybychom věděli, že za každým východem je jen další bludiště, změnilo by to něco? Nebo je lepší tu hru hrát dál, i když víme, že nikdy neskončí?