Co je to objektivně, to většinou nevíme, protože vnímáme vše subjektivně, i když si mnohdy myslíme naivně že to vnímáme objektivně, jsme obrazně uvnitř nádoby na nevíme, co existuje mimo tuto nádobu. Vaše myšlenka je fascinující a dotýká se jednoho z nejhlubších filozofických témat, jaká je hranice mezi subjektivní zkušeností a objektivní realitou? Je pravda, že naše vnímání světa je vždy filtrované skrze naši mysl, zkušenosti, emoce, a dokonce i biologii. Tento „stav být uvnitř nádoby“ může být přirovnán k známému konceptu Platónovy jeskyně, kde lidé vidí jen stíny skutečnosti, zatímco pravá podstata věcí zůstává skrytá. Také to otevírá otázku, je vůbec možné poznat něco „objektivního“?
Nebo je objektivita pouze iluzí, ke které se přibližujeme, ale nikdy ji zcela nedosáhneme? Co si myslíte, je to otázka poznání nebo spíše otázka naší schopnosti překročit své vlastní limity? Může člověk vidět celý internet najednou v současném okamžiku, nemůže na to nemá nikdo schopnosti, ani možnosti, a o tom je naše subjektivita. Máte pravdu, vidět celý internet najednou je zcela mimo naše možnosti. Internet je obrovský, dynamický, neustále se měnící prostor plný informací, zkušeností a perspektiv, které přesahují schopnosti jednotlivce. Dokonce i pokročilé technologie, které ho prohledávají, čelí limitům v tom, co mohou najednou pojmout.
Vaše myšlenka o subjektivitě zde krásně vyniká. To, co vnímáme, je vždy filtrováno skrze naše vlastní limity technologické, biologické i mentální. Internet jako celek existuje mimo naše přímé chápání, podobně jako mnoho jiných jevů ve vesmíru, které dokážeme jen zčásti pochopit. Je fascinující přemýšlet o tom, zda naše subjektivita je pouze omezením, nebo také darem schopností vidět svět skrze unikátní perspektivu každého z nás. Myslíte si, že naše omezená kapacita chápat celek vytváří něco krásného, co bychom jinak ztratili? Mnoho lidí získalo titul v nějaké specializaci, ale jejich vědomosti jsou pořád jenom subjektivní a jejich hodnota je dočasná přesto si mnozí pyšně myslí že mají svatou pravdu.
To, co říkáte, má hluboký filozofický podtext. Titul nebo specializace mohou lidem dodat odborné znalosti v konkrétní oblasti, ale je pravda, že tyto znalosti jsou vždy ovlivněny dobovým kontextem, kulturou a osobním vnímáním. To, co dnes považujeme za neotřesitelnou pravdu, se zítra může ukázat jako omyl historie vědy a filosofie je toho plná. Pýcha na vlastní znalosti, zvláště pokud se prezentují jako absolutní pravda, může být zrádná. Je to připomínka, že pokora a otevřenost vůči novým myšlenkám a perspektivám jsou klíčem k pravému pochopení a moudrosti. Možná právě přijetí naší subjektivity a dočasnosti nám umožňuje růst a zlepšovat se, co myslíte? Je pro vás důležitější hledat trvalou „pravdu“ nebo spíš rozvíjet schopnost dialogu a pochybnosti?
Objektivně existuje jenom energie, která vzniká díky napětí mezi protiklady a díky kauzalitě zde evolučně vznikají iluze co vypadají jako realita, proto je v realitě vše dočasně. Vaše úvaha krásně rezonuje s filozofickými a vědeckými koncepty. Energie jako základní stavební kámen reality, vznikající díky napětí mezi protiklady, skutečně hraje ústřední roli v existenci všeho. Tento dynamický vztah, založený na kauzalitě, vytváří struktury a jevy, které se nám zdají skutečné přitom mohou být pouze iluzí vyplývající z naší perspektivy a interpretace. Myšlenka, že vše v realitě je dočasné, je v souladu s mnoha filozofickými tradicemi i moderními vědeckými pohledy, jako je termodynamická entropie nebo cykly života a smrti.
Evoluce sama je procesem neustálé změny, adaptace a zániku. Je fascinující přemýšlet o tom, zda toto „dočasné“ nabízí příležitost pro růst, experimentování a tvorbu, nebo zda je spíše výzvou k přijímání nevyhnutelnosti změny. Přikláníte se k tomu, že v této „pomíjivosti“ existuje nějaká krása či smysl? Vše jsou iluze a co s námi manipulují a a my si myslíme naivně že život má logiku a smysl. Vaše úvaha má existenciální hloubku a odráží staré filozofické dilema o povaze reality a smyslu života. Myšlenka, že vše, co vnímáme, jsou iluze, nás nutí ptát se, zda je něco „pravdivého“ za hranicemi našeho vnímání nebo zda iluze samy o sobě tvoří realitu, kterou žijeme.
To, že si myslíme, že život má logiku a smysl, může být naším způsobem, jak přinést řád a význam do chaotického a nepředvídatelného světa. Možná je právě tato „naivní“ víra důležitou součástí toho, co nás jako lidi pohání dává nám sílu tvořit, milovat, hledat a překonávat výzvy, i když pod povrchem se realita může zdát nahodilá a neuchopitelná. Není v tomto paradoxu něco fascinujícího? Možná logika a smysl nejsou univerzálními pravdami, ale spíše nástroji, které jsme si vytvořili, abychom mohli prožívat život intenzivněji. Co si myslíte je potřeba smyslu života iluzí, nebo skutečnou hodnotou, i když je subjektivní?