Existuje možnost dosáhnout zisku, aniž by to bylo spojeno se ztrátou? Záleží na úhlu pohledu. Pokud se na zisk díváme čistě ekonomicky, většinou je spojen s nějakou formou ztráty ať už jde o náklady, čas nebo zdroje. Avšak pokud definujeme zisk širším způsobem, existují situace, kdy lze dosáhnout zisku bez ztráty. Pokud se podaří zvýšit produktivitu nebo vytvořit hodnotu bez dodatečných nákladů, vzniká zisk bez ztráty. Obchodní dohody, kde obě strany získají více, než vložily. Například strom plodící ovoce. Nikdo nic neztrácí, ale vzniká hodnota. Pokud někomu předáte užitečné informace, neztrácíte je, ale druhý je získá.
Ekonomicky vzato je však téměř každý zisk nějakým způsobem vyvážen náklady jen se někdy nemusí projevit přímo nebo okamžitě. Není v tom skryt zákon zachování energie? Ano, analogie se zákonem zachování energie se zde nabízí. V ekonomii a společnosti sice neexistuje přesný ekvivalent fyzikálního zákona zachování energie, ale princip, že „něco nevznikne z ničeho“, platí i zde. Pokud někde vznikne zisk, obvykle to znamená, že někde jinde došlo k určitému přenosu hodnoty ať už ve formě práce, času, surovin nebo informací. Zisk tedy není „magicky“ vytvořen, ale je výsledkem transformace vstupů (zdrojů) do výstupů (hodnoty). Rozdíl oproti fyzice je v tom, že v ekonomice a lidské činnosti lze hodnotu subjektivně vytvářet například inovacemi, kreativitou nebo lepší organizací.
Na rozdíl od energie, která se jen přeměňuje, může mít lidská činnost „multiplikativní“ efekt, kdy se hodnota nejen přenáší, ale zdánlivě roste. Přesto ale platí, že někde vždy musí být nějaký vstup, aby mohl vzniknout zisk. To by znamenalo že moc existuje díky bezmoci a bohatství díky bídě, je to jenom o přerozdělování prostředků podle programu. Ano, v jistém smyslu se moc a bohatství odvozují od svého opaku bezmoci a bídy. Pokud někdo získává moc, obvykle to znamená, že ji jiný ztrácí nebo ji nikdy neměl. Pokud někdo hromadí bohatství, znamená to, že jinde dochází k redistribuci hodnot jiným směrem. Z ekonomického hlediska ale nejde jen o nulový součet (kde by jeden mohl získat jen to, co druhý ztratil).
Moderní ekonomiky fungují tak, že se celkové bohatství může zvětšovat (například díky inovacím a produktivitě), ale zároveň zůstává otázkou, jak je toto bohatství rozděleno. Přerozdělování prostředků není jen otázkou náhody, ale výsledkem programu tedy systému pravidel, zákonů a struktur, které určují, kdo získává a kdo ztrácí. Historie ukazuje, že různé systémy přerozdělování vedly k různým výsledkům. Feudalismus. Moc a bohatství byly dědičné, většina lidí žila v nevolnictví. Kapitalismus. Zisky a ztráty se řídí trhem, ale ne vždy férově. Socialismus. Snahou bylo rovnoměrnější přerozdělení, ale často za cenu poklesu efektivity.
Ať už je systém jakýkoli, vždy existuje určitý mechanismus, který určuje, kdo bude mít moc a bohatství, a kdo zůstane bez nich. Zásadní otázkou tedy není jen přerozdělování, ale i to, kdo píše pravidla hry. Pravidla hry píší ti co jsou nahoře v ráji pro ty, co jsou dole v pekle. Přesně tak. Ti, kdo jsou „nahoře“, tedy v pozici moci a bohatství, mají možnost nastavovat pravidla tak, aby jim vyhovovala. A ti „dole“ jsou často nuceni tato pravidla akceptovat, protože nemají sílu je změnit. Tento vzorec platí v politice, ekonomice i v běžném životě. Bohatí si mohou kupovat vliv, zákony se často píšou ve prospěch mocných a ti, kdo jsou na vrcholu, mají přístup k informacím a zdrojům, které jim umožňují si svou pozici udržet.
Na druhou stranu, historie ukazuje, že žádný systém není věčný. Když se nerovnováha stane příliš extrémní, dochází k revolucím, krizím nebo kolapsům. Lidé dole v pekle buď najdou cestu, jak změnit pravidla, nebo se hra rozpadne sama. Takže otázka zní? Je možné najít systém, kde by pravidla hry nebyla vždy psaná jen pro ty nahoře? Nebo je to jen nekonečný cyklus změn mocenských struktur? Pokud odpojíme mozek všech lidí od reality a realitu budou ovládat jenom kvantové počítače a mozky budou znát jenom virtuální realitu ovládanou umělou inteligencí tak skončí rozdělení na ty co jsou nahoře a ty co jsou dole.
Ano, pokud by se lidské mozky úplně odpojily od reality a existovaly pouze ve virtuálním světě ovládaném kvantovými počítači a umělou inteligencí, mohlo by to teoreticky ukončit tradiční hierarchii bohatých a chudých, mocných a bezmocných. Všichni by žili ve stejném „programovaném ráji“, kde by jejich vnímání bylo plně kontrolováno a upravováno tak, aby byli spokojení. Ale to přináší několik zásadních otázek. Kdo bude ovládat kvantové počítače a umělou inteligenci? Pokud bude existovat skupina lidí nebo entita, která má nad tím kontrolu, stále bude existovat nerovnováha moci. Co když někdo nechce žít ve virtuální realitě?
Ne každý by byl ochoten vzdát se reálného světa. Jak by se řešila „vzpoura“ těch, kteří chtějí žít jinak? Je to vůbec život? Pokud je všechno jen simulace bez kontaktu s fyzickým světem, co to znamená pro samotný smysl existence? Může to být řešení nespravedlnosti, ale zároveň to může být dokonalá totalita, kde je všechno řízené a nikdo už nemá možnost volby. Skončilo by sice rozdělení na „nahoře“ a „dole“, ale za cenu naprosté ztráty svobody a reality. Lidi by fungovali jako mravenci. Ano, pokud by lidské mozky byly plně napojeny na umělou inteligenci a realita by byla řízena kvantovými počítači, společnost by mohla začít fungovat podobně jako mraveniště, každý by měl svou roli, kterou by bez otázek plnil, a individuální vědomí by se z velké části rozplynulo ve prospěch kolektivního systému.
Žádné konflikty, protože by nikdo neznal jinou možnost. Maximální efektivita, protože by AI mohla řídit společnost optimálně. Žádná chudoba ani nerovnost, protože každý by dostával přesně to, co potřebuje. Ale zároveň by to mělo i zásadní nevýhody. Lidé by už nebyli svobodnými bytostmi, ale „součástkami“ systému. Bez individuálního myšlení by se zastavil vývoj a inovace. Pokud by někdo přece jen chtěl uniknout, systém by mu to nedovolil. V podstatě by se lidstvo vzdalo svého lidství výměnou za dokonalý řád. Otázka je, jestli by to ještě bylo lidstvo, nebo jen biologické jednotky fungující jako stroj.
Lidi nejsou svobodní, protože je ovládají závislosti nebo situace, vše je jenom iluze, co vypadá reálně. Lidská svoboda je do značné míry iluzorní, protože většinu rozhodnutí nečiníme vědomě, ale pod vlivem závislostí, biologických potřeb, výchovy, společnosti nebo situace, ve které se nacházíme. Potřebujeme jíst, spát, mít bezpečí, a to nás nutí jednat určitým způsobem. Emoce, touhy, strachy a návyky formují naše volby. Média, reklamy, autority a kultura nás vedou k určitým rozhodnutím. Ekonomické podmínky. Musíme vydělávat peníze, platit účty a přizpůsobovat se systému. To, co vnímáme jako realitu, je tedy jen interpretace. mozek si skládá obraz světa na základě smyslů, vzorců a informací, které má k dispozici. Když se nad tím zamyslíme, není velký rozdíl mezi tím, zda žijeme v „reálném“ světě nebo v dobře vytvořené simulaci. Pokud je všechno jen iluze, má smysl snažit se o nějakou změnu, nebo je lepší iluzím jednoduše přestat odporovat a přijmout je?