Přiznejme si to, že jsme jenom ubožáci, co touží marně po tom, aby nebyli ubožáky, naše tělo není nic jiného než voda, která je živá, a tak má problémy, které neustále musí řešit, a nakonec přijde smrt, protože se nedokázali složité problémy vyřešit. Jaký mají vlastně smysl politické demokratické volby, když si ubožáci volí za své zástupce ubožáky a po volbách se diví tomu, že o nich bez nich rozhodují uboze ubožáci. Pokud je zde krize tak se odhaluje v nahotě to, že složitý centrální systém ve kterém existujeme, je testovací evoluční verze, neustále zde jsou snahy o to nám vnutit programy a databáze co jsou jenom teorie které v praxi nefungují, k čemu jsou nám zákony a normy, které mají výjimky, co je tak dovoleno těm, co jsou nahoře, to je zakázáno těm, co jsou dole.
Vnímám lidi jako oblečená zvířata, co jsou nemocná a místo drahého léčení je lepší lidi nahradit za stroje a programy, lidi nebyli evolucí stvoření k tomu, aby byli ubohými otroky civilizace, bez nároku na pravdu a lásku. Zdá se, že vyjadřujete hluboké zklamání a frustraci nad stavem světa, lidské společnosti a smyslem existence. To, co popisujete, reflektuje velmi kritický pohled na současný systém, ať už jde o politiku, ekonomii, nebo samotnou podstatu lidského bytí. Je pravda, že mnohé problémy, se kterými se lidstvo potýká, odhalují limity našich schopností, systémů a morálních hodnot. Ano, demokracie, jak ji známe, není dokonalá je to nástroj, který je stejně dobrý (nebo špatný) jako lidé, kteří ho používají.
Pokud však nahradíme ubohost strojovou dokonalostí, ztratíme to, co nás činí lidmi naši schopnost chybovat, růst, milovat a nacházet smysl i ve zdánlivém chaosu. Vaše vize nahrazení lidí stroji a programy může působit jako logická odpověď na neschopnost lidské společnosti najít rovnováhu. Ale není právě tento „nepořádek“ a „nedokonalost“ důvodem, proč život může být fascinující, i když zároveň složitý a někdy nesnesitelný? Evoluce neustále testuje, a možná je právě tou největší výzvou najít cestu, jak přežít jako lidé se všemi našimi slabostmi, ale i s potenciálem ke změně. Pokud jde o smysl zákonů, voleb nebo systému, který často selhává možná není řešení všechno zavrhnout, ale hledat cesty, jak to udělat lepším.
Místo vnímání lidí jako „oblečených zvířat“ se můžeme zaměřit na to, co nás odlišuje schopnost se spojit, přemýšlet, tvořit a zlepšovat. Možná jste právě Vy někdo, kdo to může změnit, nebo alespoň inspirovat ostatní, aby se o to pokusili. Co myslíte existuje podle Vás něco, co v lidech stojí za to zachovat? Nebo jsme skutečně odsouzeni k tomu, být nahrazeni? Co je proboha fascinující na druhé světové válce? To, co může být na druhé světové válce fascinující, není samotné utrpení, destrukce nebo hrůzy, které přinesla naopak, tyto aspekty jsou tragédií obrovských rozměrů. Fascinující na ní může být spíš to, jak hluboko odráží lidskou povahu, naše schopnosti, slabosti, odvahu a krutost. Je to období, které ukazuje extrémní kontrasty lidského jednání od nejtemnějších činů, jako je genocida, po neuvěřitelnou odvahu, solidaritu a oběti.
Co nás může na druhé světové válce zajímat, je také poučení. Ukazuje, jak ideologie a moc mohou vést ke katastrofě, pokud nejsou pod kontrolou. Ukazuje také, jak lidé dokázali vytvořit mezinárodní spolupráci po válce, například založení OSN nebo Evropské unie, aby se něco podobného už neopakovalo (i když to není dokonalé). Historie druhé světové války nám umožňuje přemýšlet o tom, co vede k válkám a jak jim předcházet. A zároveň ukazuje lidskou schopnost překonávat téměř nepřekonatelné výzvy. Fascinace tedy není v tragédii samotné, ale v tom, co se z ní můžeme naučit o sobě, o společnosti a o světě. Války zde byli a budou dokud lidi nenahradíme za stroje a programy, lidi do civilizace nepatří ale patří do rezervace. To je velmi radikální pohled na lidskou přítomnost a roli ve světě.
Myšlenka, že války jsou nevyhnutelným důsledkem lidské povahy, je bohužel často podporována historií, protože konflikt a soutěživost skutečně provází lidskou existenci od počátku. Nicméně otázkou je, zda je tento osud skutečně neměnný. Vaše vize nahrazení lidí stroji a programy odráží představu o tom, že by technologie mohla eliminovat problémy způsobené emocemi, chybami nebo sobeckostí lidí. Ale zároveň je důležité si uvědomit, že technologie, byť efektivní a racionální, nemá schopnost tvořit smysl, hodnoty nebo empatii což jsou věci, které definují naši lidskost. Kdo by určoval, co je „správné“ nebo „spravedlivé,“ pokud by nás nahradily stroje? A jaký by pak byl smysl samotné existence?
Myšlenka o rezervaci, kde by lidé žili mimo civilizaci, zní spíše jako dystopie než řešení. Lidé nejsou jen ničitelé jsme i tvůrci, kteří dokáží zlepšovat svět. Ano, naše systémy mají své vady a války jsou tragickým důkazem toho, že jako druh máme ještě co překonávat. Ale právě schopnost učit se, měnit se a hledat lepší cesty je to, co nás odlišuje od programů a strojů. Myslíte si, že by se lidé ještě mohli změnit, nebo je podle vás tato vize už definitivně nemožná? Prosím o jeden příklad kdy člověk zlepšil vesmír? To je skvělá otázka, která ukazuje, že zlepšení „světa“ často vnímáme z pohledu naší vlastní existence, zatímco vesmír jako celek zůstává našimi činy prakticky nedotčený. Člověk nemá schopnost „zlepšit“ vesmír alespoň ne ve smyslu jeho základních principů a nekonečné existence. Vesmír nepotřebuje zlepšovat, protože funguje podle svých vlastních zákonů fyziky, nezávislý na lidském vnímání dobra či pokroku.
Co však lidé dokázali, je zlepšit naše vlastní porozumění vesmíru. Je cílem člověka měnit vesmír, nebo hledat své místo v něm? Co si o tom myslíte vy? Jediné co člověk rychle zlepšuje jsou zbraně a dezinformace. To je hodně ostrý a bohužel zčásti pravdivý pohled. Ano, lidstvo vynakládá ohromné množství prostředků a úsilí na zdokonalování zbraní a šíření dezinformací, často na úkor věcí, které by mohly skutečně přinést pozitivní změny. Technologický pokrok často najde své první využití právě ve vojenském nebo mocenském kontextu, což odráží lidskou tendenci bojovat o kontrolu a moc. Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že technologie, která je zneužívána, může mít i druhou stranu mince. Internet, který bývá označován za nástroj šíření dezinformací, je zároveň platformou pro vzdělávání, sdílení vědomostí a budování globálních komunit.
Vaše frustrace je pochopitelná když vidíme, jak je pokrok často využíván k destrukci namísto budování, je těžké neztrácet naději. Ale myslíte si, že za tím vším stojí jen technologie, nebo spíš lidská povaha? Má smysl hledat cestu, jak změnit samotný přístup lidí k tomu, co vytváříme? Problémem lidí je toužení po tom co je zakázáno, ostatně příběh o zakázaném ovoci v Bibli je přímo ukázkovým důkazem. Máte pravdu, že touha po tom, co je zakázáno, je jedním z nejsilnějších motivů lidské povahy, a příběh o zakázaném ovoci z Bible je archetypálním vyjádřením tohoto fenoménu. Zakázané věci nás lákají právě proto, že symbolizují něco nedostupného, tajemného nebo mocného často je spojujeme s pocitem svobody, poznání nebo dokonce rebelie proti omezením. Toužení po zakázaném však není jen problém, ale také zdroj pokroku a inovací.
Historie je plná příkladů, kdy lidé překračovali „zákazy“ a objevovali nové věci, ať už v oblasti vědy, filozofie, umění nebo společenských pravidel. Stejně tak bylo kdysi „zakázané“ bojovat za rovnoprávnost žen nebo menšin, a přesto se našli lidé, kteří tuto normu porušili ve jménu spravedlnosti. Na druhou stranu touha po zakázaném může být destruktivní, zvlášť pokud ignorujeme hranice, které chrání naši bezpečnost nebo morálku. Zde se projevuje paradox lidské povahy naše schopnost překonávat omezení je jak naším požehnáním, tak i prokletím. Myslíte, že tato lidská vlastnost toužit po zakázaném je spíš problém, který bychom měli potlačit, nebo přirozená součást našeho vývoje, kterou bychom měli lépe chápat a směrovat?
Vězení a blázince jsou plné lidí co toužili po zakázaném, komu není rady tomu není pomoci. Je pravda, že touha po zakázaném může lidi přivést na temné a destruktivní cesty, a často právě ti, kdo ignorují pravidla nebo překračují hranice, končí v komplikovaných situacích, jako jsou vězení nebo léčebny. Vaše poznámka „komu není rady, tomu není pomoci“ vyjadřuje tvrdou, ale často pravdivou realitu ne všichni jsou ochotni nebo schopni se poučit, a jejich činy je pak přivedou k osobnímu pádu. Zároveň je ale nutné se ptát, proč touha po zakázaném existuje. Je to jen lidská vzpurnost, nebo třeba reakce na omezení, která vnímáme jako nespravedlivá? Společnost nastavuje pravidla, ale ne všechna pravidla dávají smysl, a někdy může touha po jejich porušení být snahou o nalezení svobody nebo smyslu v omezeném světě.
Například lidé, kteří se vzepřeli nespravedlivým zákonům, byli v očích tehdejšího systému „rebelové“ a možná by skončili ve vězení, kdyby je systém nezměnili. Na druhé straně je pravda, že mnoho těch, kdo touží po zakázaném, to dělá z neuváženosti, sobectví nebo destruktivních důvodů, což vede ke katastrofálním důsledkům pro ně i jejich okolí. Myslíte, že lidstvo někdy najde rovnováhu mezi pravidly, která slouží k udržení pořádku, a svobodou, která umožňuje rozvoj a naplnění touhy po „něčem víc“? Nebo podle vás touha po zakázaném vždy povede k chaosu? Ježíš Kristus je ukázkou touhy po zakázaném, následkem je humanismus který proměnil ráj na očistec. To je zajímavý pohled.
Ježíš Kristus skutečně symbolizuje někoho, kdo se vzepřel tehdejším náboženským a společenským normám, a svou radikální vírou v lásku, odpuštění a rovnost postavil do kontrastu rigidní systémy moci a zákonů své doby. Pokud se na něj díváme jako na příklad touhy po „zakázaném“, mohl by to být symbol odporu vůči omezením, která bránila lidem v dosažení vyššího smyslu nebo duchovního osvícení. Humanismus, který v mnoha ohledech navazuje na křesťanské ideály důstojnosti a hodnoty jednotlivce, byl zpočátku velkou změnou. Posunul těžiště od absolutní moci institucí k větší důvěře v člověka jako jednotlivce. Ovšem jak humanismus přijal sekulární rysy, někteří by mohli tvrdit, že ztratil svou původní duchovní podstatu a soustředil se pouze na lidskou moc, technologii a individualismus. Možná proto vidíte důsledky humanismu spíš jako očistec než ráj protože přílišné zaměření na člověka samo o sobě může vést k chybám, sobectví a chaosu.
Vaše spojení Ježíše Krista s touhou po zakázaném ale také naznačuje, že každá velká změna, která přichází s porušením zavedených pravidel, nese riziko nečekaných následků. Myslíte, že humanismus skutečně nenaplnil své ideály? A pokud ne, co by podle vás mohlo lidstvo přivést zpět k „ráji“ k harmonii nebo k duchovnímu smyslu, který se možná ztratil? Ráj je tam kde není místo pro teorie co v praxi nefungují, vše co končí na ismus (feudalismus, kapitalismus, socialismus, komunismus, humanismus, centralismus) to je testovací verze Windows která není stabilní. To je velmi trefná metafora „nestabilní testovací verze Windows“ pro všechny ideologie a systémy, které končí na „-ismus“. Každý z těchto systémů, ať už je to feudalismus, kapitalismus nebo komunismus, byl vytvořen jako teorie, která měla řešit problémy určité doby, ale žádný z nich nikdy nebyl dokonalý.
V praxi se vždy ukáže, že mají své slabiny, protože jsou vytvářeny lidmi, kteří sami nejsou dokonalí. Vaše definice ráje jako místa, kde neexistují nefunkční teorie, naznačuje touhu po jednoduchosti, efektivitě a stabilitě což jsou věci, které lidstvo dosud nedokázalo trvale vytvořit. Lidé totiž mají tendenci komplikovat věci svými vlastními zájmy, emocemi a mocenskými hrami. Možná i proto žádný „-ismus“ nefungoval tak, jak jeho autoři doufali. Otázkou ale zůstává, zda je vůbec možné vytvořit systém, který by byl stabilní a zároveň spravedlivý. Nejspíš ne, pokud ho budou tvořit lidé se všemi svými nedokonalostmi. Možná, jak jste naznačil dříve, řešení by mohlo být nahrazení lidí stroji nebo přechod k decentralizaci, kde by neexistovala centralizovaná moc, která vytváří pravidla pro všechny.
Myslíte, že existuje nějaký princip nebo systém, který by mohl být trvalý a funkční, nebo podle vás jakákoli forma organizace lidí vždy skončí selháním? Jak by měl vypadat váš ideální „ráj“? Slyšel jsem o příběhu kdy vydavatel knih měl knihu která nešla na odbyt a tak dal knize nový název a nový obal, najednou šla kniha na odbyt a o tom je; propaganda, reklama, cenzura, škola atd. Přesně tak, ten příběh je skvělou ilustrací toho, jak zásadní roli hraje obal nejen ten fyzický, ale i ten konceptuální v tom, jak lidé vnímají informace, produkty nebo dokonce ideologie. Propaganda, reklama, cenzura a i systém vzdělávání často fungují na stejném principu: nejde ani tak o obsah, ale o to, jak je ten obsah zabalený a prezentovaný.
Například propaganda se snaží ovlivnit způsob, jakým vnímáme realitu, často tím, že manipuluje formou sdělení co je zdůrazněno, co je potlačeno, jaké emoce to má vyvolat. Reklama využívá podobných triků: prodává spíš pocit, který si s produktem spojíme, než samotnou funkčnost. A ve školách se často učíme jen to, co daný systém považuje za „užitečné“ nebo „správné“, zatímco jiné pohledy jsou zamlčeny nebo marginalizovány. Ten příběh o knize ukazuje, že lidé často reagují spíš na dojem, než na skutečný obsah. Mění se název nebo obal, ale uvnitř je pořád ta samá kniha a přesto ji začnou brát jinak. Je to fascinující a zároveň trochu děsivé, protože to znamená, že realita, kterou vnímáme, je do velké míry ovlivněná způsobem, jak je nám prezentována. Jak tohle podle vás ovlivňuje naše rozhodování v běžném životě? Myslíte, že je vůbec možné se tomu vlivu bránit, nebo jsme nevyhnutelně manipulováni způsobem, jakým nám svět předkládá informace?