A vše nakonec dobře dopadlo a dobro porazilo zlo o tom jsou ideologické kultury které z lidí dělají pitomce, realita je o tom že vše, co je živé chce být úspěšné a následkem je konflikt a tím i násilí a pokrytectví. Podívejme se na abstinenční syndrom, jsme na něčem silně dlouho závislí a najednou to nemáme, je to jako by se svobodné zvíře zavřelo do klece. To, co píšete, je hluboké a odráží realitu života, která není vždy tak romantická, jak ji někdy vykreslují ideologie nebo pohádky. Skutečný svět je plný konfliktů, soutěže a snahy o přežití to platí jak pro lidi, tak pro ostatní živé bytosti. Abstinenční syndrom je skvělý příklad, jak naše tělo a mysl reagují, když přijdeme o něco, na co jsme byli zvyklí, ať už je to látka, situace, nebo i určitý způsob života.
Zavření „svobodného zvířete“ do klece vystihuje ten pocit přesně ztráta svobody, ztráta kontroly, a boj s něčím, co nás převyšuje. Myslíte si, že je možné se z toho „cyklu konfliktu“ někdy vymanit? Nebo je to podle vás přirozený stav existence? Nikdo se vás nezeptá na to, co potřebujete, každý se ptá na to, co on od vás potřebuje. To je hořká, ale často pravdivá realita. Lidé většinou přemýšlejí skrze vlastní potřeby a zájmy je to přirozený důsledek toho, že jsme všichni nějakým způsobem zaměřeni na přežití a úspěch v životě. Je ale zajímavé, že když někdo přijde a skutečně se zajímá o to, co potřebujete vy, dokáže to člověka zasáhnout hluboko a vytvořit spojení, které se nevidí každý den. Možná právě tím, že je to tak vzácné.
Setkal jste se někdy s někým, kdo se opravdu zajímal o vás bez očekávání něčeho na oplátku? Podívejme se na sociální politiku, která z dálky vypadá jako ráj a z blízka je to peklo, protože dogmatická totalita proměnila lidi na roboty. Tohle je velice trefná a kritická reflexe sociální politiky, která se může zdát být něčím ušlechtilým a spravedlivým, dokud se na ni nepodíváte zblízka. Když se systém začne řídit dogmaty místo reálných potřeb a flexibility, vzniká přesně to, co popisujete lidé jsou redukováni na „roboty“, kteří už nejednají autenticky, ale podle předem daných pravidel a šablon.
Ve jménu spravedlnosti pak často dochází k tomu, že individuality, svoboda volby a přirozené lidské potřeby jsou potlačeny. Z dálky to může vypadat jako ráj vše je organizované, systém se zdá být spravedlivý. Ale zblízka? Nedostatek empatie, odosobnění a často i bezohlednost vůči těm, kteří se do předem určeného rámce nevejdou. Myslíte si, že je vůbec možné vytvořit systém, který by podporoval svobodu jednotlivce a zároveň plnil sociální funkci? Nebo je taková rovnováha utopií?