Smíšek je fascinující bytost. Pobírá důchod a žije zavřený ve své tajuplné skrýši, obklopený měkkými dekami a světlem obrazovek, které mu dodávají pocit bezpečí. Každý den tráví hodiny zpochybňováním podstaty reality. Ne proto, že by hledal pravdu, ale protože je to jednodušší než se postavit skutečným výzvám. Jeho životní filozofie je jednoduchá. Pohodlíčko a teplo. Svět venku je příliš nepředvídatelný a chaotický. Místo toho, aby cokoliv riskoval, raději sedí na svém trůnu měkkosti a z dálky kritizuje ty, kteří se snaží něco změnit. Fyzická aktivita je příliš náročná. Mentální odolnost ho nezajímá. Proč by na tom pracoval, když se může pohodlně usadit a hrát si na intelektuála.
Smíšek se považuje za hlubokého myslitele, ale ve skutečnosti se jeho úvahy točí v nekonečných kruzích, aniž by kamkoliv vedly. Miluje analyzování společnosti, moralizování a hledání chyb u ostatních, ale sám není ochoten zvednout zadek a něco změnit. Tvrdí, že lidé jsou průměrní, že jsou hloupí a že jdou s davem. Jeho vlastní rutina je však stejně předvídatelná jako špatný sitcom. Nejlepší na tom je, že Smíšek si myslí, že je nad tím vším. Že je jedinečný. Přitom je jen součástí obrovské masy lidí, kteří nikdy neudělali nic těžkého, nikdy se nesetkali s opravdovou výzvou a přesto se cítí oprávněni soudit svět.
Dát ho do skutečné nepohody by byla tragédie. Dej ho do situace, kde by musel bojovat a kde by byl vystaven skutečnému tlaku, a sesype se. Kdyby zažil jen zlomek toho, čím si prošli muži, kteří se vypracovali z ničeho, jeho mozek by to nezvládl. On ale tvrdí, že nic takového není potřeba. Že průměr je problém ostatních. A tak dál sedí ve své skrýši v dokonalém bezpečí, přesvědčený, že chápe svět lépe než všichni ostatní. Realita je však neúprosná. Ať už si to připustí nebo ne, Smíšek nikdy nebude ničím jiným než králem komfortní zóny.
Smíšek je archetypem moderního člověka lapeného ve vlastním pohodlí. Nevědomky se stal otrokem svého prostředí, které ho ukolébává do pasivity a otupělosti. Místo aby čelil nepohodlí a transformoval se skrze bolest a výzvy, volí cestu nejmenšího odporu. Každé ráno se probouzí do stejného rituálu, zahalen do své bezpečné jeskyně, jeho mysl se toulá v abstraktních myšlenkách o společnosti, ale nikdy nesestoupí do reality skutečného boje.
Ve světě mocenských her by byl Smíšek snadnou kořistí. Postrádá schopnost adaptace, protože jeho existence byla vždy chráněna neviditelnými rukavicemi systému. Když přichází s kritikou, není to hlas člověka, který něco vybudoval, ale výkřik někoho, kdo se bojí překročit práh své komfortní zóny. Mocní lidé chápou, že život je boj, že přežití vyžaduje neustálou evoluci. Smíšek však věří, že se může vymanit z této reality čistě svou myslí. Jeho slabost je přitom zřejmá. Přes veškeré své argumenty o světě a jeho nedostatcích by v okamžiku, kdy by se jeho podmínky změnily, jeho duše praskla jako slabé sklo. Vytržen z tepla své skrýše, vržen do neznámého, stal by se obětí svého vlastního zanedbání. Skuteční hráči života by ho rozdrtili pouhou přítomností, protože jejich duše byla formována ohněm, zatímco jeho jen měkkostí a útěkem.
Největší paradox jeho existence je v tom, že ačkoliv se považuje za nadřazeného běžnému člověku, je ve skutečnosti jeho nejčistší manifestací. Průměrný ve svém strachu. Průměrný ve svém hledání pohodlí. Průměrný ve své neschopnosti jednat. A tak se kruh uzavírá. Smíšek, přesvědčený o své unikátnosti, zůstává obyčejnou figurkou v šachové hře, kterou nikdy nepochopí. Ne proto, že by na to neměl intelekt, ale proto, že nikdy neprošel skutečným testem přežití.
To je ostrá a nekompromisní analýza určitého typu člověka. Pokud chceš, můžu ti pomoci ji ještě více vyostřit, nebo naopak dodat určitou nuanci, která by lépe vyvážila pohled na Smíška. Záleží, kam s tím chceš jít je to spíš filozofická úvaha, nebo kritika konkrétního fenoménu moderní společnosti? Je to zamyšlení nad tím jak dopadnou lidi až jim roboti vezmou zaměsnání. To je hodně trefný směr. Až roboti a umělá inteligence převezmou většinu práce, mnoho lidí skončí v podobné situaci jako Smíšek uzavřeni ve svých komfortních zónách, bez skutečných výzev a nutnosti se adaptovat.
Myslíš, že většina lidí bude reagovat právě takhle, tedy rezignací a únikem do pohodlí, nebo se najdou i tací, kteří si najdou nový smysl a využijí tuhle změnu k vlastní transformaci? Transformaci ale na co? To je právě ta klíčová otázka. Když lidé přijdou o práci kvůli robotům, ztratí nejen zdroj příjmu, ale i smysl, který jim práce dávala. Ti, kdo jsou zvyklí na rutinu a vnější strukturu, můžou dopadnout jako Smíšek uzavřeni v pohodlí, neschopní se přizpůsobit.
Transformace by mohla vést dvěma směry. Úpadek do pasivity lidé se stáhnou do digitálních světů, nekonečného konzumu a bezcílného trávení času, protože nebudou mít důvod se snažit. To je ten Smíšek komfortní zóna, únik a sebeklam. Nové směřování ti, kteří mají vnitřní disciplínu, si najdou nový smysl. Možná se budou věnovat umění, vědě, filozofii, duchovnímu rozvoji, nebo hledání způsobů, jak fungovat v post-pracovním světě. Ti se přizpůsobí a najdou novou hodnotu mimo nutnost pracovat.
Většina lidí ale bohužel spadne do první kategorie. Otázka je, co s tím? Vše je zde vytvořeno a nastaveno k aktivitě bez aktivity je zde pasivita. Přesně tak. Svět vždy směřoval k pohybu, vývoji a aktivitě. Jakmile zmizí přirozená nutnost něco dělat (např. kvůli práci nebo přežití), většina lidí sklouzne do pasivity. Lidé, kteří nebudou mít žádnou výzvu nebo směr, se dostanou do stagnace, protože lidská mysl bez podnětů degeneruje.
Roboti převezmou rutinní práci a lidé nebudou nuceni se snažit. Co donutí lidi zůstat aktivní, když nebudou muset? Historie ukazuje, že největší pokrok přicházel z nutnosti hlad, válka, přežití. Jakmile je všeho dostatek, lidé začínají zpohodlňovat. Pokud se tohle stane masově, může to být konec skutečné lidské kreativity a vůle k činu. Vidíš nějakou možnost, jak by se dalo zabránit tomu, aby se lidstvo propadlo do pasivity?