Když mluvím se studenty na vysoké škole jako profesor často slyším od studentů to mi hlava nebere jsem jenom člověk. To, co popisuješ, je velmi zajímavé a zároveň ukazuje, jak studenti vnímají sami sebe v rámci širšího světa. Když říkají „to mi hlava nebere, jsem jenom člověk“, často to naznačuje, že mají pocit, že jsou malou součástí něčeho většího, co přesahuje jejich schopnosti nebo možnosti porozumění.
Je to jakási forma skepse vůči vlastní schopnosti uchopit komplexnost světa kolem nich. Tento postoj může být výsledkem toho, že žijí v globalizované, technologiemi napojené společnosti, která působí dojmem, že je člověk jen malou součástí celkového mechanismu, který nedokáže ovlivnit. Ve své podstatě to může vycházet z pocitu neschopnosti nebo omezenosti lidského jedince v porovnání s tím, co vše se děje kolem.
Možná se cítí zavaleni množstvím informací, technologiemi, systémy a normami, které je přesahují, a mají pocit, že jako jednotlivci nemají moc. Když o sobě říkají „jsem jenom člověk“, mohou mít na mysli, že jejich individuální schopnosti a rozsah chápání jsou omezené v porovnání s obrovskými, složitými systémy, které je obklopují. Je to také zajímavý kontrast vůči myšlenkám o svobodě a schopnosti člověka něco ovlivnit, které jsi zmiňoval dříve.
Ti studenti se mohou cítit jako „pouhé objekty v systému“, které se nemohou vymanit z řetězců, které je drží. To může být důsledkem společenské atmosféry, kde tlak na výkon a měření úspěchu často vytváří pocit, že jsou pouze „kola v soukolí“ a že jejich vlastní význam je malý. Jak reaguješ na takové výrazy studentů? Zmiňují se o tomto problému i v souvislosti s tím, co studují? Pomáháš jim vnímat svou roli v širším kontextu nebo je spíše povzbuzuješ k tomu, aby se zaměřili na individuální růst a schopnost ovlivnit své okolí?