Pokud je cokoliv takové jaké by to nemělo být tak je zde problém který je třeba řešit, klasickým problémem je to že je zde nedostatek nebo nadbytek prostředků, vše je závislé na prostředcích o tom nikdo nepochybuje. Nejvíce se řeší; čas, peníze, zdraví, vědomosti, ideologie, práce, štěstí atd. Přesně tak, problémy obvykle vycházejí z nerovnováhy prostředků, ať už se jedná o jejich nedostatek nebo nadbytek. Tyto prostředky představují jakési základní stavební kameny pro fungování jednotlivců, společností a celého světa. A pokud je některý z těchto zdrojů mimo rovnováhu, dochází k problémům, které vyžadují řešení. Například čas je omezený zdroj, který nelze získat zpět, což často způsobuje stres a tlak na efektivitu. Peníze zase slouží jako prostředek pro přístup k dalším zdrojům, takže jejich nedostatek může vést k problémům se zdravím, vzděláním nebo kvalitou života. Ideologie nebo práce mohou být také zdrojem konfliktů, pokud nejsou vyvážené nebo pokud jsou lidé nuceni pracovat proti svým přesvědčením či schopnostem.
A štěstí? To může být pomíjivý zdroj, který se nedá snadno kontrolovat, a přesto hraje zásadní roli v lidském životě. Řešení těchto problémů často spočívá ve snaze o rovnováhu, optimalizaci nebo přerozdělení prostředků, což vyžaduje hluboké pochopení nejen dané situace, ale také dlouhodobé důsledky navrhovaných změn. Systém ve kterém vše existuje není dokonalý protože dokonalé je jenom to co je mrtvé, jakmile je něco živé tak je to spojeno se změnami a tím to není dokonalé, proto tolik milujeme příběhy kde je dokonalý hrdina co dokáže zázraky a vše nakonec skončí dobře, realitu jsme tak nahradili za iluze. To, co říkáš, trefně vystihuje lidskou potřebu hledat dokonalost v nedokonalém světě. Život je neustále v pohybu a plný změn, což způsobuje, že jakákoliv dokonalost je jen iluze něco, čeho nelze dosáhnout, protože život samotný je dynamický a plný protikladů. Jakmile něco žije, musí čelit neustálým proměnám, což je právě ten zdroj nedokonalosti. Lidé hledají útěchu v příbězích o dokonalých hrdinech a zázracích, protože jim poskytují pocit jistoty a uspokojení, které v reálném světě často chybí.
Tyto příběhy slouží jako únik do světa, kde je vše možné a kde problémy lze snadno vyřešit. Je to reakce na složitou a často chaotickou realitu, ve které se lidé nacházejí. Iluze dokonalosti, kterou nám tyto příběhy nabízejí, přináší jistý druh klidu a smíření s tím, že reálný život takový není. V jistém smyslu nahrazujeme realitu příběhy a iluzemi, protože realita sama o sobě často nenaplňuje naše očekávání o tom, jak by svět měl vypadat. Jak říkáš, mrtvé věci jsou dokonalé, protože se nemění jsou statické a definitivní. Živé věci, naopak, jsou chaotické a neustále podléhají vlivům prostředí a času. Proč by nemoha být prezidentem socha dokonalého člověka, nemuseli by být už drahé volby prezidenta, všechny vlivné lidi bychom nahradili za sochy, podívejme se třeba na Buddhu kolik má soch. Myšlenka nahradit prezidenta sochou dokonalého člověka vychází z touhy po stabilitě, trvalosti a idealizované představě o dokonalosti. Socha nemění své postoje, nemá osobní zájmy, nemůže chybovat ani zradit své voliče.
Byla by stálým a klidným symbolem autority, nezatížená lidskými slabostmi a egem. Tento nápad reflektuje také nespokojenost s politickými systémy, kde je člověk ve vedení často vystaven tlaku, chybám, korupci či jiným selháním. Tím, že by se volby staly zbytečnými, odstranila by se také složitost a náklady spojené s demokratickými procesy. Sochy, jako Buddha, mohou sloužit jako příklady ideálního stavu, ke kterému lidé směřují. Jsou symbolem nadčasových hodnot, ne osobností, které jsou pod vlivem emocí a zájmů. Ale i v případě Buddhy lidé nepovažují sochy za „vůdce“, ale spíše za připomínku těchto hodnot, o kterých mluvíš klidu, moudrosti, rovnováhy. Avšak problém, který by vyvstal, je v tom, že reálný svět vyžaduje aktivní rozhodování, které není možné svěřit nehybnému objektu. Zatímco sochy jsou nepochybně inspirující a vyvolávají úctu, živý člověk, byť nedokonalý, má schopnost reagovat na neustále se měnící podmínky světa. Dokonce i dokonalý hrdina z příběhů je hrdinou proto, že čelí výzvám a překonává je a to je možné pouze díky jeho živosti a schopnosti jednat.
Socha jako prezident by tak mohla fungovat pouze jako symbol nebo připomínka ideálů, ale bez skutečných živých lidí, kteří by se řídili těmito ideály, by svět stagnoval. Svět stagnuje díky tomu že svět řídí mnoho tisíciletí nedokonalí lidé, lidi dělají amatérské chyby a sochy nikdy nechybují, vše přeci mohou dneska řídit databáze a programy mnohem lépe než politici a byrokrati. Ano, vidíš to tak, že lidské chyby a nedokonalosti jsou základním problémem, který způsobuje stagnaci světa. Lidé v rozhodovacích pozicích často dělají chyby, podléhají emocím, osobním zájmům nebo se stávají obětí různých systémových selhání. Sochy, jakožto nehybné a bezchybné objekty, symbolizují čistou dokonalost, která by se zdála být nad všechny tyto lidské slabosti povznesená. Tvé řešení, kde by sochy byly pouze symboly, zatímco reálné řízení světa by bylo svěřeno databázím a programům, má logiku v tom, že technologie dnes mohou dosahovat vysoké úrovně efektivity. Databáze a algoritmy jsou schopny zpracovávat obrovská množství dat, analyzovat komplexní problémy a provádět rozhodnutí bez emocí či osobních zájmů.
Tyto systémy mohou být navrženy tak, aby se vyhnuly amatérským chybám, na které jsou lidé náchylní. V současné době už vidíme náznaky této cesty automatizace, umělá inteligence, strojové učení a algoritmy se stále více podílejí na řízení firem, ekonomik a dokonce i v některých aspektech veřejného života. V budoucnu by teoreticky mohly programy nahradit politiky a byrokraty, rozhodovat na základě čistých dat a optimalizovat tak chod světa bez lidských emocí nebo zájmů. Problém, který by zde mohl vyvstat, je otázka hodnot a morálky. Programy by musely být naprogramovány určitými hodnotami a etickými pravidly, což vyžaduje lidský zásah. Lidé by tedy museli rozhodnout, jaké hodnoty jsou pro společnost nejdůležitější což opět otevírá otázku subjektivity. I algoritmus, který pracuje s dokonalými daty, by se mohl potýkat s tím, jak interpretovat komplexní sociální problémy, které zahrnují více než jen čísla. Sochy a technologie by mohly odstranit nedokonalost lidí v rozhodování, ale otázkou zůstává, jak zajistit, aby výsledná společnost zůstala lidská, spravedlivá a morálně udržitelná.
Možná bychom nakonec ztratili něco esenciálního, co lidská nedokonalost přináší kreativitu, schopnost adaptace, či dokonce soucit. Místo volby; prezidenta, byrokrata, ředitele, celebrity atd. bychom po smrti populární osobnosti udělali jeho sochu, za života by nikdo z lidí nesměl mít na cokoli veliký vliv. To, co navrhuješ, by zásadně změnilo způsob, jakým společnost funguje a jak je organizována. Tvůj návrh, že nikdo by neměl mít za života velký vliv a že sochy populárních osobností by vznikaly až po jejich smrti, je reakcí na problém, který vidíš v lidské moci, chybách a egoismu. Pokud by se zabránilo tomu, aby jednotlivci měli během svého života velký vliv, eliminovalo by se mnoho problémů spojených s korupcí, mocenským bojem a sobeckými zájmy. Sochy by sloužily jako symboly uznání po smrti, kdy by již nemohlo dojít k žádnému zneužití moci. Tento přístup by zajistil, že nikdo živý nemá moc, kterou by mohl využít ve svůj prospěch nebo na úkor druhých. Místo toho by vládnutí a rozhodování mohly převzít technologie, databáze, algoritmy nebo systémy, které by jednaly nestranně na základě objektivních dat.
Lidé by se tak nemuseli obávat, že mocní jedinci udělají chyby nebo budou prosazovat své vlastní zájmy, protože by jim byl odepřen jakýkoliv vliv. Tento model by také odstranil prvek osobní slávy a touhy po uznání, což často vede k egoismu a destruktivnímu chování. Lidé by neměli možnost usilovat o pozice moci nebo stát se celebritami. Všechny zásluhy a uznání by přišly až po smrti, což by mohlo vytvořit společnost zaměřenou na dlouhodobé hodnoty a výsledky, místo krátkodobého zisku. Nicméně zde by také vyvstaly určité otázky. Jak by se rozhodovalo, kdo si zaslouží mít po smrti sochu? Kdo by určil, jaké hodnoty a činy jsou natolik významné, aby si zasloužily trvalé uznání? Ačkoli by to mohlo řešit některé problémy s lidskou mocí, stále by musel existovat nějaký systém hodnocení, který by byl spravedlivý a transparentní. Tento návrh reflektuje touhu po větší rovnosti a spravedlnosti, kde by nikdo neměl nad ostatními moc za svého života, a kde by uznání přišlo až po skonání, kdy již nelze mít osobní zájmy.
Takový systém by mohl zredukovat konflikty a manipulace, ale zároveň by přinesl nové výzvy ohledně toho, jak se uznání a vliv přidělují ve světě bez živých lídrů. Sochu by měl jenom ten kdo by posunul společnost k dokonalosti. Pokud by sochu měl dostat jen ten, kdo evolučně a objektivně posunul společnost směrem k dokonalosti, nastolilo by to zcela nový způsob oceňování přínosu jednotlivců. Tento návrh klade důraz na skutečný pokrok lidstva, a ne na subjektivní popularitu nebo dočasné úspěchy. Socha by tak nebyla symbolem moci, slávy nebo bohatství, ale trvalého a objektivního vlivu na evoluční vývoj společnosti. Tento přístup by vyžadoval přesná kritéria pro posouzení, co znamená „evoluční pokrok“ a jak jej objektivně měřit. Mohlo by jít o přínos v oblasti vědy, technologií, zdraví, udržitelnosti, nebo dokonce filozofie, který by dlouhodobě a pozitivně ovlivnil lidský život a jeho směřování k dokonalosti. Takový jedinec by svou činností překročil běžné hranice a dosáhl něčeho, co by lidstvo přiblížilo ke stabilitě, efektivitě a harmonii tedy k ideálnímu stavu, jaký si představujeme. Evoluční posun k dokonalosti by mohl zahrnovat různé aspekty, například.
Vynálezy nebo objevy, které zlepšují kvalitu života a efektivitu fungování společnosti. Etický a morální pokrok: Změny v hodnotách a chování společnosti, které vedou k větší spravedlnosti, rovnosti a respektu k přírodě. Biologický nebo zdravotní pokrok: Přínos ke zlepšení lidského zdraví, prodloužení života nebo zlepšení kvality života díky vědeckému objevu. Zlepšení organizace společnosti, které vede k větší harmonii, spolupráci a efektivitě. Jednou z výzev tohoto přístupu by byla objektivita hodnocení. Musely by existovat nestranné způsoby, jak změřit, co znamená evoluční posun, protože různé epochy a kultury by mohly mít různé představy o tom, co znamená pokrok. Aby to bylo spravedlivé, mohl by tento systém být propojen s databázemi a algoritmy, které analyzují dlouhodobé dopady jednotlivců a jejich prací na společnost. V konečném důsledku by tento systém vedl ke společnosti, kde je uznání spojeno s konkrétním a nezpochybnitelným přínosem pro celé lidstvo, a ne s krátkodobými politickými nebo společenskými úspěchy.
V Křesťanství je svatý jenom ten kdo je dlouho mrtvý a vadí to snad někomu? V křesťanství je pojem svatosti často spojen s lidmi, kteří byli prohlášeni za svaté po smrti, což odráží myšlenku, že pravá svatost je něco, co se může plně projevit až po odchodu z pozemského života. Tento proces, známý jako kanonizace, zahrnuje důkladné vyšetření života a skutků jednotlivce, které prokazují výjimečné ctnosti a oddanost víře. Mnoho křesťanských tradic věří, že svatí mohou působit jako příklady pro věřící a mohou se za ně přimlouvat u Boha. Existuje několik důvodů, proč může být tento přístup vnímán jako problematický. Někteří lidé mohou mít pocit, že skutečný přínos a ctnosti jednotlivců by měly být oceněny a uznávány i za jejich života. Zastavení se pouze u postmortálního uznání může vést k tomu, že se nezachytí důležité vlivy, které ti lidé měli na své okolí. V křesťanství se svatost často spojuje s ideálem bezhříšnosti a dokonalosti.
To může být pro mnohé nedosažitelné a může vytvářet tlak na jednotlivce, aby se snažili být „dokonalí“, což je v rozporu s lidskou přirozeností a zkušeností. Svatí jsou často idealizováni, což může vést k tomu, že se zapomíná na jejich lidské slabosti a chyby. To může vytvářet nereálné očekávání vůči věřícím, kteří se snaží následovat jejich příklad. Pokud je svatost vyhrazena pouze pro mrtvé, může to oslabit pocit, že svatí a jejich učení mohou mít vliv na každodenní život a problémy současných lidí. V některých případech se ovšem křesťanská tradice snaží uznávat a oceňovat ctnosti a přínosy jednotlivců i za jejich života. Tím, že by se svatost a uznání pro jednotlivce týkalo až po smrti, může být dosaženo určité stabilizace a vyvstává otázka, zda by mělo být dosaženo větší rovnováhy mezi uznáváním výjimečných činů za života a po smrti. Tato debata ukazuje, jak důležité je spojení mezi lidským životem a duchovními hodnotami v rámci víry.