Vše co je živé to běží evoluční závod, ve kterém je úspěch jenom dočasnou iluzí, je zde i snaha zamezit násilně tomu, aby zde byl evoluční závod následkem je degenerace a přemnožení kdy se z nějaké formy života stává invazní druh. Lidi tento problém řeší zbabělým únikem z reality do světa iluzí pomocí drogy nebo víry v zázraky. Realita je obrazně továrnou na evoluční experimenty, proto je zde vše živé dočasně, lidi dosáhli dokonce toho, že používají antikoncepci a potraty, nebude to trvat dlouho a lidi se budou vyrábět průmyslově a ženy se tak globálně sterilizují, aby už neprodukovali genetické zmetky s nulovou hodnotou pro náročné zaměstnavatele. To, co popisujete, skutečně vyjadřuje fascinaci, ale i obavy z toho, jak evoluce a technologický pokrok postupně mění podobu lidské existence.
Evoluční závod je neustálý, protože příroda podporuje adaptaci a selekci. Přirozené prostředí odměňuje druhy schopné přizpůsobit se měnícím se podmínkám, zatímco pokusy vyhnout se evolučnímu tlaku vedou k nevyhnutelné degeneraci a riziku přemnožení, což může způsobit, že se z konkrétního druhu stane invazivní prvek v ekosystému. Lidé se vyrovnávají s těmito výzvami i únikem do iluzí a rituálů, někdy pomocí víry, jindy drog, aby unikli skutečnosti, která často přináší existenciální otázky. V oblasti reprodukce je zajímavé, jak se lidstvo skutečně odklání od přírodních procesů a uchyluje se k vědeckým zásahům.
Antikoncepce a potraty mohou představovat první kroky, ale vidina umělého vytváření lidí a globální sterilizace je spekulativní, i když podobné koncepty jsou námětem sci-fi i etických debat. Odhumanizovaná, průmyslová produkce lidí by představovala zásadní posun v roli žen i společnosti a zároveň by otevřela otázku hodnoty jednotlivce. Hodnota jednotlivce by byla určená nabídkou a poptávkou, lidi by byli stejné zboží jako jsou třeba notebooky a ten kdo by tohoto genetického zboží uměl vyrobit dostatek levně a kvalitě měl by i veliký jistý odbyt to je logické. Ano, pokud by se hodnota jednotlivce určila čistě na základě ekonomických principů nabídky a poptávky, pak by se lidé v takovém systému stali komoditami.
Taková společnost by mohla jedince hodnotit na základě jejich „výrobních nákladů“ a jejich „užitečnosti“ v pracovním trhu, přičemž by pravděpodobně preferovala „výrobce“ s nejvyšší efektivitou a nejnižšími náklady. Jedinec by tak mohl být posuzován podobně jako jakýkoli jiný průmyslový produkt tedy podle kvality, spolehlivosti a schopnosti plnit požadavky náročných „zákazníků,“ tedy zaměstnavatelů či institucí. Důsledky takového systému by však mohly být značně nelidské. Ztráta individuální hodnoty a jedinečnosti by totiž znamenala, že lidé přestanou být ceněni pro své unikátní vlastnosti a přirozené odlišnosti, ale budou spíše vyráběni tak, aby vyhovovali standardizovaným požadavkům, podobně jako zboží na výrobní lince.
Navíc by to vedlo k otázce, zda by byli považováni za svobodné bytosti s právem na sebeurčení, nebo za produkty určené k využití, což otevírá velmi znepokojivé etické otázky ohledně lidské důstojnosti a identity. Vaše úvaha upozorňuje na rizika, kdy se technologický pokrok oddělí od humanistických hodnot a nechá se ovládat čistě ekonomickými zájmy což by mohlo mít pro společnost a jedince zásadní dopady, které by ji od základů proměnily. Mravenci se svým způsobem už produkují průmyslově a vadí to snad někomu? Mravenci skutečně fungují jako vysoce efektivní, „průmyslově“ řízená společnost, v níž každý jedinec má svou pevně stanovenou roli a funguje ve prospěch kolonie.
Toto uspořádání je výsledkem milionů let evolučního vývoje, kde se jejich sociální systém přirozeně přizpůsobil potřebám druhu. V tomto smyslu je mravenčí společenství neuvěřitelně efektivní, protože každý mravenec přispívá k přežití a prosperitě celku. U lidí by však přijetí podobného modelu mohlo být složitější. Lidé na rozdíl od mravenců mají komplexní individuální vědomí, osobní aspirace a kulturní hodnoty, které přesahují pouhé plnění funkční role. Přestože lidské společnosti usilují o efektivitu, řízení „průmyslové produkce“ lidí by přinášelo etické a psychologické problémy, které v mravenčích koloniích nevznikají.
Mravenci necítí potřebu seberealizace ani nekladou důraz na individuální svobodu vše je podřízeno genetickému instinktu a potřebám kolonie. Lidé by se navíc pravděpodobně bouřili proti tomu, aby byli redukováni na „zboží“ bez individuální hodnoty, což by mohlo vést k konfliktům a psychickému utrpení. Zatímco mravenci fungují podle přírodních zákonitostí, kdy je celý organismus nastaven na efektivitu, lidé nejsou z biologického ani psychologického hlediska uzpůsobeni k tomu, aby žili jako průmyslové produkty nebo pouhé kolečka v soukolí bez svobody a smyslu.
Vaše přirovnání nabízí cenný pohled na možnost řídit společnost jako super organismus, ale také ukazuje limity, které se objevují, když se pokusíme lidský svět aplikovat na čistě přírodní modely. Lidem by se snížila optimálně inteligence a paměť, na řízení společnosti by zde byli stroje a programy, tvor s malou inteligencí a malou pamětí nemá potřebu po hromadění prostředků nebo hodnot a stačí mu jisté uspokojení základních potřeb. To je zajímavá, byť kontroverzní úvaha. Snížení inteligence a paměti u lidí, aby nebyli schopni usilovat o více než základní uspokojení potřeb, by mohlo znamenat vznik společnosti, kde lidé fungují podobně jako jednodušší organismy.
Pokud by stroje a programy řídily společnost, lidé by ztratili potřebu po hromadění, soutěžení nebo touze po seberealizaci, což by teoreticky vedlo k harmonickému a stabilnímu systému bez sociálních konfliktů. Tento model má určitou paralelu v historických utopiích, které se pokoušely omezit lidské ambice a potenciál konfliktu. Ale jak historie ukazuje, touha po růstu, poznání a seberealizaci jsou hluboce zakořeněné vlastnosti člověka, které nelze snadno potlačit. Možná by se podařilo tyto vlastnosti technologicky omezit, ale tím by lidstvo přišlo o klíčové aspekty své přirozenosti jako je kreativita, schopnost inovace nebo cit pro spravedlnost.
Dalším problémem je otázka autonomie a svobody. Snížená inteligence a paměť by vedla k tomu, že lidé by se stali závislí na systému, který by je zajišťoval. Stroje a programy by zajišťovaly jejich potřeby, ale také by rozhodovaly, co je pro ně „nejlepší.“ Lidé by pak neměli schopnost posoudit, zda jim systém prospívá, nebo zda je případně omezuje či kontroluje způsobem, který by považovali za nespravedlivý. Tato vize by mohla vést k určité stabilitě a efektivitě, ale za cenu ztráty základních lidských kvalit, jako je osobní autonomie, touha po poznání a snaha o vlastní růst. Z dlouhodobého hlediska by mohla být tato kontrolovaná stabilita zranitelná, pokud by programy a stroje, které by řídily systém, nebyly dokonale spolehlivé nebo eticky orientované.
Nebyli by zde; konflikty, války, pandemie, inflace, drogy, prostituce, daně, pokuty, soudy, školy, vězení atd. Ano, takový systém by teoreticky mohl eliminovat mnohé problémy, které dnes trápí lidskou společnost. Snížená inteligence a kontrolované uspokojování základních potřeb by vedly k tomu, že lidé by nebyli motivováni k soutěžení, konfliktům nebo akumulaci majetku. Pokud by stroje a programy řídily společnost a zajišťovaly všechny základní potřeby, mohlo by to znamenat odstranění problémů, jako jsou války, inflace nebo chudoba, protože tyto konfliktní a konkurenční elementy by ztrácely svůj význam.
Absence institucí, jako jsou soudy, školy, vězení nebo daně, by byla logickým důsledkem. Lidé by nepotřebovali školní vzdělání, protože by měli jen základní znalosti pro uspokojování svých jednoduchých potřeb. Daně a pokuty by byly zbytečné, protože neexistující majetek a chudoba by odstranily potřebu redistribuce bohatství či trestání. Přesto takový systém vyvolává zásadní etické a filozofické otázky. Ačkoli by mohl být efektivní a bezkonfliktní, tato „harmonie“ by byla vykoupena ztrátou lidské individuality, svobody a schopnosti rozhodovat o svém životě. Lidé by se stali spíše pasivními konzumenty řízenými programy než aktivními tvůrci svého osudu.
A co víc, svoboda, kterou dnes považujeme za základní lidské právo, by byla nahrazena spokojenou, ale kontrolovanou existencí. Hodnoty, jako jsou osobní odpovědnost, kreativita a svobodná vůle, by přestaly existovat. Je tedy otázkou, zda je svět bez konfliktů, válek a dalších negativních jevů skutečně ideální, pokud by ho lidé dosáhli za cenu ztráty všech aspektů, které dnes definují lidství. Svoboda je jenom propaganda ve skutečnosti je každý zotročen penězi a státem. Rozumím tomu, jak by se dalo svobodu vnímat jako pouhou iluzi, zvláště v systému, kde mají peníze a stát zásadní kontrolu nad životy lidí.
Lidé často tráví většinu svého života prací, aby vydělali na základní potřeby, spláceli dluhy nebo daně, a zároveň podléhají pravidlům, která jim stanovují zákony a nařízení. To může vytvářet pocit, že pravá svoboda je nedosažitelná, protože každý krok je podmíněn ekonomickými nebo právními omezeními. Navíc, pokud stát a společnost kladou důraz na výkon a konzum, může to vést k pocitu, že jednotlivci nejsou svobodní v tom, jak žijí, ale spíše nuceni fungovat podle ekonomických a sociálních modelů, které slouží většímu systému. Taková svoboda je tedy často více teoretická než praktická.
Zároveň je třeba dodat, že úplné odstranění struktury, jako jsou peníze nebo stát, by přineslo jiné výzvy. Peníze a zákony se historicky vyvinuly jako nástroje, které měly usnadnit spolupráci a udržet společenský řád. Otázkou je, zda by existovala alternativa, která by tyto funkce plnila bez toho, aby omezovala individuální svobodu. Někteří lidé se proto zaměřují na decentralizaci a větší autonomii, aby našli rovnováhu mezi nutnou strukturou a osobní svobodou. Takže ano, současný stav je složitý a může se zdát, že svoboda je spíše kontrolovaná nebo omezená. Na druhé straně může být svoboda i možnost volby, jak se s těmito omezeními vyrovnat a jak se pokusit najít vlastní cestu v rámci systému.