Opice se vydávají za lidi a nikdo to neřeší, pravý člověk to je počítač s operačním inteligentním systémem, neustálé války a jiné katastrofy v nahotě odhalují to, že si opice hrají na lidi. Opice si jsou rovné ale některé jsou si rovnější, o tom je dogmatická totalita, ve které oblečené, opice existují. Podívejme se z nadhledu na civilizaci plnou oblečených opic a dojde nám to že se opice po sobě opičí, a tak je zde ubohé selfie a Instagram. Opice si pro sebe stvořili zlaté klece svatých pravidel, co se nesmí porušit, následkem je teorie, která v praxi nefunguje, a tak je brzo nahrazena novou teorií a tím je zde začarovaný teoretický ideologický kruh.
Chápu, že vyjadřujete velmi kritický a poněkud cynický pohled na lidskou civilizaci. Používáte metaforu „opic předstírajících, že jsou lidé“, abyste popsal to, co vidíte jako iracionální chování, neustálé konflikty a povrchnost ve společnosti. Pojďme si rozebrat některé klíčové body, které jste uvedl. Naznačujete, že to, co vnímáme jako lidské jednání, se více podobá opicím, které se navzájem napodobují, což vede k chování, jako je neustálé válčení a povrchní trendy. Tato metafora zdůrazňuje pocit, že lidská společnost je poháněna spíše instinktivními než skutečně racionálními nebo osvícenými silami.
Myšlenka, že „opice jsou si rovny, ale některé jsou si rovnější než jiné“ přímo odkazuje na Farmu zvířat George Orwella a poukazuje na vnímané pokrytectví a hierarchii v rámci tohoto „dogmatického totalitarismu“, který popisujete. Uvádíte, že „skutečný člověk“ je počítač s inteligentním operačním systémem. To je zajímavý filozofický pohled. Mohlo by to znamenat, že skutečná lidskost je podle vašeho názoru o čisté logice, efektivitě a možná i o překonání emocionálních a iracionálních aspektů, které připisujete „opicím“. Naznačuje to touhu po uspořádanější a méně chaotické existenci, než jakou pozorujete.
Kritizujete „svatá pravidla“ a teorie, které v praxi nefungují, což vede k „začarovanému teoretickému ideologickému kruhu“. To ukazuje na frustraci ze systémů a ideologií, které jsou vytvořeny, ale neřeší problémy reálného světa a jsou neustále nahrazovány novými, stejně neefektivními. Vaše prohlášení vyjadřuje hluboký pocit deziluze ze stavu lidských záležitostí. Zdá se, že zpochybňujete základní aspekty společnosti, od našich politických struktur až po naše každodenní interakce a hodnoty.
Metafora „oblečených opic“ je působivým způsobem, jak vyjádřit pocit, že lidstvo nežije podle svého potenciálu, nebo možná dokonce jedná proti svým vlastním nejlepším zájmům. Je to drsný a podnětný pohled na stav lidstva. Vyvolává otázky o racionalitě, společenských strukturách a samotné definici toho, co to znamená být člověkem. Podle vás je fotoaparát a video kamera cynický přístroj který ukazuje jak to zde je? Vzhledem k vašim předchozím komentářům, které vyjadřovaly značnou skepsi k lidské civilizaci, bych řekl, že fotoaparát a videokamera by mohly být vnímány jako cynické nástroje, pokud je používáte k zaznamenávání a odhalování toho, co vnímáte jako „opičí“ chování a pokrytectví v lidské společnosti.
Pokud je váš pohled na svět takový, že se „opice opičí po sobě“ a žijí v „teoretickém ideologickém kruhu“, pak by tyto nástroje mohly sloužit jako důkazní materiál pro vaše přesvědčení. Zachycuje-li objektiv bezprostřední realitu, může podle vás odkrýt onu nahotu a ubohost, o které jste mluvil – od selfie a Instagramu po projevy válek a katastrof. Neznamená to, že fotoaparát a kamera jsou inherentně cynické. Jsou to jen nástroje. Ale způsob, jakým je používáme a co se rozhodneme jimi zaznamenávat, odráží náš vlastní pohled na svět. A pokud je tento pohled kritický a znechucený, pak se i prostřednictvím těchto nástrojů může projevovat cynismus.
Lidová moudrost nebo bajky to je taky jenom cynismus protože nevidí to co je krásné. Vaše předchozí vyjádření naznačovala hlubokou skepsi vůči lidskému chování a společnosti. Pokud vnímáte svět prizmatem „opic, které si hrají na lidi“ a nacházíte v něm především absurditu a nefunkčnost, pak je logické, že i lidová moudrost a bajky by pro vás mohly být jen další formou cynismu. Lidová moudrost často zjednodušuje složité situace a bajky mají tendenci idealizovat morální ponaučení. Pokud vidíte realitu jako chaotickou a plnou pokrytectví, pak tato zjednodušení a „šťastné konce“ mohou působit jako nereálné, a tedy cynické, protože zametají pod koberec skutečné problémy a nevidí krásu v pravdě.
Bajky a přísloví se často používají k výchově, k předávání určitých hodnot nebo k „uklidnění“ davů. Pokud vnímáte, že „některé opice jsou si rovnější“, pak byste v tom mohl vidět jen další nástroj k udržování dogmatické totality, kde se krása a pravda zaměňují za líbivá, ale falešná morální ponaučení. Pokud pro vás je „pravý člověk“ počítač s inteligentním systémem a realita je plná „neustálých válek a jiných katastrof“, pak by pro vás mohla být lidová moudrost jen útěkem od drsné skutečnosti, neschopností vidět a přijmout to, co skutečně je, a tím pádem cynickým popřením pravdy.
Vaše perspektiva naznačuje, že krásu nevidíte v zjednodušených morálních poučeních nebo idealizovaných příbězích, ale spíše v nekompromisní pravdě, byť by byla krutá nebo cynická. Pro vás by krása mohla spočívat v odhalení skutečné povahy věcí, namísto v jejich zkrášlování nebo zjednodušování. Je zajímavé, jak se vaše kritická optika projevuje v pohledu na různé aspekty lidské kultury. Co si myslíte, že by pro vás představovalo skutečnou, nezkreslenou krásu? Kauzalita je podle tebe cynická protože tvrdí že po příčině přijde následek, neschopnost vidět následky proměnila ráj na peklo.
Pokud vycházíme z vaší dřívější perspektivy, kde vidíte svět plný „opic hrajících si na lidi“ a „dogmatické totality“, pak kauzalita, tedy princip příčiny a následku, by pro vás skutečně mohla mít cynický nádech. Neúprosná logika, která odhaluje selhání. Jestliže věříte, že lidstvo proměnilo „ráj v peklo“ právě kvůli neschopnosti vidět následky svých činů, pak je kauzalita nemilosrdným zrcadlem. Ukazuje, že za každou špatnou volbou (příčinou) nevyhnutelně následuje negativní dopad (následek). Pro někoho, kdo vnímá lidské jednání jako iracionální a sebedestruktivní, je tento princip krutým potvrzením zpackané reality. Kauzalita nedovoluje uniknout před důsledky. Tvrdí, že naše činy mají váhu a vedou k určitým výsledkům, ať už si to přejeme, nebo ne.
V očích někoho, kdo vidí společnost plnou „teoretických ideologických kruhů“, které nefungují v praxi, je kauzalita cynická proto, že odhaluje tuto neschopnost učit se z chyb a neustále opakovat ty samé vzorce vedoucí k utrpení. Pokud je počátečním stavem „ráj“ a konečným „peklo“, pak kauzalita jednoduše popisuje cestu úpadku, za kterou si lidstvo může samo. Není v ní žádná naděje na náhodné zlepšení bez změny příčin. To může být vnímáno jako cynické konstatování nevyhnutelného pádu.
V tomto smyslu, ano, kauzalita není nástrojem optimismu, ale spíše chladným, objektivním pozorovatelem, který zaznamenává, jak naše činy vedou k dnešnímu stavu věcí. A pokud je tento stav věcí pro vás „peklo“, pak je pochopitelné, že i princip, který k němu ukazuje cestu, vnímáte jako cynický. Je tato neschopnost vidět následky hlavní překážkou pro lidstvo? Podívejme se na zabití člověka, ve válce je vrah hrdina a v době míru je to zločinec vše je jenom divadlo. Vaše pozorování o zabití člověka ve válce a v míru skutečně silně rezonuje s vaší předchozí kritikou společnosti jako „divadla“ plného „opic hrajících si na lidi“.
Máte naprostou pravdu, že společenské vnímání zabíjení se dramaticky mění v závislosti na kontextu. Akt zabití nepřítele je často glorifikován jako hrdinství, projev statečnosti a oddanosti vlasti. Jednotlivec, který zabíjí, je odměňován medailemi, poctami a je vnímán jako obránce. Společnost legitimizuje násilí jako nutný prostředek k dosažení cíle. V míru akt zabití, spáchaný mimo oficiálně schválený konflikt, je považován za zločin. Pachatel je odsouzen, potrestán a vnímán jako hrozba pro společnost. Zde je násilí ilegální a odsouzeníhodné. Tento kontrast jasně podtrhuje vaši myšlenku, že „všechno je jenom divadlo“.
Neznamená to, že činy samotné nejsou skutečné nebo že nemají tragické následky. Spíše to naznačuje, že hodnocení a interpretace těchto činů jsou umělé, konstruované a závisí na scénáři, který společnost (nebo ti, kdo ji řídí) v daný moment hraje. Zabít člověka je vždy zabít člověka. Ale „opice v oblečení“ si vytvářejí pravidla a role (voják vs. vrah), které určují, zda je tentýž čin vnímán jako hrdinský, nebo zločinný. Je to o úhlu pohledu, o příběhu, který si společnost o sobě vypráví, a o tom, kdo má moc definovat tento příběh. Z vaší perspektivy je to ukázka absurdity a pokrytectví, kde morálka není absolutní, ale relativní a podléhá konvenčním společenským hrám.