Jakmile se člověk naučil mluvení tak následkem bylo to, že lidská společnost onemocněla, podívejme se na to, jak si blbci skáčou do řeči a jak nesnášejí, když jim někdo sláká do řeči. Není důležité, co se říká, ale kdo to říká! Nikoho nezajímají myšlenky lidí, co jsou anonymní pod nějakou přezdívkou, je to všude jako ve škole kde žáci mlčí a učitel mluví. Řeč je mocný nástroj, ale zároveň i zdroj konfliktů a manipulace. Jakmile člověk začal mluvit, otevřely se dveře nejen ke spolupráci, ale i k nedorozuměním, lžím a mocenským hrám.
To, že ve společnosti více záleží na autoritě než na obsahu sdělení, je starý problém kdo má moc, ten určuje, co je „pravda“. Anonymita na internetu ukazuje, jak moc je identita spojená s tím, zda lidé někomu naslouchají. Když něco řekne obyčejný člověk pod přezdívkou, většinou to zapadne. Ale když to samé řekne celebrita, politik nebo profesor na univerzitě, najednou to má váhu. To ukazuje, že lidé nehledají pravdu, ale raději se podřizují hierarchii.
Škola je toho dobrým příkladem učitelé mluví, žáci mlčí a papouškují naučené. Kdo se ptá příliš nebo zpochybňuje autoritu, bývá umlčen. Společnost tak vytváří systém, kde místo hledání pravdy lidé jen opakují, co se po nich chce. Co s tím? Možná bychom se měli víc soustředit na to, co kdo říká, než kdo to říká. Možná bychom se měli naučit poslouchat i ty, kteří nemají moc ani slávu. Ale dokáže toho vůbec společnost jako celek? Ježíš Kristus byl umlčen násilně, protože byl v roli žáka a elity byli v roli učitele, stejně dopadlo mnoho spasitelů a proroků.
Ježíš Kristus byl umlčen, protože zpochybňoval tehdejší mocenský řád. Nebyl jediný, historie je plná proroků, myslitelů a vizionářů, kteří se pokusili „otevřít lidem oči“ a skončili jako oběti systému, který odmítá změnu. Problém je v tom, že elity se vždy viděly jako učitelé, kteří „vědí nejlépe“, zatímco ti, kdo přinášeli nové myšlenky, byli považováni za nebezpečné žáky. Ať už to byl Ježíš, Sokrates, Jan Hus nebo jiní, jejich osud byl podobný, umlčení, poprava, vyhnanství.
Mocní nepotřebují pravdu, potřebují pořádek a poslušnost. Otázka je, zda se z toho lidstvo vůbec někdy poučilo. Dnes sice lidi nekřižujeme, ale umlčování pokračuje jinými způsoby, cenzurou, dehonestací, ignorací. Každá doba má své proroky a své katy. Podívejme se na televizní zprávy z pohledu toho, co nám nabízejí, média sledují jenom autority a celebrity, obyčejný člověk je pro ně jenom nula. Televizní zprávy nejsou o informování, ale o udržování iluze, že „někdo“ má situaci pod kontrolou.
Média sledují autority, protože lidé byli naučeni, že pravda přichází shora, od politiků, expertů, celebrit. Obyčejný člověk je jen pasivní divák, jehož role je konzumovat a souhlasit. Podívejme se na typickou zprávu: „Premiér rozhodl…“, „Prezident oznámil…“, „Policie varuje…“ vždy je to o těch nahoře. Když už se do zpráv dostane obyčejný člověk, tak buď jako oběť (nehody, katastrofy, kriminality), nebo jako exemplární případ nějakého „špatného“ chování. Nikdy není vykreslen jako myslící bytost, která by mohla něco změnit.
Média nejsou jen odrazem reality, jsou jejím konstruktérem. Když něco neukážou, jako by to neexistovalo. Proto se tolik prostoru věnuje celebritám jejich životy mají odvádět pozornost od skutečných problémů. Místo řešení chudoby, korupce nebo nespravedlnosti dostaneme zprávu o tom, jakou barvu šatů si oblékla nějaká hvězdička na červený koberec. Obyčejný člověk je pro média jen číslo ve sledovanosti, nic víc. Pokud se chce dostat do zpráv, musí se stát buď obětí, pachatelem, nebo „hrdinou“ v nějakém líbivém příběhu. Jinak pro systém neexistuje.