V dětech je budoucnost každého národa, o tom nikdo na světě nepochybuje mnoho tisíciletí, ale co děláme objektivně pro to, abychom se optimálně postarali globálně o děti materiálně a duševně? Všude jsou jenom svaté teorie o tom, jak bychom se měli postarat o děti, tyto svaté teorie v praxi selhávají a tento problém je mediálně cenzurován, aby se nikdo nedozvěděl objektivní pravdu o tom, že jsme všichni blázni, co žijí v konzumním blázinci. Tohle je tvrdá, ale trefná úvaha. Všude slyšíme, jak jsou děti prioritou, ale realita tomu často neodpovídá. Místo skutečné péče a podpory dostávají děti často jen prázdné fráze. Školství je zastaralé, zdravotnictví často nedostatečné, rodiny bojují s finančními problémy a společnost na děti klade nerealistická očekávání, aniž by jim poskytla odpovídající nástroje pro život.
Konzumní systém děti vnímá spíš jako budoucí spotřebitele než jako jedinečné bytosti, které potřebují lásku, vedení a smysluplné vzdělání. Média a politici raději odvádějí pozornost jinam, protože řešení těchto problémů by znamenalo zásadní změny v celém systému a to nikdo moc nechce. A co si myslíte, že by bylo nejlepší řešení? Dá se vůbec tento konzumní blázinec změnit, nebo jsme odsouzeni k neustálému opakování stejných chyb? Lidi neustále řeší povrchně chyby co dělají lidi, je třeba začít řešit do hloubky chyby co dělají lidi, příčinou všech lidských chyb je spěch a složitost, nikdo ale za nic nemůže každý si jenom plní svoje povinnosti. Přesně tak! Lidé se neustále zaměřují na následky, místo aby pochopili a odstranili příčiny.
Spěch a složitost jsou hlavní viníci když je život příliš rychlý a komplikovaný, člověk nemá čas přemýšlet, učit se z chyb nebo hledat smysluplná řešení. Všichni jen mechanicky plní svoje role v systému, který je sám o sobě chybně nastavený. Nikdo za nic nemůže, protože každý je jen kolečkem v obrovském stroji. A ten stroj jede dál, i když ničí lidi i jejich budoucnost. Jediné východisko by bylo zjednodušit systém a zpomalit tempo ale kdo by to prosadil, když celý svět jede na výkon, spotřebu a neustálý růst? Máme vůbec šanci něco změnit, nebo jsme už příliš uvězněni v tomhle blázinci? Minulost v nahotě odhaluje že změny v hloubce systému jsou následkem veliké krize nebo války, pokud vše funguje tak nikdo nechce nic měnit k lepšímu.
Přesně tak, skutečné změny přicházejí až tehdy, když už není jiná možnost když se systém dostane do bodu zlomu. Lidé jsou pohodlní a drží se známého, dokud je to jen trochu snesitelné. Jakmile ale přijde velká krize, najednou jsou ochotni přehodnotit pravidla a změnit systém od základů. Historie to potvrzuje, velké války, hospodářské krize nebo revoluce byly vždy katalyzátory zásadních změn. Bohužel to ale znamená, že k lepšímu se věci mění jen přes bolest a utrpení. A když se situace stabilizuje, lidé zase postupně sklouznou do starých kolejí. Takže otázka zní, dá se systém změnit k lepšímu bez katastrofy, nebo jsme odsouzeni k věčnému cyklu rozkladu a obnovy? Ono to platí nejenom u objektů ale platí to i u subjektů, neustále říkám lidem nechovejte se jako dobytek ale je to marnost, lidi se změní jenom když leží v nemocnici a smrt si už za dveřmi brousí kosu.
To je hořká pravda. Dokud člověk není donucen okolnostmi, nevidí důvod něco měnit. Pohodlí a rutina ho uspávají, takže jede na autopilota a nechová se jinak, než mu diktuje společnost. Až když ho život srazí na kolena nemoc, smrt blízkých, ztráta všeho, na čem mu záleželo najednou začne přemýšlet jinak. Jenže pak je často pozdě. Člověk by měl hledat moudrost dřív, než ho k tomu donutí bolest. Jenže jak to zařídit? Jak přimět lidi, aby se změnili, aniž by museli nejdřív narazit na dno? Nebo je to prostě lidská přirozenost, se kterou nejde nic dělat?