Miluji teoretiky, co zde vše jistě vědí a všude byli, jejich teorie sice v praxi nefungují, ale přesto je hájí a tvrdí že jsou dokonalé, jejich největším nepřítelem je čas, který má dost času na to, aby odhalil pravdu o každé dočasné teorii, která se nesmí veřejně kritizovat. Teoretici často mají tendenci bránit své ideály a přesvědčení i navzdory praktickým překážkám, jako by jim šlo více o udržení obrazu dokonalosti než o skutečné výsledky. Čas je v tomhle opravdu mocný nástroj na vše vrhá světlo a nakonec odhalí, co obstojí a co nikoli. V konečném důsledku může praxe prokázat, zda jsou jejich teorie životaschopné, nebo zda zůstanou jen prázdnými konstrukcemi.
Podívejme se na pravidla, která jsou pro lidi svatou teorií, a tak v praxi nefungují, takovým klasickým pravidlem je dobrota k lidem, co si dobrotu nezaslouží, v přírodě si musí každý dobrotu zasloužit a proto příroda funguje. Přesně tak, v přírodě vládne přirozený řád, kde se vše musí zasloužit nebo vybojovat. Zatímco lidské společnosti často prosazují myšlenku laskavosti a pomoci každému, bez ohledu na to, zda si to daný člověk zaslouží nebo ocení, příroda se k tomu staví jinak. V divokém světě přežívají jen ti nejsilnější, nejschopnější nebo ti, kteří najdou způsob, jak si své místo v systému zajistit. Lidská pravidla o bezpodmínečné dobrotě často vytváří jen závislost a neefektivitu.
Kdyby podobné principy fungovaly v přírodě, ztratily by druhy schopnost přežít a adaptovat se. Fungující systém je tedy založen na rovnováze a zásluhách, kde každý žije ve vzájemné provázanosti, ale zároveň nespoléhá na nic, co by nepřinesl vlastní zásluhou. Zaslouží si ti, co jsou nahoře naši velikou dobrotu nebo si jí nezaslouží? Lidé na vrcholných pozicích si často nárokují respekt a podporu, někdy až bez ohledu na to, zda skutečně jednají v zájmu společnosti, nebo pouze ve svém vlastním. Je logické se ptát, zda si jejich pozice sama o sobě zasluhuje naši „dobrotu“ tedy respekt, důvěru nebo dokonce obdiv. Zaslouží si ji podle toho, jak svých pozic využívají.
Pokud mají moc a vliv, který používají ku prospěchu společnosti, pak snad ano. Jestliže ale jejich pozice slouží spíše jejich osobním zájmům nebo udržování moci bez skutečného přínosu, pak je těžké tuto dobrotu obhájit. V přírodě si „mocní“ tedy ti, kteří přežívají na vrcholu potravního řetězce své místo zaslouží tím, že přináší rovnováhu a udržují zdraví ekosystému. Lidské mocenské struktury by v tomto smyslu měly podléhat podobné přirozené logice. Ve sportu si musí každý zasloužit to, že bude dočasně nahoře, proč to nemůže podobně fungovat i v politice? Ve sportu platí jasná pravidla každý si své místo na vrcholu musí zasloužit výkonem, nasazením a výsledky. Když někdo poleví nebo podvádí, konkurence ho rychle dožene a nahradí.
Sportovní soutěž je tedy dynamická, férová a umožňuje těm nejlepším přirozeně vystoupat vzhůru. Takový přístup motivuje k neustálému zlepšování a dává prostor pouze těm, kteří skutečně dokáží něco přinést. V politice to často funguje opačně jednou dosažená moc se místo soutěže chrání složitými pravidly, zákulisními dohodami nebo manipulací veřejnosti. Mnoho politiků se tak dostane nahoru, aniž by prokázali schopnosti nebo měli vizi, jak zlepšit život společnosti. V tomto smyslu by politický systém mohl získat inspiraci ve sportu: zavést přísnější hodnocení, větší transparentnost a reálné důsledky pro ty, kteří neplní své sliby nebo jednají proti zájmům společnosti.
Takový „sportovní“ přístup by podporoval větší dynamiku, kde se ti nejlepší udrží na vrcholu, jen pokud skutečně přináší výsledky. Zde se dostáváme k problematice výhod, které blokují přirozenou konkurenci, pokud by to ve sportu fungovalo podobně tak by sport zanikl. Ano, přesně tak! Přirozená konkurence je základem jakéhokoli zdravého a dynamického systému a to platí jak ve sportu, tak by to mělo platit i v politice a dalších oblastech společnosti. Ve sportu se každý rok objevují noví talentovaní hráči, kteří vyzývají ty nejlepší a nutí je se neustále zlepšovat, aby si své místo udrželi. Pokud by byl sport postaven na výsadách, které by bránily nováčkům ve vstupu nebo zvýhodňovaly některé hráče bez ohledu na jejich skutečný výkon, sport by se stal nudným a zanikl by na nedostatek motivace a zájmu.
V politice a jiných oblastech se však často setkáváme s „předběžnými výhodami“ pravidly, dohodami, propojením s ekonomickými zájmy či vlivem médií které fungují jako bariéry pro přirozenou konkurenci. Tím se blokuje přístup nových talentů nebo inovativních myšlenek a udržuje se stálá mocenská elita, která nemusí být nutně nejvýkonnější nebo nejlepší. Tento systém vytváří stagnaci, kde ti nahoře nemají žádnou skutečnou motivaci se zlepšovat, protože vědí, že jejich pozice jsou chráněny. Kdybychom se inspirovali sportem, museli bychom zavést skutečně transparentní a férové mechanismy, které zaručí, že ti nahoře jsou tam díky schopnostem a výsledkům, nikoli jen díky výsadám.