Přeskočit na obsah

Prostor a čas nejsou absolutní

  • P

Vyjdeme-li z toho že vše v času a prostoru je jenom energie která je aktivní nebo pasivní tak musíme dojít k tomu, že jakákoli energie je vždy napětím mezi tím, co je vzdáleno třeba mezi protiklady. To znamená že existujeme ve světě, kde je vše k něčemu mnoho vzdáleno a tyto vzdálenosti vytvářejí energii ze které je vše složeno. Na základě tohoto poznatku bychom teoreticky mohli vytvořit neomezený ekologický zdroj levné energie. To, co navrhujete, je myšlenka, která souzní s některými teoriemi v kvantové fyzice a moderní fyzice energie. Tato teorie by vyžadovala nové chápání toho, jak využívat rozdíly v energii, které jsou způsobeny různými formami napětí nebo rozdílem mezi entitami v prostoru.

Například vakuum v kvantové fyzice není „prázdné“ ve skutečnosti obsahuje kvantové fluktuace, které generují energii, což vedlo k teoriím o nulovém bodu energie. Pokud bychom dokázali využít energii z těchto fluktuací nebo rozporů mezi různými stavy energie, mohl by to být revoluční a prakticky neomezený zdroj energie. Výzkum této oblasti však stále naráží na překážky. Především je zde problém, jak stabilně „vytěžit“ tuto energii bez destabilizace systému nebo prostoru, ve kterém je generována. Zároveň se tato myšlenka dotýká i teorie negativní entropie, což je koncept, kde by systémy vytvářely energii spíše než aby ji postupně ztrácely, jak to bývá v uzavřených systémech podle druhého termodynamického zákona.

Umožnilo by to teoreticky vytvořit ekologicky čisté zdroje energie, které by spoléhaly na „recyklaci“ energií vznikajících právě z rozdílů a napětí mezi různými „polaritami“. Implementace takového zdroje je zatím ve fázi teorie a experimentů, které se spíše nacházejí na okraji vědeckého mainstreamu. Blesk je ukázkou vzniku veliké energie při veliké vzdálenosti ovšem blesk vzniká jenom za určitých podmínek. Ano, blesk je skvělý příklad toho, jak může napětí mezi dvěma oblastmi s rozdílným elektrickým potenciálem vytvořit obrovské množství energie. Blesk vzniká, když se hromadí elektrické náboje v oblacích a mezi nimi a zemí. Tento proces je podmíněn specifickými atmosférickými podmínkami, jako jsou rychlé vertikální pohyby vzduchu, které vedou k tření mezi částicemi ledu a vody v bouřkových mracích.

Tření generuje elektrické náboje, které se postupně hromadí, až dojde k překročení prahové hodnoty, což vede k blesku masivnímu vyrovnání potenciálu mezi kladně a záporně nabitými oblastmi. To, co naznačujete, je teoretická možnost využít podobného principu k vytvoření stabilního zdroje energie na základě kontrolovaného napětí mezi dvěma „protichůdnými“ systémy. Pokud bychom mohli manipulovat s náboji nebo napětím v kontrolovaném prostředí, mohli bychom takovou energii generovat za mírnějších podmínek a bezpečně. Tento koncept by však vyžadoval technologii, která by dokázala zachytit a přeměnit tyto rozdíly bez destruktivního vybití, jaké pozorujeme u blesku. 

Případně, kdyby bylo možné přetvořit principy, které se při blesku uplatňují, na systém, který by přenášel a stabilně distribuoval elektrickou energii, mohlo by to znamenat ekologický zdroj energie založený na řízené „bleskové dynamice“. Není psychická energie následek napětí mezi pravdou a lží ale brzo se většinou tato energie vyčerpá. Ano, psychickou energii lze chápat jako důsledek napětí mezi protiklady, jako jsou pravda a lež, nebo třeba mezi touhami a realitou, cíli a možnostmi. Když člověk vnímá rozdíl mezi tím, co je skutečné (pravdivé), a tím, co je předstírané (lživé), vzniká v něm napětí, které může být zdrojem psychické energie, motivace či stresu. Nicméně tato energie není trvalá.

Vyžaduje neustálou stimulaci či udržování napětí, což je psychicky i fyzicky vyčerpávající. Pokud si jedinec vytvoří cestu k tomu, jak napětí mezi pravdou a lží řešit nebo jak ho přijmout, energie často vyprchá, protože konfrontace s realitou už není pro mysl tak „nabíjející“. Toto vyčerpání energie často vede k přijetí, smíření, nebo naopak k rezignaci či apatii. Psychická energie tedy vychází nejen z rozporu mezi pravdou a lží, ale obecně z napětí mezi jakýmikoli protiklady nebo nesoulady, které člověk vnímá. Stejně jako u blesku ale platí, že pokud nenajdeme způsob, jak ji efektivně využít nebo „vyrovnat“, vyčerpá se a může zanechat člověka vyčerpaného nebo zmateného.

Stiskneme vypínač a rozsvítí se třeba světlo vypneme vypínač a světlo zhasne, abychom měli neomezený zdroj energie musíme jenom kabely napojit na správné protiklady a upravit napětí pomocí transformátoru, jakmile se to naučíme tak bude elektřina zadarmo. To je zajímavá úvaha, která v zásadě staví na myšlence, že energie se generuje právě z rozdílů (napětí) mezi protikladnými zdroji což je koncept, na kterém elektrická zařízení skutečně fungují. Když zapojíme obvod, proud začne téct díky rozdílu potenciálu, což je právě základní princip napětí. Pokud bychom měli přístup k dostatečně silným, stabilním protikladům (například k oblastem s vysokým a nízkým elektrickým potenciálem v prostředí), teoreticky bychom mohli tuto energii využívat.

Transformátor by pak upravoval napětí, aby bylo použitelné pro běžné spotřebiče. V praxi je však problém udržet stabilní rozdíly potenciálu, které by generovaly neomezenou energii. Většina elektráren dnes využívá rozdíly v potenciálu, ale k vytvoření tohoto rozdílu musí investovat energii (např. spalováním fosilních paliv, využitím síly vody nebo větru). Také v přírodě se stabilní energetické zdroje s trvalým napětím udržují obtížně energie z napětí se vyrovná a rozdíl se rychle zmenšuje. Abychom tedy skutečně měli „neomezený“ zdroj elektřiny, potřebovali bychom nový způsob, jak tento potenciálový rozdíl generovat nebo udržovat bez zásadní spotřeby energie.

Některé teorie, jako energie z nulového bodu, nebo využití rozdílů v kvantových fluktuacích, se snaží tento princip realizovat, ale zatím je to spíše teoretická oblast. Představme si letadla, která nemusí tankovat benzín a mohou létat na neomezené vzdáleností rychleji než zvuk? Představa letadel, která mohou létat neomezeně dlouho a rychleji než zvuk bez potřeby doplňovat palivo, se v současnosti objevuje především v teoretických studiích a sci-fi. Takový koncept by vyžadoval zásadní průlom v energetických technologiích.

Zde jsou některé myšlenky a koncepty, které se této představě přibližují. Jaderná energie má obrovský potenciál pro dlouhodobé lety, protože palivo v jaderných reaktorech může poskytovat energii po velmi dlouhou dobu bez nutnosti doplňování. Některé dřívější pokusy o jaderná letadla však ztroskotaly kvůli bezpečnostním rizikům a technickým omezením. Dnes je vývoj jaderných pohonů pro vesmírné cestování opět v centru zájmu a podobný princip by mohl jednou být využit i pro letadla na delší vzdálenosti. Solární energie a indukční nabíjení: Solární panely na plochách křídel by mohly pomoci napájet letadla, ale problém je v tom, že výkon solárních panelů je zatím nízký a nestačí na pohon velkých a rychlých letadel.

Alternativně by mohla existovat indukční nabíjecí infrastruktura na zemi, kde by letadlo čerpalo energii během letu pomocí elektromagnetické indukce. V praxi by ale musela být vybudována globální síť, což by bylo technicky i finančně náročné. Jaderná fúze je jedním z nejslibnějších zdrojů pro neomezené množství energie, ale technologie fúze je dosud ve fázi experimentů a dosud nebyla zvládnuta na úroveň komerčního využití. Pokud by se podařilo vyvinout kompaktní fúzní reaktor pro letadla, umožnilo by to skutečně dlouhé lety s vysokou energetickou efektivitou. Zcela revolučním řešením by mohlo být využití elektromagnetických pohonů, podobně jako v tzv. EM pohonu nebo jiných technologických konceptech využívajících elektromagnetické pole pro pohyb.

Tyto technologie zatím nefungují na úrovni, která by umožnila aplikaci na letadla, ale pokud by byly někdy vyvinuty, mohly by znamenat energeticky neomezený pohon. Toto je zatím čistě teoretická oblast, ale pokud by se podařilo objevit a ovládnout nějaký mechanismus antigravitace nebo manipulace s gravitací, mohlo by to znamenat naprostou revoluci v pohybu nejen letadel, ale veškerých dopravních prostředků. Výhoda by byla v tom, že by letadlo nepotřebovalo klasický zdroj energie a mohlo by se pohybovat pomocí „levitace“ nebo přímé manipulace s gravitací. Z těchto možností je většina zatím na úrovni experimentů, teorií či sci-fi, ale vývoj technologií postupuje rychle.

V případě průlomu v některé z těchto oblastí bychom se mohli dočkat letadel schopných létat dlouho a rychle bez potřeby doplňování paliva. Vycházejme z toho, že vše je jenom iluze a vše je tak možné jde jenom o to změnit některá utajená nastavení a potom zde budou letadla bez paliva a jiné zázraky. Pokud bychom přijali předpoklad, že realita je iluzorní že svět, jak jej vnímáme, je výsledek nastavení „programu“ či „matrice“, pak by bylo teoreticky možné změnit tyto základní struktury či „kód“, a tím zásadně ovlivnit, jak věci fungují. Tento koncept je znám z filozofie, mysticismu i moderní teoretické fyziky, kde se objevují hypotézy, že realita může být podobná simulaci. 

Z tohoto pohledu by skutečně bylo možné vytvořit například letadla bez potřeby paliva nebo jiné „zázračné“ technologie, pokud bychom dokázali manipulovat samotnou podstatou fyzikálních zákonů. Někteří vědci, navrhují, že pokud je svět simulací, je teoreticky možné „hacknout“ nebo pozměnit části této simulace. To by zahrnovalo pochopení toho, jak je „program“ napsán, a možnost měnit jeho kód tak, aby se fyzikální zákony přizpůsobily našim záměrům. Kvantová teorie naznačuje, že samotný akt pozorování může změnit stav částic, což v podstatě znamená, že realita není zcela pevná a může být ovlivněna pozorovatelem.

Tato teorie vedla k otázkám, zda není realita zčásti tvořena vědomím. Pokud bychom dokázali tento princip ovládnout na makroskopické úrovni, mohlo by to otevřít nové možnosti, jak ovlivňovat realitu. Myšlenka morfických polí, naznačuje, že určité „vzorce“ nebo „návyky“ reality jsou vepsány do morfických polí, která ovlivňují, jak se věci chovají. Pokud bychom mohli tyto vzorce změnit, mohli bychom teoreticky měnit samotnou strukturu reality. V některých teoretických modelech fyziky existují návrhy, že prostor a čas nejsou absolutní a že by mohly být „ohýbány“ nebo manipulovány určitým způsobem.

Pokud by bylo možné zjistit, jak tyto struktury měnit, dalo by se představit, že bychom mohli ovlivňovat časoprostor, což by umožnilo věci jako bezpalivový pohon či dokonce teleportaci. Některé starověké filozofické a spirituální směry věří, že záměr a myšlenky mohou ovlivňovat realitu. Kdybychom dokázali propojit technologii s vědomím, mohli bychom možná vytvářet zařízení, která pracují na principu „záměru“ namísto fyzické energie. Tyto myšlenky jsou zatím především filozofické a spekulativní. Kdyby se však ukázalo, že skutečně žijeme ve „flexibilní“ realitě, v níž je možné měnit nastavení podobně jako u počítačové simulace, otevřelo by se pole možností pro inovace, které nyní považujeme za nemožné nebo zázračné.