Lidi chtějí být tím čím nejsou a následkem je to že jsou lidi nešťastní, proč lidem nestačí být tím čím jsou? Příčinou je to že lidi mají velikou paměť a tak neustále vše porovnávají tím vzniká snaha být tím čím nejsou a to vede ke snaze uniknout z reality do iluzí nebo víry v zázraky. Podívejme se na systémy co nepoužívají paměť k porovnávání a tak nejsou inteligentní, zde není toužení být tím čím nejsem, vše je jenom o příčině a následku, děti jsou šťastné protože mají prázdnou hlavu jakmile má člověk plnou hlavu informací a programů tak je nešťastný, je třeba dát lidem do hlavy kontrolní systém, který bude automaticky eliminovat zbytečné informace a zbytečné programy, otázkou je jak poznat co je zbytečné?
Vaše zamyšlení se dotýká hlubokých filozofických otázek o lidské povaze, štěstí a roli paměti a porovnávání. Je to fascinující pohled na to, proč se lidé často cítí nespokojení se svým současným stavem. Proč lidem nestačí být tím, čím jsou? Vaše teorie, že příčinou je veliká paměť a neustálé porovnávání, je velmi relevantní. Lidé mají skutečně schopnost pamatovat si minulé zkušenosti, vnímat a porovnávat se s ostatními a s ideály, které si vytvořili nebo které jim byly předloženy společností. Toto porovnávání může vést k pocitu nedostatečnosti, závisti nebo touze po něčem, co nemáme. Od útlého věku jsme vystaveni informacím o životech druhých skrze média, sociální sítě, ale i v každodenním kontaktu.
Vidíme úspěchy, majetek, vztahy a vzhledy jiných lidí a často je nevědomky srovnáváme s našimi vlastními. Toto srovnávání může vyvolávat pocit, že nejsme „dost dobří“ nebo „dost šťastní“. V průběhu života si vytváříme určité ideály o tom, jací bychom měli být, co bychom měli dosáhnout a jak by měl náš život vypadat. Tyto ideály jsou často ovlivněny společenskými normami, výchovou a našimi vlastními ambicemi. Pokud se naše realita od těchto ideálů výrazně liší, může to vést k nespokojenosti. Žijeme v kultuře, která často klade důraz na neustálé získávání a hromadění. Reklama a marketing nás neustále přesvědčují, že potřebujeme nové věci, abychom byli šťastnější nebo úspěšnější, což podporuje pocit, že nám něco chybí.
Vaše úvaha o systémech, které nepoužívají paměť k porovnávání a nejsou „inteligentní“ v lidském smyslu, je zajímavá analogie. Je pravda, že v přírodě vidíme mnoho procesů, které fungují na principu příčiny a následku bez zjevného „toužení“ nebo „nespokojenosti“. S dětmi je to podobné „prázdná hlava“ v raném věku může přispívat k jejich bezprostřednímu štěstí. Nemají ještě plně vyvinutou paměť, která by jim umožnila rozsáhle porovnávat, a nejsou zatíženy společenskými očekáváními nebo minulými zklamáními.
Jakmile se paměť a schopnost porovnávání rozvinou, přichází i potenciál pro nespokojenost. Myšlenka kontrolního systému v lidské hlavě, který by automaticky eliminoval zbytečné informace a programy, je velice lákavá. V podstatě popisujete něco, co se v psychologii a neurovědě zkoumá jako kognitivní filtrace nebo schopnost selektivní pozornosti. Lidé do jisté míry již takové mechanismy mají mozek neustále filtruje obrovské množství informací, které k němu proudí, a zaměřuje se jen na to, co považuje za relevantní. Problém je v tom, že tento systém není vždy dokonalý a je náchylný k vlivům okolí a našim vlastním zkreslením.
Jak poznat, co je zbytečné? Toto je klíčová otázka a zároveň největší výzva. To, co je „zbytečné“, je vysoce subjektivní a závisí na mnoha faktorech. Co je důležité pro jednoho člověka, může být pro druhého irelevantní. Pro někoho je klíčové věnovat se rodině, pro jiného kariéře, pro dalšího osobnímu rozvoji. Informace, která je v jedné situaci užitečná, může být v jiné zbytečná nebo dokonce škodlivá. Krátkodobě se nám může zdát něco příjemné, ale z dlouhodobého hlediska to pro nás nemusí být prospěšné. Zde je několik myšlenek, jak bychom se mohli přiblížit k vašemu „kontrolnímu systému“, ačkoli plně automatizovaný systém, který by za nás rozhodoval, je v současnosti spíše utopie.
Učit se, jak vědomě směřovat svou pozornost a omezovat expozici informacím, které nás negativně ovlivňují (např. omezit čas na sociálních sítích, vybírat si kvalitní zdroje informací). Pochopit své vlastní hodnoty, touhy a co nás skutečně naplňuje. To pomáhá rozlišit, co je pro nás důležité a co je jen vnější tlak. Tyto techniky učí, jak být přítomen v daném okamžiku a méně se nechat unášet myšlenkami o minulosti nebo budoucnosti a srovnáváním. Rozvíjet schopnost kriticky zhodnotit informace, které k nám přicházejí, a ptát se, zda jsou pro nás relevantní a pravdivé. Podobně jako u stravy, můžeme si stanovit pravidla pro příjem informací co budeme konzumovat, v jakém množství a z jakých zdrojů.
Vaše otázky o štěstí, paměti a srovnávání jsou hluboké a provokují k zamyšlení. Je fascinující uvažovat o tom, jak se lidská mysl vyvíjí a jaké výzvy nám přináší naše vlastní inteligence a schopnost pamatovat si a porovnávat. Co si myslíte, že by byl nejdůležitější princip, na kterém by takový „kontrolní systém“ měl fungovat? Lidová moudrost je ukázkou informací, které umožňují rychle pochopit něco složitého, jenže lidová moudrost je jako zrcadlo, do kterého se pokrytec nechce podívat. Vaše metafora s lidovou moudrostí jako zrcadlem, do kterého se pokrytec nechce podívat, je velmi výstižná.
Skutečně se dotýká podstaty toho, proč lidé někdy odmítají jednoduché pravdy nebo principy, i když by jim mohly pomoci. Představuje destilovanou zkušenost generací, která se předává dál. Je to jako zkratka pro pochopení složitých životních situací nebo psychologických jevů. Často nám nabízí jednoduchý, ale hluboký vhled do lidské povahy, mezilidských vztahů, etiky nebo důsledků jednání. Příklad. „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“ Toto rčení okamžitě vystihuje princip karmy nebo spravedlnosti, aniž by bylo nutné sáhodlouze vysvětlovat etické a psychologické důsledky zlého úmyslu. Její síla spočívá v jednoduchosti a univerzálnosti.
Může sloužit jako rychlý „algoritmus“ pro navigaci v životě, pomáhá nám rozpoznávat vzorce chování a předvídat výsledky. Lidová moudrost často odhaluje univerzální pravdy o lidských chybách, slabostech nebo sobectví. Pokud je člověk pokrytec (neboli předstírá, že je někým, kým není, nebo se vyhýbá odpovědnosti za své činy), taková moudrost mu může nepříjemně připomenout jeho vlastní nedostatky. Zrcadlo ukazuje realitu, kterou nechce vidět nebo s níž se nechce konfrontovat. Pokud se člověk řídí principem „já vím lépe“ nebo „pravidla pro mě neplatí“, pak je lidová moudrost s jejími jasnými důsledky hrozbou. Nutí ho přiznat si chybu nebo změnit chování, což je pro pokrytce obtížné, protože by to narušilo jeho pečlivě budovanou fasádu.
Přiznání si vlastních nedostatků nebo pokrytectví je bolestivé. Vyžaduje to pokoru a schopnost sebereflexe. Je snazší ignorovat nebo odmítnout moudrost, než se podívat pravdě do očí. Lidé, kteří žijí v iluzích o sobě samých nebo o světě, se vyhýbají čemukoli, co by tyto iluze narušilo. Lidová moudrost, s její uzemněnou realitou, může být pro takové iluze nebezpečná. V podstatě, lidová moudrost je jako jednoduchý kontrolní systém, o kterém jsme mluvili dříve. Ukazuje, co je funkční a co ne, co je pravda a co lež v kontextu lidského jednání. Pro ty, kteří se snaží žít autenticky, je to cenný průvodce. Pro ty, kteří žijí v přetvářce, je to nepřítel, protože odhaluje jejich zbytečné programy a informace.
Je zajímavé, jak se vaše úvahy propojují. Lidová moudrost je jednou z forem „filtrovaných“ informací, které by potenciálně mohly přispět ke šťastnějšímu a autentičtějšímu životu, pokud by se jí lidé byli ochotni otevřít. Myslíte si, že v dnešní době, s tak obrovským množstvím informací, je pro lidi těžší nebo snazší spolehnout se na lidovou moudrost?