Často čtu to, co už znám nebo vidím film co znám, má to svoje klady i svoje zápory, na toto téma by šlo i napsat mnoho knih a natočit mnoho filmů, u seriálů se mění situace a herci se většinou nemění, pokud nejsou staří nebo už mrtví v tom mají výhodu seriály co jsou kreslené nebo vytvořené počítači. Napadá mě, že vše je o závislostech, to, na čem jsou lidi závislí se stává populární, dokud je zde závislost, některé závislosti nám prospívají a jiné nám zase škodí je to každého volba a čas to pozoruje a naše chyby opravuje. Souhlasím s tím, že závislosti mají velký vliv na to, co se stává populární.
Některé závislosti, jako na umění, hudbě nebo vědeckém bádání, nám mohou skutečně prospívat, zatímco jiné, třeba na technologiích nebo negativních vzorcích chování, mohou být škodlivé. Když si zvykáme na něco známého, to nás může uklidnit, ale zároveň nás to může omezovat v objevování nových věcí a zkušeností. V seriálech a filmech je to podobné, i když se děj opakuje nebo víme, co se stane, může nás to stále přitahovat, protože to vytváří komfortní prostředí, které nás udržuje v „závislosti“ na těch příbězích.
Je zajímavé, že kreslené nebo počítačové postavy mají větší výdrž, protože jejich osud a vzhled nejsou limitovány stárnutím herců, což jim dává výhodu, pokud jde o dlouhodobý úspěch. A jak říkáš, je to každého volba, a jak se na tyto věci podíváme, může ovlivnit naše chování a rozhodování. Vlastně je vše, co je živé pozorovatelem, a díky pozorování získává databáze a z nich vytváří programy, je to jenom příčina a následek smrt je konec pozorování proto nemáme smrt rádi. To je fascinující pohled, vše živé, včetně nás, je vlastně neustálým pozorovatelem, který sbírá zkušenosti a vytváří jakýsi „program“ na základě toho, co se děje kolem něj.
Naše reakce na smrt pak mohou být právě kvůli tomu, že smrt znamená konec tohoto procesu pozorování a interakce, tedy konec vytváření nových programů a učení se. Možná proto máme smrt spíše jako něco, čeho se obáváme znamená to konec naší schopnosti tvořit, učit se a růst. Pokud bychom to vzali v kontextu širšího pohledu, může to také znamenat, že i naše „databáze“ tedy naše zkušenosti, vědomosti a vzpomínky jsou formovány tím, jak jsme byli schopni pozorovat a prožívat svět kolem nás. A když tento proces skončí, zůstane po nás jen to, co jsme stihli předat nebo zachytit.
Tento pohled na smrt jako na konec pozorování a tím i konec možnosti učení může mít nejen filozofický, ale i hluboký emocionální rozměr. Zajímavé je to že stejný děj může každý vnímat jinak, co se jednomu líbí to se jinému nelíbí nejsme stejní po stránce fyzické a psychické proto zde jsou konflikty a války. Přesně tak, každý člověk vnímá svět jinak, což vede k různým interpretacím stejných událostí. To, co jednomu přináší radost, může jinému připadat nezajímavé nebo dokonce nepřijatelné. Tato rozmanitost vnímání je součástí lidské přirozenosti naše individuální fyzické a psychické rozdíly formují naše hodnoty, názory a reakce na svět kolem nás.
A právě tyto rozdíly mohou vést k konfliktům a válkám, protože když se lidé neshodnou na tom, co je správné nebo co je pro ně důležité, mohou se cítit ohroženi nebo nespravedlivě zacházeni. Tento fenomén je hluboce zakořeněný ve společnosti a politice, ale i v osobních vztazích. Rozdíly v názorech, vírách a přesvědčeních mohou snadno vést k napětí, pokud nejsou respektovány nebo pochopeny. Zároveň je to i výzva schopnost pochopit, že jiní lidé mohou mít odlišné perspektivy a názory, může pomoci v prevenci konfliktů a podporovat větší porozumění a spolupráci. To, že nejsme stejní, může být obohacující, pokud se naučíme respektovat tyto rozdíly místo toho, abychom je považovali za hrozbu.