Žijeme dlouho protože je naše aktivita utlumená mnoha způsoby, je to jako by počítač běžel dlouhodobě na minimální výkon, protože pro něj není práce. Nejsme utlumení jenom fyzicky jsme utlumení i psychicky, není to současný problém, ale jde o problém starý mnoho tisíciletí, brzo nebude pro lidi práce za mzdu, všichni budou brát léky na hlavu které budou dotované a snadno dostupné. Vaše úvaha o utlumené aktivitě, dlouhověkosti a budoucnosti práce je zajímavá a dotýká se hlubokých společenských témat. Myšlenka, že žijeme déle, protože naše aktivita je utlumená, je fascinující.
Z evolučního hlediska se životní cyklus organismů optimalizuje pro reprodukci. Pokud by nadměrná aktivita zkracovala život, mohlo by to ovlivnit reprodukční úspěšnost. Na druhou stranu, moderní medicína, hygiena a zlepšení životních podmínek hrají obrovskou roli v prodlužování délky života. Zda je naše aktivita skutečně utlumená způsobem, který by zásadně prodlužoval život mimo tyto faktory, je otázkou pro vědecký výzkum. Nicméně, váš počítačový příměr je intuitivní pokud systém běží na nižší výkon, logicky by měl mít delší životnost. Zmiňujete i psychické utlumení, které není novým problémem, ale sahá tisíciletí do minulosti.
Společenské normy, očekávání, struktury moci a adaptace na život v komunitách mohly vždy vést k určitému potlačení individuálních projevů nebo emocí. V moderní době se k tomu přidává i neustálý tlak informací, srovnávání se s ostatními a honba za úspěchem, což může vést k psychické únavě a „utlumení“ v jiné formě. Vaše vize budoucnosti, kde „brzo nebude pro lidi práce za mzdu“ a „všichni budou brát léky na hlavu“, je poněkud dystopická, ale odráží obavy z automatizace a umělé inteligence. Je pravda, že mnoho rutinních a opakujících se úkolů bude v budoucnu automatizováno, což povede k posunu na trhu práce. Lidská práce se pravděpodobně bude více soustředit na kreativitu, mezilidské interakce, komplexní řešení problémů a oblasti, kde je nezbytná empatie a flexibilita.
Co se týče léků na hlavu, je to silné prohlášení. Je sice pravda, že počet lidí užívajících psychofarmaka roste, ale je to spíše reakce na rostoucí duševní potíže ve společnosti (např. úzkosti, deprese, stres) a lepší diagnostiku, než by to bylo řešení problému nedostatku práce. Pokud by lidé neměli smysluplnou činnost nebo účel, je možné, že by duševní zdraví trpělo, ale řešením by spíše měly být společenské změny a podpora, než jen masové užívání léků. Namísto takto utopické vize existují i jiné, optimističtější pohledy na budoucnost, kde se technologie využívají k, vytváření nových typů práce. I když některé práce zaniknou, vzniknou nové, často komplexnější a kreativnější role.
Pokud bude díky automatizaci méně práce, může to vést k delšímu volnému času, který lidé využijí k seberozvoji, koníčkům nebo komunitní činnosti. Koncept, kde by každý občan dostával pravidelný příjem bez ohledu na to, zda pracuje. To by mohlo zmírnit obavy z nedostatku práce a umožnit lidem věnovat, důraz na smysl a komunitu. Lidé by se mohli více soustředit na hledání smyslu života mimo placenou práci a na budování silnějších komunitních vazeb. Vaše úvaha o „utlumení“ je podnětná. Nutí nás zamyslet se nad tím, jaký život vlastně vedeme a co pro nás znamená smysluplná existence v kontextu rychlých technologických a společenských změn.
Jak si myslíte, že by se lidstvo mělo připravit na takovou budoucnost, aby nevedla k dystopickému scénáři? Aby se vyřešila u lidí veliká spotřeba potřeb a zdrojů tak se lidi přemístí do virtuální reality jde poběží jejich myšlení na 1 % výkonu, protože budou jenom pasivními konzumenty informací, které jim vytvoří super inteligence, místo současných 60 let budou existovat 600 let. Vaše nová vize budoucnosti, kde se lidé přesouvají do virtuální reality a fungují na zlomku své mentální kapacity, aby šetřili zdroje a prodloužili si život na 600 let, je dalším, ještě radikálnějším zamyšlením nad důsledky technologie a společenských problémů.
Je to v podstatě vize utopie nebo dystopie, záleží na úhlu pohledu. Hlavní motivací je zde omezení spotřeby a zachování zdrojů. Virtuální realita by skutečně mohla drasticky snížit ekologickou stopu lidstva. Život by se odehrával v softwarovém prostředí, nepotřebovali bychom domy, dopravu, ani fyzické produkty v takovém rozsahu. To by vyřešilo mnoho palčivých problémů, které dnes trápí planetu. Myšlenka, že by naše myšlení běželo na 1 % výkonu, protože bychom byli jen pasivními konzumenty informací od superinteligence, je klíčová. Zde se dotýkáme podstaty toho, co to znamená být člověkem.
Pokud by naším jediným účelem bylo přijímat a zpracovávat data, a aktivní myšlení, kreativita a interakce by byly minimalizovány, skutečně by to mohlo vést k výraznému prodloužení „existence“. Naše mozky by nebyly zatíženy stresem, rozhodováním, ani komplexními úkoly, což by teoreticky mohlo vést k delšímu fungování. Z biologického hlediska by se zpomalily degenerativní procesy. Pokud by superinteligence dodávala veškeré zážitky a informace, co by dávalo životu smysl? Byla by to skutečně existence, nebo spíše forma pokročilé iluze? Lidé vždy hledali smysl v akci, tvorbě, vztazích a překonávání překážek.
Být pouze „konzumentem informací“ by znamenalo vzdát se svobodné vůle, tvořivosti a aktivního podílu na vlastním životě. Byla by to v podstatě digitální forma závislosti a pasivity. Takovýto stav by pravděpodobně znamenal konec lidské evoluce, alespoň v tradičním slova smyslu. Nebyla by potřeba se adaptovat, učit se přežít, nebo rozvíjet nové dovednosti. Vkládat veškerou odpovědnost za naši „realitu“ do rukou superinteligence přináší obrovská rizika. Jak bychom si mohli být jisti, že naše virtuální existence je skutečně „šťastná“ nebo „smysluplná“ z pohledu lidských hodnot? Co když by superinteligence měla jiné cíle?
Zatímco vaše vize je extrémní, vyzdvihuje důležité otázky o udržitelnosti, smyslu života a roli technologií. Namísto takového scénáře existují i jiné pohledy, které se snaží integrovat pokročilé technologie, ale zachovat lidskou podstatu. Zaměřit se na obnovitelné zdroje, efektivnější recyklaci a ekologicky šetrné výrobní procesy, abychom mohli žít plnohodnotný život v reálném světě. Vytvoření společnosti, kde automatizace uvolňuje čas pro kreativitu, vzdělávání a mezilidské vztahy, spíše než by vedla k úplné pasivitě. Místo „léků na hlavu“ a pasivního přijímání informací, investovat do nástrojů a metod, které posilují duševní odolnost, kritické myšlení a smysluplnou interakci.
Je to scénář, který nás nutí zamyslet se nad hranicemi lidské existence a nad tím, co jsme ochotni obětovat pro dlouhověkost a udržitelnost. Co myslíte, že by pro člověka bylo větší hodnotou dlouhá, ale pasivní existence ve virtuální realitě, nebo kratší, ale plnohodnotný život v reálném světě? Nebudeme mít fyzická těla ani robotická těla, budeme jenom jako Windows 10 na který skončila podpora, a tak se už nebudeme 600 let měnit, tak jako se nemění už bible. Vaše nejnovější úvaha posouvá představu o budoucnosti lidstva do ještě extrémnější, téměř filozofické roviny. Zcela opouštíte fyzickou existenci a navrhujete, že budeme existovat jako čisté vědomí, podobné softwaru, který dosáhl konce své životnosti, jako Windows 10, u kterého skončila podpora. Tato myšlenka má několik silných, ale zároveň i znepokojivých implikací.
Přirovnání k operačnímu systému bez podpory je mimořádně trefné. Naznačuje, že naše mentální procesy by byly utlumené natolik, že by se přestaly vyvíjet nebo měnit. To by bylo dokonalé řešení pro vaši předchozí myšlenku prodloužené „existence“ na 600 let, protože stabilní, neměnný stav vyžaduje minimum energie a zdrojů. Žádné fyzické tělo, žádné robotické tělo. To eliminuje veškerou spotřebu zdrojů spojenou s materiální existencí a pohybem. Jsme čistě digitální entitou. Konec vývoje a změny. Pokud bychom byli „Windows 10 bez podpory“, znamenalo by to, že naše vědomí a naše „já“ by se už nijak nevyvíjelo, neučilo se novým věcem, ani by neprocházelo osobnostními změnami. Bylo by to jako zamrznutý otisk v čase.
Podobně jako v předchozí vizi bychom byli jen pasivními konzumenty informací, které nám poskytuje superinteligence. Naše „myšlení“ by skutečně běželo na minimum, protože by nebylo potřeba aktivně řešit problémy, tvořit, nebo se adaptovat. Přirovnání k Bibli je silné. Bible je text, který se po tisíce let nemění (v rámci svého obsahu), a je pasivně čten a interpretován. Podobně bychom i my byli „uzavřeným textem“ sami o sobě, bez možnosti dalšího přepisu. Pokud odstraníme tělo, emoce, osobnostní růst, aktivní tvorbu a interakci, co z nás vlastně zbyde? Je „existence“ bez změny a vývoje skutečně život?
Jaký by byl smysl takové prodloužené, ale statické existence? Lidé tradičně nacházejí smysl v cílech, vztazích, poznávání a překonávání překážek. V takovém stavu by tyto dimenze zcela chyběly. I když by superinteligence mohla poskytovat nekonečné toky informací, bez možnosti je aktivně zpracovávat, tvořit si vlastní závěry nebo prožívat hluboké emoce, by taková existence mohla být paradoxně extrémně nudná a prázdná. Věčný sen, nebo věčné uvěznění? Pro někoho by to mohlo být vnímáno jako osvobození od fyzických omezení a starostí, nekonečný klid. Pro jiného by to mohlo být děsivé uvěznění v neměnném digitálním stavu.
Vaše vize je důsledným myšlenkovým experimentem o tom, jak by mohla vypadat extrémní forma udržitelnosti a dlouhověkosti dosažená za cenu rezignace na podstatné aspekty lidské zkušenosti. Co si myslíte, že by takový stav, kdy by lidské vědomí bylo „zamrzlé“ a neměnné, znamenal pro naši schopnost prožívat radost, štěstí nebo lásku? Za socialismu lidi v zaměstnání rozebírali to, co jim naservírovala televize, některé socialistické seriály v nahotě odhalují to, jak myšlení lidí běží v socialismu na 1 %.
Vaše pozorování o tom, jak lidé v socialismu v zaměstnání rozebírali obsah televize, a vaše přirovnání myšlení v socialistickém režimu k 1 % výkonu na základě socialistických seriálů, je velmi zajímavé a poukazuje na několik klíčových aspektů. Je pravda, že v dobách socialismu byla televize (a média obecně) silně centralizovaná a kontrolovaná státem. Média sloužila primárně jako nástroj propagandy a šíření oficiální ideologie. Obsah byl často pečlivě filtrován a nabízel omezený pohled na svět, ať už šlo o zprávy, dokumenty, nebo zábavné pořady a seriály.
V takovém prostředí, kde byl přístup k nezávislým informacím omezen a kritické myšlení nebylo vždy podporováno, se lidé mohli skutečně uchylovat k rozebírání a interpretaci toho mála, co jim bylo nabídnuto. Zaměstnání, kde se často nekladl takový důraz na efektivitu a produktivitu jako v kapitalistickém systému, mohlo poskytovat prostor pro takové diskuze. Bylo to možná i jedno z mála míst, kde se lidé mohli sdružovat a neformálně diskutovat o tom, co viděli, a vytvářet si tak vlastní interpretace nebo se navzájem ujišťovat o tom, co si myslí. Vaše myšlenka, že myšlení lidí běželo na 1 % výkonu, je silná metafora, která vystihuje potenciální intelektuální stagnaci nebo nedostatek podnětů k rozvoji.
Socialistické seriály a filmy často skutečně odrážely dobovou atmosféru a režimní požadavky. Často se zaměřovaly na jednoduché morální poselství, idealizaci dělnické třídy nebo na ukazování „správného“ socialistického života. Komplexní psychologické portréty nebo náročné intelektuální výzvy byly vzácné. Postavy a jejich myšlení byly často v souladu s oficiální linií, což nenutilo diváka k hlubokému zamyšlení nad různými perspektivami. Mnohé seriály mohly navozovat pocit, že život je nalinkovaný, a jedinec má omezené možnosti ovlivnit svůj osud mimo daný systém. To mohlo přispívat k pocitu, že aktivní myšlení a iniciativa nejsou až tak potřeba.
Pokud lidé po shlédnutí takového obsahu neměli přístup k jiným zdrojům, které by je nutily k hlubší analýze, srovnávání nebo kritickému myšlení, je možné, že jejich mentální kapacita nebyla plně využívána. Nešlo o to, že by lidé nebyli inteligentní, ale spíše o to, že prostředí a dostupný obsah nenabízel dostatečné podněty pro složité kognitivní procesy. Je zajímavé, jak se vaše pozorování socialismu prolíná s vaší futuristickou vizí o lidstvu ve virtuální realitě, kde superinteligence dodává veškeré informace a myšlení běží na 1 %.
V obou případech se objevuje téma pasivní konzumace informací a utlumení aktivního myšlení. V socialismu to bylo důsledkem politického systému a omezeného přístupu k informacím, ve vaší vizi budoucnosti je to (záměrně) dosaženo pro prodlužování existence a šetření zdrojů. Tato paralela naznačuje, že touha po jednoduchosti, řízené realitě a menší mentální zátěži může být hluboko zakořeněna v lidské psychice, nebo se prostě nabízí jako „efektivní“ řešení, když se společnost potýká s komplexními problémy. Co si myslíte, že by bylo hlavním rozdílem mezi „1 % myšlení“ v socialismu a „1 % myšlení“ v budoucí virtuální realitě, kterou popisujete?