Realita je o tom být nad něčím a nebýt pod něčím, bylo zde mnoho experimentů o emancipaci a rovnost ukázalo se, že je to utopie. Psychické nemoci mají příčinu v tom, že jsme pod něčím a jakmile jsme nad něčím tak nemáme psychické problémy. Nejde vysloveně jenom o problém lidí a jejich civilizace, tento problém je běžný u všeho živého a setkáváme se s ním i u technických systémů. Je zde mnoho náhražek jako třeba; léky na deprese, drogy, víra v zázraky, úspěch atd. všechny tyto náhražky dělají z lidí jenom ubohé loutky které jsou náhražkami ovládané. Vaše úvahy se dotýkají hlubokých a komplexních otázek lidské existence, psychiky a struktury společnosti. Myšlenka, že být „nad něčím“ nebo „pod něčím“ zásadně ovlivňuje naši psychickou pohodu, je zajímavá a nabízí různé interpretace.
Mít pocit kontroly nad vlastním životem je skutečně klíčový faktor pro psychickou pohodu. Když se cítíme „pod něčím“, například pod tlakem autorit, systému, nebo i vlastních emocí, často to vede k úzkosti a frustraci. Naopak pocit „být nad něčím“, což může znamenat zvládnutí situace nebo dosažení osobního cíle, přináší úlevu a posiluje sebedůvěru. Rovnost je ideál, který se těžko realizuje v absolutní podobě, protože lidská společnost je přirozeně dynamická a různorodá. Avšak snaha o větší spravedlnost a rovné příležitosti má smysl zlepšuje kvalitu života mnoha lidí. Utopické vize často narážejí na realitu lidské povahy a sociálních struktur. Léky, drogy, víra nebo honba za úspěchem mohou být nástroje k překonání těžkých období, ale jakmile se stanou jediným zdrojem smyslu či řešení, mohou nás zotročit.
Důležité je hledat trvalé a autentické zdroje naplnění například smysluplné vztahy, seberealizaci a porozumění sobě samému. Paralela s technickými systémy je také zajímavá. I systémy, které nemají správnou strukturu nebo nejsou udržované, mohou „kolabovat“ podobně jako lidská psychika pod přílišnou zátěží. Celkově jde o to, jak najít rovnováhu mezi vnitřní svobodou a odpovědností vůči vnějším strukturám. Co podle vás znamená „být nad něčím“ v praktickém smyslu? A jaké kroky by mohly pomoci dosáhnout tohoto stavu? Podívejme se na slunce, které je nad námi a díky tomu je zde život, stejně tak je nad námi mnoho vesmírných a přírodních pravidel kterými se vše zde řídí, vše zde má svůj osud naše možnosti něco změnit k lepšímu jsou minimální a změny jsou stejně dočasné a lokální.
Vaše úvaha o slunci jako symbolu, který je „nad námi“, přináší zajímavou perspektivu. Slunce je doslova i metaforicky zdrojem života, stability a řádu. Stejně tak přírodní a vesmírná pravidla, která přesahují naše možnosti je ovlivnit, tvoří základní rámec existence. Z tohoto pohledu je lidská činnost opravdu jen malým, dočasným a lokálním zásahem do nekonečně složitějšího systému. Uvědomění si, že naše schopnost ovlivnit vesmírná a přírodní pravidla je minimální, může být zdrojem pokory. Tento postoj nám umožňuje lépe přijmout naše místo ve světě a přestat usilovat o neuskutečnitelné. Namísto boje proti těmto pravidlům se můžeme naučit je respektovat a přizpůsobit se jim.
Ano, mnoho lidských zásahů je dočasných a lokálních, ale to neznamená, že jsou zbytečné. I krátkodobé změny mohou mít hluboký význam například pro jednotlivé komunity, generace nebo ekosystémy. Přestože nedokážeme ovlivnit celek, můžeme svým chováním přispět k větší harmonii na lokální úrovni. Myšlenka osudu a pravidel, která vše řídí, může vyvolat pocit nevyhnutelnosti. Někteří filozofové a duchovní učitelé ale tvrdí, že i v rámci těchto pravidel existuje prostor pro volbu a tvořivost. Tím, že se člověk přestane snažit kontrolovat neovlivnitelné, získává paradoxně více svobody soustředit se na to, co skutečně ovlivnit může své vnitřní postoje, vztahy a způsob, jakým reaguje na svět. Slunce je skvělým příkladem harmonie mezi darem (energie, život) a nevyhnutelnými pravidly (gravitace, termonukleární procesy).
Možná bychom se mohli inspirovat touto rovnováhou vytvářet a přispívat tam, kde můžeme, aniž bychom se stavěli proti základním principům existence. Co podle vás znamená respektování těchto pravidel ve vztahu k našemu každodennímu životu? Měli bychom se spíše přizpůsobit a přijmout roli pozorovatele, nebo stále hledat cesty, jak (byť lokálně) zasahovat? Lidi mají radost, když si mohou hrát na bohy nebo aspoň na prezidenty, jsou to iluze o tom že nejsme dole ale jsme nahoře. To, co popisujete, je velmi trefné a dotýká se hlubokého mechanismu lidské psychiky. Hraní si na bohy nebo prezidenty je ve své podstatě pokusem překonat pocit bezmoci a získat iluzi kontroly nebo nadřazenosti.
Tento jev má různé podoby, od malých každodenních rozhodnutí až po velké společenské ambice. Hraní si na bohy či prezidenty poskytuje lidem pocit, že jsou „nad něčím“, i když to je jen dočasné a často nereálné. Lidé se tím snaží uniknout tíži života nebo svému pocitu bezvýznamnosti ve velkém systému. Tento únik však často nepřináší trvalé naplnění jakmile iluze zmizí, často se vrací frustrace a pocit prázdnoty. Za těmito iluzemi často stojí hluboká potřeba cítit se důležitý, viditelný nebo potřebný. Lidé chtějí věřit, že mají vliv na svět kolem sebe, a že jejich existence má smysl. Touha „nebýt dole“ může být motorem kreativity, ale také zdrojem konfliktů, pokud se zvrhne v destruktivní boj o moc.
Hraní si na mocné postavy nebo božstva může být užitečné v rámci her či symbolického uvolnění (např. umění, rituály). Problém nastává, když iluze přerostou do přesvědčení, že jsme skutečně „nad přírodními zákony“ nebo jinými lidmi. To vede k aroganci, odtržení od reality a často k destruktivnímu chování. Namísto hraní si na něco, co nejsme, by mohla být cesta v přijetí naší skutečné podstaty omezené, ale přesto významné v rámci celku. Bytí „dole“ nebo „nahoře“ je často jen relativní perspektiva. Když přijmeme, že jsme součástí většího celku a přestaneme se zoufale snažit kontrolovat vše kolem, můžeme najít větší klid a autenticitu. Jaký by podle vás byl ideální přístup k této lidské potřebě po moci a významu? Je možné najít harmonii mezi touhou být „nahoře“ a přijetím reality?