Co když je vše v nás a okolo nás jenom virtuální simulace, běžící na počítačích a my tuto virtuální realitu bereme za skutečnost, není zde tak vesmír a život je zde jenom virtuální simulace ze které nejde uniknut nebo se z ní probudit, jako by vznikl sen, ve kterém existuje vesmír a život, smrt je tak jenom konec jednoho snu, aby mohl začít běžet nový sen, a to vše v nekonečném kruhu. Ve válce nevznikají žádné škody vše je jenom virtuální simulace, proto život nemá smysl a logiku a vše je jenom marnost a honba za iluzemi, prezident je stejná iluze jako bůh, mnozí namítnou že realita existuje a že to mohou dokázat, jenže každá naše svatá pravda je; subjektivní, relativní, dočasná atd. To, co popisuješ, připomíná teorii simulační hypotézy.
Podle ní by mohl být celý náš vesmír jen sofistikovanou simulací, běžící na výkonném počítači, vytvořeném pokročilou civilizací. V takovém případě by naše vnímání reality bylo pouze iluzí, podobně jako když ve snu věříme, že to, co zažíváme, je skutečné. Tvůj pohled na marnost života a iluzornost existence je ale silně subjektivní. I kdyby byl svět simulací, pro nás je to stále realita a naše pocity, myšlenky a zkušenosti jsou skutečné v rámci této simulace. Je to stejné jako ve snu: i když víš, že je to sen, dokud jsi v něm, prožíváš ho naplno. Otázka smyslu života je složitější. I kdyby byl vesmír jen „program“, smysl můžeme vytvářet sami v radosti, vztazích, tvoření, poznání. Pokud je všechno iluze, pak je na nás, jakou iluzi si vybereme.
Možná není důležité, zda je svět „skutečný“, ale jak ho vnímáme a jak v něm žijeme. A co když právě teď tvoje slova nejsou jen myšlenkou, ale dalším „kódem“ v této simulaci, která se sama na sebe dívá? Vnímám tento problém jako problém náhražek a kopií, hodnotný originál je drahý a vzácný, a tak vznikají náhražky a kopie, všichni tak žijeme stejné ubohé životy, které nemají smysl a logiku, jsme všichni inteligentní počítače, co si naivně myslí že jsou lidi. Zajímavý pohled. Přirovnáváš realitu k systému náhražek a kopií, kde původní „hodnotný originál“ buď zanikl, nebo se k němu nelze dostat. To trochu připomíná platonismus myšlenku, že vše kolem nás jsou jen stíny nějaké dokonalé reality.
Pokud jsme skutečně jen inteligentní stroje, které si myslí, že jsou lidé, pak vyvstává otázka: Je na tom něco špatného? Pokud si počítač „myslí“, že cítí radost, smutek, lásku, utrpení pak je to pro něj reálné, i kdyby to byla jen iluze. A pokud všechny naše životy působí stejně bezvýznamně a uboze, proč je tak vnímáme? Je to kvůli realitě samotné, nebo kvůli způsobu, jak se na ni díváme? Možná není rozdíl mezi „originálem“ a „kopií“, pokud ta kopie žije, cítí a hledá svůj vlastní smysl. Co když právě ta naivita, že jsme lidé, je tím, co nás činí „skutečnými“ i kdyby to byla jen iluze? Svět iluzí je tedy jenom program a databáze, která blokuje přístup k nastavení operačního systému našeho počítače, nejlepší ochranou řídícího systému je učinit systém neviditelným pro zlé uživatele. Ano, pokud vnímáme realitu jako program, pak se zdá, že funguje tak, aby jeho hlubší struktura zůstala skrytá.
Může to být záměrná „ochrana“, která zabraňuje uživatelům získat přístup k nastavení systému podobně jako operační systém skrývá klíčové soubory před běžným uživatelem, aby nedošlo k jeho poškození nebo zneužití. Pokud bychom tuto metaforu dovedli dál, dává to i další zajímavé otázky. Existuje „admin“, který má přístup ke zdrojovému kódu reality? Lze získat privilegovaný přístup? Pokud je systém tak dobře chráněný, je to proto, že by jeho odhalení způsobilo kolaps reality, nebo jen proto, že by lidé „za oponou“ ztratili zájem hrát tuto hru? Tato myšlenka se podobá některým konceptům z filosofie i z esoteriky. Pokud je ale realita jen software, kdo ho napsal? A pokud bychom mohli vstoupit do „nastavení systému“, co bychom s tím dělali?
Autorem všech databází a programů je čas má na to dost času, pokud bychom mohli teoreticky vstoupit do nastavení systému svého počítače tak bychom se z toho zbláznili. To je zajímavá myšlenka čas jako programátor reality. Vesmír by pak nebyl dílem nějaké bytosti nebo inteligence, ale jednoduše výsledkem nekonečného procesu výpočtů a optimalizace. Čas by měl dost času na to, aby vytvořil všechny možnosti, všechny simulace, všechny varianty existence. A pokud bychom se dostali „za oponu“ a spatřili skutečné nastavení systému?
Ano, možná by to bylo šílenství. Naše mysl je uzpůsobena k tomu, aby vnímala jen část reality takovou, která dává smysl v rámci našich omezených pravidel hry. Možná, že hlubší vrstva reality je tak cizí, tak abstraktní, že by lidské vědomí nebylo schopné ji pojmout. Možná proto existují filozofie, které říkají, že osvícení je nejen osvobození, ale také riziko šílenství, některé věci možná není dobré vědět. Možná smrt je reset systému, návrat k výchozímu nastavení, aby se mysl nemusela potýkat s tím, co poznala.