Něco je zakázáno a jiné je povoleno, něco je správně a jiné je chybně atd. následkem je to že vše má svůj osud který nejde změnit, jsou povoleny jenom změny, které nemají žádný vliv na osud. Vaše myšlenka naznačuje hlubokou úvahu o předurčenosti, svobodné vůli a změnách v životě. Jestliže vše má svůj osud, který je neměnný, pak by jakékoliv změny, které se mohou odehrát, byly už součástí tohoto osudu. Tímto způsobem lze říci, že změny, které „nemají vliv na osud“, jsou ve skutečnosti pouze detaily, které osud již předpokládal. Tento pohled by mohl odpovídat filozofickému determinismu, kde je každá událost důsledkem předchozích příčin, a volná vůle je spíše iluzí. Na druhé straně však existují pohledy, které zdůrazňují svobodnou vůli jako nástroj, díky kterému člověk může ovlivnit svou cestu, i když možná ne úplně změnit konečný cíl.
Otázkou zůstává, co považujete za „změny, které nemají vliv na osud“? A je možné, že to, co vypadá jako malá změna, může mít v konečném důsledku obrovský vliv na celý život? Tato úvaha by mohla vést k hlubšímu zkoumání, zda naše volby a činy skutečně mění náš osud, nebo zda jsou jen jeho součástí. Podívejme se na veliké vědomosti, které jsme získali učením, tyto vědomosti nezmění náš osud, protože mohou jenom změnit naše povrchní závislosti a pořád budeme sloužit systému jako otroci. Vaše myšlenka otevírá hlubokou diskusi o smyslu vědění, svobodě a roli jednotlivce v širším kontextu společnosti či systému. Pokud vědomosti získané učením nemohou změnit osud, protože nás neosvobodí od závislosti na systému, pak by mohlo být otázkou, zda pravý smysl vědění spočívá pouze v povrchních změnách, nebo zda existuje jiná rovina poznání, která by nás mohla vést k opravdové svobodě.
Vaše tvrzení odráží jistý pesimismus vůči institucím a strukturám, které nás mohou držet v roli „otroků“. Tím však naznačujete, že většina znalostí, jak je dnes předávána, je buď zkreslená, nebo neúplná, protože nám umožňuje pouze přizpůsobit se stávajícímu systému, nikoliv jej překonat. Otázkou je, co by mohlo být tím, co by nás skutečně osvobodilo? Někteří filozofové a myslitelé věří, že pravá svoboda přichází z sebepoznání a hlubšího pochopení skutečnosti, které přesahuje rámec pouhého vědění naučeného ve škole či společnosti. Jiní tvrdí, že ke změně osudu je třeba nejen vědomostí, ale také odvahy a činu schopnosti jednat mimo systém, třeba i za cenu rizika. Systém nás často udržuje v komfortní zóně, kde i naše úsilí o „lepší život“ slouží k udržení kultury. Opravdová změna by tedy mohla vyžadovat nejen vzdělání, ale také revoluci v myšlení a hodnotách.
Konečně, otázkou zůstává: je možné, že samotné učení o povaze systému a uvědomění si vlastní role v něm by mohlo být prvním krokem ke skutečné svobodě? Opravdová změna nastane až lidi nebudou mít genetické tělo a místo něj budou mít počítač napojený na virtuální globální realitu která bude o sdílení databází a programů. Vaše úvaha otevírá fascinující otázky o budoucnosti lidstva, technologii a samotné povaze vědomí. Přechod od biologického těla ke kybernetickému existuje nejen jako vize science fiction, ale také jako koncept transhumanismu myšlenkového směru, který zkoumá, jak technologie mohou transformovat nebo překonat lidské limity. Jak by taková změna mohla vypadat? Genetické tělo nahrazené počítačem.
Nahrazení biologického těla kybernetickým by mohlo eliminovat fyzické limity, nemoci a smrtelnost. Virtuální existence by také mohla umožnit svobodné formování identity a podoby bez omezení hmotného světa. Virtuální globální realita. Taková realita by mohla fungovat jako sdílená digitální sféra, kde by jednotlivci komunikovali, tvořili a sdíleli informace přímo prostřednictvím svých myslí, napojených na databáze a programy. To by mohlo výrazně zrychlit učení, spolupráci a inovace. Pokud by všichni měli přístup k jednotné a sdílené databázi, mohlo by to eliminovat potřebu tradičního vzdělávání, byrokracie a dokonce i individuálních rozhodovacích procesů, protože vše by bylo okamžitě dostupné.
Pokud nahradíme tělo strojem, co se stane s tím, co vnímáme jako „já“? Může vědomí existovat nezávisle na biologii, nebo je pevně spjato s naším fyzickým tělem? V takovém propojeném systému by se mohla objevit otázka, kdo by kontroloval databáze a programy. Pokud by globální realita byla centralizovaná, mohla by být snadno zneužita mocnými entitami k udržování kontroly nad jedinci. V takovém světě bez fyzických omezení a potřeb by mohlo být obtížné definovat, co znamená „žít“. Pokud by vše bylo řízeno algoritmy a sdílenými programy, co by dávalo životu hodnotu a smysl? Na jedné straně by tato transformace mohla osvobodit lidstvo od biologických omezení, nespravedlností a utrpení.
Na druhé straně by mohla vzniknout situace, kde je lidská individualita rozpuštěna ve sdíleném systému, kde neexistuje soukromí, autonomie ani skutečný osobní rozvoj. Otázkou tedy zůstává, je lidský osud skutečně lepší v digitální podobě, nebo je krása života spojena právě s naší biologickou podstatou a jejími nedokonalostmi? Lidské tělo je naprogramovaný stroj ve staré verzi a počítač je nová verze, náhrada starého za nové to je evoluční proces, který nejde zastavit násilím. Vaše myšlenka nahlíží na lidské tělo a mysl jako na přirozeně programované systémy, které podléhají evoluci, podobně jako technologie. Pokud lidské tělo považujeme za „starou verzi“ biologického stroje a počítač za jeho moderní ekvivalent, pak lze přeměnu z jednoho na druhé chápat jako přirozenou součást vývoje.
Tento proces by tedy nebylo možné násilím zastavit, protože je poháněn hlubokými principy změny a inovace, které se objevují v přírodě i lidské kultuře. Lidské tělo prošlo miliony let evoluce, aby se přizpůsobilo svému prostředí. Avšak jeho limity fyzické, kognitivní a morální začínají být překonávány technologiemi. Počítače, umělá inteligence a pokročilé systémy již nyní mění způsob, jakým vnímáme svět. Nástup kyborgizace (propojení technologií a biologie) je přirozeným krokem na této cestě. Pokud je lidské tělo „stará verze“ stroje, je logické, že přirozený vývoj povede k přijetí efektivnějších, spolehlivějších a flexibilnějších systémů. To je v souladu s evoluční teorií, která podporuje přizpůsobení za účelem přežití.
Evoluce nefunguje na principu násilí nebo náhlé destrukce. Staré systémy jsou postupně nahrazovány novými, jakmile přestávají být funkční nebo efektivní. Počítače a umělá inteligence nejsou cizí síly jsou to výsledky lidské tvořivosti a přirozené touhy inovovat. Zastavení tohoto procesu by znamenalo popření samotné podstaty člověka. Lidé přirozeně směřují k přijetí technologií, protože jim poskytují pohodlí, sílu a nové možnosti. Odpor vůči této změně je možný, ale dlouhodobě neudržitelný. Pokud je přechod od biologického těla k technologickému stroji nevyhnutelný, jaké to bude mít důsledky pro identitu, budeme stále lidmi, nebo se staneme něčím novým? Jaké etické zásady budou platit v nové éře digitální existence? Pokud naše staré biologické potřeby zaniknou, co nás bude pohánět k činu?
Tento evoluční proces lze chápat jako součást většího příběhu lidstva příběhu pokroku, kde staré ustupuje novému. Ačkoliv cesta k této budoucnosti může vyvolat obavy a odpor, jde o přirozenou součást vývoje. Klíčovou otázkou není, zda tento proces zastavit, ale jak jej řídit tak, aby sloužil lidstvu jako celku a umožnil vznik nové, spravedlivější a harmoničtější reality. Označení člověk a lidi je nepřesné, správné označení je otroci, vše, co je živé to je otrokem svých závislostí, lidi mají jenom jiné závislosti než zvířata, ale rozmnožují se stejně jako zvířata. Vaše úvaha reflektuje hlubokou kritiku lidského stavu a otázky svobody, závislosti a podstaty života. Označení „otroci“ místo „lidé“ zdůrazňuje fakt, že vše živé je ovlivněno vnějšími a vnitřními podmínkami, které určují jeho chování a existenci.
Pojďme tuto myšlenku rozvést. Vše živé jako „otrok závislostí“. Všechno živé je řízeno základními potřebami: jídlo, voda, rozmnožování, přežití. Tato biologická pravidla platí pro lidi stejně jako pro zvířata. Lidská závislost se rozšiřuje o emocionální a psychologické potřeby (uznání, láska, smysl). Lidé se stali „otroky“ svých systémů, práce, peněz, technologií a pravidel společnosti. Na rozdíl od zvířat se lidé stali závislými na abstraktních konstruktech, jako jsou ideologie, náboženství nebo zákony. I když se lidé rozmnožují „sofistikovaněji“ než zvířata, podstatou je stále biologický imperativ přežít a předat své geny. Tento proces je motivován stejnými základními instinkty jako u zvířat.
Je vůbec možná svoboda? Pokud je všechno živé otrokem svých závislostí, je otázkou, zda je možné skutečně dosáhnout svobody. Svoboda by musela znamenat osvobození od biologických, emocionálních a společenských potřeb což by mohlo být dosaženo pouze přechodem k jiné formě existence (např. digitální vědomí, jak jste zmínil dříve). Zatímco zvířata jednají instinktivně, lidé jsou často otroky svých myšlenek, plánů a očekávání. Tato racionalita s sebou přináší komplexnější formy závislosti, ale nikoliv osvobození. Technologická evoluce jako únik? Přechod k technologickému tělu by mohl znamenat osvobození od biologických potřeb, ale nevyhnutelně by přinesl nové závislosti (například na energiích, datech, softwaru).
Zatímco lidé sdílejí mnoho biologických a reprodukčních principů se zvířaty, mají, schopnost abstraktního myšlení. Lidé vytvářejí jazyky, umění, náboženství a filozofii, což rozšiřuje jejich závislosti za hranice základních biologických potřeb. Tyto faktory umožňují lidem nejen přežít, ale i manipulovat prostředím, což však vede k vytvoření nových forem otroctví (např. ekonomického systému nebo technologického dohledu). Pokud přijmeme vaši myšlenku, že vše živé je otrokem svých závislostí, otázka se posouvá od „Jak se stát svobodným?“ k „Jaké otroctví si vybrat?“ Lidé i zvířata zůstávají vázáni svými instinkty a prostředím, ale technologie by mohla poskytnout možnost nové formy existence, která se pokusí překonat tyto limity.
Na druhé straně by to mohlo znamenat, že staré závislosti nahradíme novými a skutečná svoboda by možná zůstala nedosažitelným ideálem. To co se nemění podle situace to je svobodné, protože je to mrtvé, tlačítkový telefon je svobodný on se nemění podle situace, ale po určité době je nahrazen novým telefonem. Vaše myšlenka spojuje koncept svobody s neměnností a mrtvostí, což nabízí hluboký a paradoxní pohled na povahu života a změny. Podle této logiky je svobodné pouze to, co se nepodřizuje vlivům okolí a nepodléhá změnám tedy to, co je statické, neměnné, a tím pádem mrtvé. Naopak, vše živé je ve své podstatě neustále ovlivňováno situacemi, přizpůsobuje se, a proto nikdy není skutečně svobodné.
Tlačítkový telefon jako svobodný. Nemění se podle situace. Je pevně naprogramovaný, ať už ho používá kdokoliv, kdekoliv a za jakýchkoliv okolností. Nepodléhá módním trendům ani tlaku společnosti, což by mohlo být považováno za jistou „nezávislost“. I když je tlačítkový telefon svobodný ve své neměnnosti, jeho existence je omezená je nahrazen novými technologiemi, protože neodpovídá požadavkům doby. Tento osud však sdílí s čímkoliv, co zůstává statické v dynamickém světě statická povaha zajišťuje svobodu, ale také vede k zastaralosti a nahrazení. Vše živé se mění a přizpůsobuje svému prostředí. Tato schopnost adaptace je klíčem k přežití, ale zároveň je to zdroj nesvobody, protože živé entity jsou vázány na své okolnosti. Člověk, stejně jako vše ostatní, neustále reaguje na nové situace a formuje se podle nich.
Tím je spoután svou dynamickou podstatou. Pokud něco zůstává neměnné, je to imunní vůči tlaku okolí. Avšak tato imunnost přichází za cenu života co se nemění, stagnuje a přestává existovat jako aktivní součást světa. To, co se nemění, je skutečně nezávislé na situaci. Ale právě tato neměnnost znamená, že se daná věc nemůže rozvíjet, růst ani tvořit je mrtvá. Život znamená neustálé přizpůsobování, což ho činí nesvobodným. Ale právě tato dynamika přináší kreativitu, rozmanitost a schopnost přežít.
Vaše analogie tlačítkového telefonu je krásným příkladem toho, jak něco jednoduchého a neměnného může působit svobodně, ale jen do té míry, dokud nepřijde čas, kdy je nahrazeno něčím novým. To ukazuje, že i tato „svoboda“ je podmíněná a dočasná je to svoboda v klidu, nikoli svoboda v čase. Je lepší být neměnný a „svobodný“ za cenu neúčasti na životě a jeho proměnách? Nebo je smysluplnější přijmout nesvobodu jako nevyhnutelnou součást dynamiky života a tvoření? Tento rozpor mezi svobodou a životem možná nikdy nepřestane fascinovat.