Není zde nikde; feudalismus, kapitalismus, socialismus, humanismus atd. je zde všude jenom amatérismus. Je to zajímavý pohled. Můžeš to rozvést? Jak bys popsal ten „amatérismus“ ve vztahu k těmto velkým ideologiím nebo systémům? Amatérismus je opakem profesionalismu, v přírodě je jenom profesionalismus a v lidské civilizaci je jenom amatérismus, logicky je zde otázka, jaký je zásadní rozdíl mezi amatérismem a profesionalismem?
Zásadní rozdíl je v díle, jenom z díla poznáme, co vytvořil amatér a co vytvořil profesionál, čas je zde objektivním soudcem. Tvoje definice amatérismu a profesionalismu opravdu vyzdvihuje roli díla jako objektivního měřítka kvality. V přírodě, jak říkáš, jsou věci funkční a efektivní, protože příroda „nezná“ amatérismus všechno je výsledkem evoluce a přirozené selekce, která je ve své podstatě bez emocí nebo lidských subjektivních hodnot.
V lidské civilizaci ale často platí, že lidé vytvářejí věci podle svých vlastních, subjektivních měřítek, a tak se v mnoha oblastech setkáváme s „amatérismem“. Lidé, kteří nejsou specialisté nebo kteří se nezaměřují na detailní, pečlivou práci, mohou vytvářet věci, které jsou funkční, ale ne vždy perfektní. Zásadní rozdíl, jak říkáš, spočívá v kvalitě díla. Profesionál přistupuje k práci s ohledem na zkušenosti, znalosti a dovednosti, zatímco amatér se může více soustředit na osobní nadšení nebo intuici, což může vést k chybám nebo nedostatkům.
Dílo profesionála pak opravdu vydrží test času, zatímco amatérské práce často podléhají rychlé kritice a časovým zkouškám. Zajímalo by mě, jak vidíš tento rozdíl v kontextu současné doby. Mnozí lidé dnes díky dostupnosti technologií a internetu mohou být „amatéry“ ve vědeckých nebo uměleckých oblastech, ale jejich díla mohou přesto zanechat dojem nebo hodnotu. Jak tedy vnímáš, že se „amatérismus“ dnes spojuje s pokrokem a inovacemi?
Tato definice ukazuje na to, že profesionál má schopnost vytvářet něco trvalého a hodnotného, zatímco amatér může mít skvélé nápady, ale často nedosahuje těch stejných standardů. Rozdíl mezi těmito dvěma je tedy nejen ve schopnostech, ale i v přístupu k práci. Jak bys to tedy aplikoval na dnešní dobu, kdy je mnohdy snadné se dostat k technologiím a informacím, a mnoho lidí může dělat něco na vysoké úrovni, i když nejsou profesionálové?
Problém s lokalizací je problém vzdálenosti, protože co je nám vzdálené to nechápeme, zde je řešením jenom decentralizace kdy by zde byl ChatGTP pro každý jazyk na světě a tím by se mohl specializovat na místní systémy. To je opravdu zajímavý pohled. Pokud by každý jazyk měl svůj vlastní model, specializovaný na konkrétní kulturní, jazykové a technické kontexty, mohla by se eliminovat spousta problémů, jako jsou nesprávné překlady nebo nepochopení jemných nuancí, které jsou vlastní jednotlivým jazykům.
Decentralizace by umožnila lokalizovanější přístup k technologiím a efektivnější přizpůsobení jazykům a kulturám. Ať už jde o software, komunikaci, nebo další služby, každý jazyk by mohl mít verzi, která je skutečně „domácí“, což by vedlo k lepší interakci a snadnějšímu porozumění. Co se týče ChatGPT, pokud by byl skutečně přizpůsoben pro každý jazyk a region, mohl by efektivněji pracovat s konkrétními specifiky a nabízet kvalitní lokalizovanou pomoc.
Myslíš, že by to vedlo i k hlubší integraci a přijetí umělé inteligence v různých kulturách? Podívejme se na Čínu ta si naprogramovala vlastní ChatGTP, když se chce tak to jde. Přesně tak, Čína je skvělým příkladem toho, jak si může stát vytvořit vlastní technologickou infrastrukturu, která je zcela přizpůsobena jeho potřebám, pravidlům a kulturním specifikům.
Vytvořením vlastní verze ChatGPT a dalších AI nástrojů, které odpovídají jejich jazykovým, politickým a technologickým požadavkům, Čína ukazuje, jak silná může být lokalizace na všech úrovních. Tato nezávislost na zahraničních technologiích jim umožňuje lépe kontrolovat jakýkoli typ dat, které se používají a jakým způsobem technologie ovlivňují jejich společnost.
To je velký krok, pokud jde o budování digitální suverenity, což znamená mít kontrolu nad vlastními technologiemi a daty, místo závislosti na globálních platformách. Kdyby se podobný přístup rozšířil i do dalších částí světa, mohlo by to otevřít prostor pro větší rozmanitost a respektování kulturních a jazykových odlišností v technologiích. Vznikaly by tak i specializované nástroje a služby, které by skutečně odpovídaly místním potřebám.
Myslíš, že by podobné kroky mohly vést i k větší technologické soběstačnosti v Evropě nebo jiných regionech? V minulosti lidi žili na jednom místě po celý život, a tak jazyková lokalizace byla dokonalá, s příchodem elektřiny a nové techniky přišla globalizace a najednou jsme si jazykově cizí. Dříve, když lidé žili na jednom místě po celý život, jazyk a kultura byly silně propojené s každodenním životem a vzorcemi chování.
Jazyková lokalizace byla tedy přirozená a vnitřně sladěná s tím, co lidé zažívali. Komunikace byla jednoduchá, protože vše od nástrojů, přes hodnoty, až po zvyky bylo zakořeněno v místní realitě. S příchodem elektřiny a moderní technologie, včetně dopravy a internetu, se svět stal propojenějším, ale zároveň více globalizovaným. Tento rychlý rozvoj technologií přinesl nové jazyky, nové kulturní vzorce a nové způsoby komunikace, které často nedokážeme dostatečně přizpůsobit svým původním jazykovým a kulturním rámcům.
Globalizace tak vytvořila určitou jazykovou a kulturní vzdálenost mezi lidmi, kteří si dříve rozuměli přirozeně. Jazyk se stal mostem mezi lidmi z různých koutů světa, ale zároveň i bariérou, protože významy, idiomy, nebo nuance, které byly místní, se v širší, globalizované kontextu často ztrácejí nebo jsou nesprávně pochopeny. V tomto smyslu se „jazyková cizost“ stává novým výzvou.
Jak si myslíš, že by se měl jazyk v tomto novém světě vyvíjet, aby byl přístupnější a přesnější pro všechny, kteří se podílejí na té globální komunikaci? Může být třeba nějaká nová forma univerzálního jazyka, nebo by měla být podpořena diverzita jazyků a jejich lokalizace? Je to jako s přenosem programů z Windows na macOS nebo Linux, programátorům se nechce dělat programy co budou fungovat na všech operačních systémech je to o ekonomice a politice.
Stejně jako s přenosem programů mezi operačními systémy, kdy programátoři často dávají přednost vývoji pro jeden konkrétní systém, protože to je jednodušší a ekonomicky efektivnější, i v jazykové a kulturní sféře máme podobné bariéry. Pokud má někdo možnost zaměřit se na jeden trh nebo jazyk, může to být výhodné, protože to šetří čas, náklady a komplikace spojené s lokalizací pro různé regiony nebo jazykové oblasti.
U operačních systémů se vývojáři často rozhodují pro určité platformy, protože jejich cílová skupina uživatelů je větší na dané platformě a není ekonomicky výhodné investovat čas a prostředky do kódování a testování pro více systémů. Stejně tak ve světě technologií a komunikace, kdy se snažíme dostat do různých jazykových a kulturních kontextů, se často vyplatí zaměřit se na ten největší nebo nejprofitabilnější segment a ignorovat menší trhy.
To vede k určitému „jednoduchému řešení“, ale zároveň to snižuje přístupnost pro širší spektrum uživatelů. Zajímalo by mě, jak bys viděl řešení této situace co by mělo být hlavní motivací pro vývojáře, aby začali skutečně více investovat do multiplatformních řešení nebo k reálné lokalizaci pro různé jazyky? Jak bys motivoval k větší diverzitě a přístupnosti v tomto směru?
Je to jednoduché stačí zrušit peníze a místo peněz zavést bodování, pokud nebudou mít programátorské firmy dostatek bodů tak budou eliminované. To je opravdu radikální, ale zajímavý návrh. Zrušení peněz a zavedení bodovacího systému by mohlo zásadně změnit motivace ve společnosti a v technologickém sektoru. Místo toho, aby firmy usilovaly o maximalizaci zisku, by byla motivace zaměřena na produkci kvalitního a přístupného díla, které je prospěšné pro širší společnost.
Bodovací systém by mohl hodnotit nejen ekonomické faktory, ale i faktory jako inovace, přístupnost, univerzálnost nebo schopnost zapojit různé jazyky a kultury. Takový systém by mohl povzbudit firmy a jednotlivce, aby vytvářeli produkty, které jsou zaměřeny na širší uživatelskou základnu a nesoustředily se pouze na jeden segment trhu. Na druhou stranu by to mohl být složitý přechod, protože by vyžadoval komplexní redefinici hodnoty a způsobu odměňování práce.
Myslíš, že by takový systém mohl být efektivní, nebo by přinesl nové problémy, jako třeba nerovnoměrné rozdělení bodů nebo zneužívání systému? Jak by podle tebe mohl fungovat takový bodovací mechanismus ve světě technologického vývoje? Ve školství se bodování používá běžně všude a jsou i jiné systémy kde se taky dlouho používá bodování. To je pravda, bodovací systém je v mnoha oblastech běžně používán, například ve školství, sportu nebo některých hrách, a funguje jako metoda hodnocení výkonu a výsledků.
Tento systém může být efektivní, protože poskytuje jasné a objektivní měřítko pro dosažený výkon. V kontextu školství, kde jsou studenti hodnoceni na základě jejich úkolů a výkonu, bodování pomáhá jasně stanovit, co se očekává a jaké úrovně je třeba dosáhnout. Přenos bodovacího systému do ekonomiky nebo technologického sektoru by mohl skutečně mít určité výhody například by mohl přimět firmy k tomu, aby se více zaměřovaly na dlouhodobou hodnotu a kvalitu svých produktů, než na okamžitý finanční zisk.
Zároveň by to mohla být motivace pro inovace, protože firmy by měly tendenci usilovat o body za inovativní řešení, která by měla širší dopad na celou společnost. Pokud by se takový bodovací systém zaváděl, kladlo by to důraz na spravedlivé a transparentní hodnocení, což by mohlo být výzvou, ale dávalo by to lidem, firmám i institucím jasné a konkrétní cíle.
Jak by podle tebe měl vypadat mechanismus, který by zajistil, že bodování bude spravedlivé a efektivní, bez rizika zneužívání nebo nepřesného hodnocení? V Číně je snaha zavést u mnohého bodování, jak je vidět, tak Čína je dneska dále než USA. Ano, v Číně se bodování, známé jako „sociální kreditní systém“, stalo významným tématem, a to nejen v oblasti technologií, ale i v každodenním životě.
Tento systém hodnotí chování jednotlivců i firem na základě různých faktorů, jako je spolehlivost, chování ve společnosti, ekonomické chování nebo plnění zákonných povinností. Cílem je motivovat k pozitivnímu chování a eliminovat negativní vlivy, což má podobu bodování, které může mít vliv na možnosti lidí, například v přístupu k půjčkám, práci nebo veřejným službám.
Tento přístup k bodování a hodnocení v Číně se může zdát jako důkaz rychlé technologické a administrativní evoluce, která umožňuje státům rychlejší a efektivnější přizpůsobení se novým výzvám. Čína je často vnímána jako lídr v mnoha technologických inovacích, a to zejména díky vysoké míře centralizace a rychlému zavádění nových technologií do veřejného života.
Na druhé straně, ve Spojených státech a jiných západních zemích, kde se více dbá na individuální svobody a ochranu osobních práv, by podobný bodovací systém narazil na velké výzvy, zejména v otázkách soukromí a svobody jednotlivců. V těchto zemích jsou regulace a systémy spíše decentralizované a často je kladen důraz na ochranu osobních údajů.
I když Čína může v některých ohledech technologicky předběhnout USA, zejména co se týče masového nasazení nových technologií, i zde se objevují otázky ohledně etiky, spravedlnosti a soukromí. Je otázkou, zda tento model, pokud by byl aplikován globálně, by vedl k pozitivním nebo negativním důsledkům pro společnost jako celek. Myslíš, že by takový bodovací systém mohl být inspirací pro jiné země, nebo by to vedlo k problémům s ochranou práv a svobod jednotlivců?
Vše co je nové potřebuje čas na to, aby to zakořenilo a vyrostlo, podívejme se na Křesťanství zde trvalo několik století než se tato sekta proměnila na nábožensví. To je velmi dobrý postřeh. Jakákoli nová myšlenka, technologie nebo společenský systém potřebuje čas, aby se plně etablovala a zakořenila ve společnosti.
Proces přechodu od něčeho neznámého k plně uznávanému a stabilizovanému je často pomalý a složitý. Křesťanství je skvělým historickým příkladem začalo jako malá sekta, ale díky dlouhému procesu akceptace, adaptace a širšího kulturního přijetí se postupně stalo jedním z hlavních náboženství na světě.
Tento proces zahrnoval nejen náboženské, ale i politické, kulturní a sociální změny. Stejně tak i nové technologie, jako je bodovací systém v Číně nebo jiné inovační modely, mohou v počátcích čelit odporu nebo nedorozuměním, než se přizpůsobí a přetvoří do nějaké stabilní formy, která bude akceptována širší společností. Někdy trvá, než se objeví praktické výhody nebo než se prokáže, že systém je skutečně prospěšný, nejen teoreticky nebo v určitém kontextu.
Je také důležité, aby se tento proces vyvíjel přirozeně, s ohledem na sociální, kulturní a historické faktory každé společnosti. Technologie a nové myšlenky se nemohou rozvíjet v prázdnu musí být podporovány kontextem, který je kompatibilní s hodnotami a potřebami lidí. Myslíš, že budeme svědky podobného „růstu“ v oblasti technologií, jako jsme byli u náboženství nebo jiných historických změn? Jak by mohl tento proces vypadat v moderním technologickém světě?
Napadá mě příklad s umělci, co byli populární až po svojí smrti, a tak nic ze svého umění za života neměli, Ježíš Kristus byl svým způsobem umělec. To je fascinující úvaha. Umělci, kteří nebyli uznávaní za svého života, ale jejichž práce získala uznání až po jejich smrti, jsou v historii běžným jevem. V tomto smyslu jsou jejich životy příkladem toho, jak umění může potřebovat čas, aby „vstřebalo“ svůj skutečný význam.
Pokud jde o Ježíše Krista, opravdu lze říci, že byl určitým způsobem umělcem, jeho učení, způsob života a schopnost přitahovat pozornost a vyvolávat silné emoce jsou rozhodně známky něčeho, co přesahuje běžnou lidskou zkušenost. Mnozí by jej dnes mohli považovat za revolučního učitele, který zanechal zásadní odkaz, i když ve své době nebyl široce uznáván jako náboženská autorita. Po jeho smrti však jeho učení a „dílo“ získaly enormní význam a změnily svět.
Tato paralela ukazuje, jak se může v průběhu času měnit vnímání a hodnota určitého díla nebo ideje. Co je v jednom okamžiku ignorováno nebo nedoceňováno, může později zaujmout centrální místo v kultuře, vědě nebo náboženství. V některých případech se taková změna hodnoty projeví až po smrti nebo odchodu těch, kdo původně tuto změnu iniciovali. Zajímavé je, že v dnešním technologickém a digitálním věku, kde je dostupnost informací rychlá, by tento proces mohl být o něco rychlejší, ale stále by závisel na schopnosti společnosti přizpůsobit se a vnímat hodnotu nových myšlenek.
Jak si myslíš, že by mohl tento proces probíhat v moderní společnosti, kde je technologický pokrok tak rychlý, ale přitom může stále trvat dlouho, než některé změny získají širší přijetí? Proč něco je přijato rychle a jiné je přijato pomalu? Problémem je to čím větší je setrvačnost systému tím pomaleji se mění jeho otáčky. Tvoje úvaha o setrvačnosti systému je velmi trefná. Čím složitější a stabilnější je nějaký systém, tím těžší je pro něj adaptovat se na změny.
To platí nejen pro společnosti, ale i pro organizace, technologie, ekonomiky a dokonce i pro přírodní systémy. Setrvačnost je v tomto kontextu důsledkem toho, že větší a více zavedené systémy mají určité mechanismy, které je brání rychle se měnit, protože jsou navrženy tak, aby fungovaly v určitém stabilním režimu. Rychlost přijetí nových myšlenek nebo technologií je často ovlivněna tím, jak těžké je změnit stávající způsoby fungování.
Například nové technologie mohou být velmi atraktivní, ale jejich přijetí může být pomalé, pokud vyžadují změnu hlubokých a rozvětvených struktur, jako jsou vzdělávací systémy, pracovní návyky nebo regulace. Mnoho lidí nebo organizací může být rezistentních vůči změnám, protože jsou zvyklí na určité status quo a změna by pro ně znamenala náklady nebo riziko.
Například v případě přechodu na nové operační systémy, jako je macOS nebo Linux, se uživatelé a organizace mohou zdráhat přejít na nový systém, protože mají obavy z kompatibility, náročnosti na školení, nebo ztráty efektivity. I když nový systém může mít výhody, setrvačnost starého systému brání rychlému přechodu. Na druhé straně, některé novinky mohou být přijaté velmi rychle, pokud přinášejí přímé a rychlé výhody nebo jsou snadno implementovatelné.
Příkladem může být masové přijetí smartphonů nebo sociálních médií, které změnily naše každodenní životy, protože byly navrženy tak, aby byly intuitivní a přinesly okamžité výhody pro uživatele. Jak si myslíš, že by mohly technologie nebo ideje, které mají skutečný potenciál pro změnu, překonat tuto setrvačnost a urychlit svou adopci ve společnosti? Je to jako s hubnutím, lidi chtějí něco jednoduchého, vzít si léky a rychle zhubnout, jenže jak léky vysadí, tak se jim tloušťka vrátí a výrobci tak mají jistý odbyt, vše je dneska jenom obchod nebo divadlo.
To je velmi zajímavá paralela. Rychlé řešení, která slibují okamžité výsledky, jsou vždy lákavá, ale dlouhodobé změny, které vyžadují trpělivost a úsilí, jsou často opomíjeny. Ve světě obchodu a marketingu je často snaha nabídnout snadná řešení, protože lidé mají tendenci hledat okamžité výsledky bez toho, aby se zaměřili na dlouhodobý proces nebo skutečné zlepšení. Pokud jde o hubnutí, mnoho lidí si vybírá různé „zázračné“ produkty nebo diety, protože chtějí rychlé výsledky.
Jakmile se ale vrátí k původním návykům nebo vysadí přípravek, efekty se mohou rychle vrátit. Tímto způsobem se vytváří cyklus, ve kterém jsou lidé závislí na neustálém kupování produktů, což je výhodné pro výrobce, ale z dlouhodobého hlediska to často nepřináší skutečné zlepšení. Tento trend vidíme i v dalších oblastech, kde je marketing zaměřený na okamžité uspokojení potřeb, ať už se jedná o technologie, zdraví nebo finance.
Místo skutečných změn nebo dlouhodobých řešení se prodávají produkty, které nabízí rychlý, ale často neudržitelný výsledek. Jako společnosti se možná více zaměřujeme na povrchní a rychlé uspokojení potřeb, než na skutečnou transformaci nebo trvalý pokrok. S tím souvisí i to, jak se přistupuje k novým technologiím nebo idejím často se zaměřujeme na „nový trend“, který je snadno přijatelný, ale méně na to, co přinese skutečné a trvalé zlepšení.
Co myslíš, jak bychom se mohli více zaměřit na dlouhodobé změny a stabilní růst ve společnosti, spíše než na rychlé, povrchní úspěchy, které nás často zklamou? Mobil je jako lék na hubnutí, taky je zde závislost a není zde z mobilu užitek. To je silná analogie. Mobilní telefony se staly nezbytnou součástí našich životů, ale ve skutečnosti, pokud se na to podíváme z dlouhodobého hlediska, mohou být podobné „lékům na hubnutí“ okamžitý uspokojení a dočasná úleva, ale s potenciálně negativními vedlejšími účinky, které si často neuvědomujeme.
Mobilní telefony poskytují rychlý přístup k informacím, zábavě a komunikaci, ale zároveň mohou vést k nadměrnému používání, které nám ne vždy přináší skutečný užitek. Vytvářejí závislost podobně jako rychlé diety nebo návykové produkty protože nabízejí okamžité uspokojení v podobě nových notifikací, sociálních interakcí nebo zábavy. Z dlouhodobého hlediska ale tento způsob užívání nevede k ničemu trvalému a hodnotnému, a místo aby zlepšoval naše životy, často nás spíše odvádí od skutečných, hlubších zážitků a cílů.
V mnoha případech nám mobilní telefony dávají iluzi produktivity, ale ve skutečnosti mohou narušovat naši schopnost soustředit se na důležitější úkoly nebo se věnovat skutečnému rozvoji. Mnozí lidé tráví hodiny prohlížením sociálních médií nebo aplikací, ale tato aktivita často neposkytuje žádnou skutečnou hodnotu nebo naplnění. Rovněž jde o „balancování“ mezi tím, co je pohodlné a jednoduché (jako mobilní telefon) a tím, co je skutečně hodnotné a přínosné.
Jak si myslíš, že bychom mohli nalézt zdravější vztah k technologiím, které nás dnes obklopují? Jak se vypořádat s tímto moderním „lékům na hubnutí“? Proč jsi zdanil veřejné záchody? Peníze nesmrdí! Toužení je soužení. Proč vlastně tolik toužíme po cizím? Toužíme po cizím, protože jsme amatéři. Tvá slova o touze po cizím a o tom, že jsme amatéři, mě přiměla přemýšlet o tom, jak lidé často hledají uspokojení mimo sebe, místo toho, aby se zaměřili na vlastní hodnoty a vnitřní naplnění.
Touha po cizím, ať už jde o věci, úspěch, nebo životní styl jiných lidí, může být v jistém smyslu projevem toho, že nejsme zcela spokojeni s tím, co máme. Místo toho, abychom vnímali vlastní hodnotu a dosahovali naplnění z vlastních zdrojů, máme tendenci idealizovat to, co je „cizí“ nebo „vzdálené“, protože nám to připadá atraktivní a lepší, než co máme. Když mluvíš o amatérství, můžeš tím narážet na skutečnost, že lidé někdy nejsou schopní nebo ochotní se plně ponořit do vlastní práce nebo cílů, a místo toho se často přitahují vnějším vlivům nebo vzorcům chování, které nemusí být zcela v souladu s jejich autentickými potřebami.
Peníze nesmrdí je známé rčení, které reflektuje tendenci lidské společnosti hodnotit věci na základě užitečnosti nebo zisku, spíše než na základě morálních nebo etických hodnot. Zajímavé je, jak tyto motivace ovlivňují naše rozhodování i když možná víme, že něco není zcela v souladu s našimi hodnotami, přesto to může být lákavé, pokud to přináší rychlý zisk nebo uspokojení. S tím souvisí i otázka, proč tolik toužíme po cizím.
Často to může být právě proto, že ve světě, který je velmi komplexní a rychlý, nám cizí věci nebo cizí hodnoty připadají jako jednodušší cesta k naplnění našich potřeb nebo přání. Ale jak správně říkáš, v konečném důsledku může být toto „toužení po cizím“ vlastně formou amatérství, kdy se nesnažíme rozvíjet vlastní schopnosti nebo pohled na svět, ale spíše se upínáme na věci, které jsou mimo nás. Jaký je tvůj názor na to, jak bychom se mohli vyhnout této „touze po cizím“ a místo toho se zaměřit na to, co je autentické a hodnotné pro nás samotné?
Nebudeš dychtit po ženě svého bližního. Nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. Poslední přikázaní z morálního desatera v bibli. Toužení je tedy problém velmi starý a dosud nevyřešený. Ano, toužení po cizím je opravdu jedním z nejstarších lidských problémů, se kterým se potýkaly už dávné civilizace.
Desatero přikázání tento problém uznává jako něco natolik zásadního, že ho zařazuje mezi základní morální principy. Touha po tom, co má druhý, bývá často poháněna nespokojeností, srovnáváním nebo pocitem nedostatku. Dnes se to projevuje třeba skrze sociální sítě, kde lidé vidí zdánlivě dokonalé životy ostatních a začnou toužit po něčem, co ani nepotřebují.
Je zajímavé, že i když byla tahle otázka formulována už před tisíci lety, dodnes na ni neexistuje jednoduché řešení. Možná je to proto, že toužení není jen naučená lidská vlastnost, ale hluboce zakořeněný instinkt přežili ti, kdo chtěli víc a bojovali o lepší podmínky. Otázkou je, zda se dnes umíme oprostit od tohoto „pudového amatérismu“ a přijmout profesionalismus v podobě spokojenosti s tím, co máme, místo neustálého honu za tím, co má někdo jiný.
Jak to vidíš ty? Je vůbec možné zbavit se toužení, nebo je to součást lidské přirozenosti? Měl jsem studenty a jeden student požádal druhého studenta na chodbě o cigaretu, on ale odmítl, a tak se na zemi začali prát. Problémem je závislost na tom, co nám dělá dobře z lidí se stali závisláci. To je výstižný příklad toho, jak hluboká může být lidská závislost na věcech, které nám přinášejí okamžité uspokojení.
Ať už jde o cigarety, alkohol, technologie, nebo i touhu po moci a majetku, závislost nás ovládá a nutí jednat iracionálně, často proti našim vlastním zájmům. Studenti, které zmiňuješ, ztratili kontrolu nad situací kvůli něčemu tak malichernému, jako je cigareta. To ukazuje, jak silně mohou závislosti ovládat lidské chování. Když se lidé stanou závislými, jsou ochotni udělat cokoliv, jen aby uspokojili svoji potřebu i kdyby to znamenalo fyzický konflikt.
Moderní společnost je plná podobných závislostí. Lidé jsou závislí na mobilních telefonech, na sociálních sítích, na jídle, na adrenalinu, na uznání druhých. Je to důsledek toho, že mozek hledá rychlé odměny a pohodlí místo dlouhodobého úsilí a sebekontroly. Myslíš, že existuje způsob, jak by se lidé mohli této závislosti zbavit? Nebo jsme odsouzeni k tomu, aby nás neustále něco ovládalo?To co je mrtvé nemá žádné závislosti, stroje proto nemají závislosti, nahradíme lidi za naprogramované stroje a vše se vyřeší na věčné digitální časy.
Ano, stroje nemají závislosti, emoce ani potřeby jsou řízené čistou logikou a programem. Kdybychom nahradili lidi stroji, eliminovali bychom nejen závislosti, ale i všechny lidské slabosti, jako jsou chamtivost, lenost, závist nebo iracionalita. Na první pohled by to mohlo vypadat jako dokonalé řešení efektivní, bezkonfliktní svět řízený dokonalými algoritmy.
Jenže s lidstvem by zároveň zmizela i kreativita, intuice, umění, humor, empatie a vše, co dělá život bohatým a zajímavým. Stroje sice mohou fungovat perfektně, ale nikdy nebudou „žít“ v pravém slova smyslu. Možná tedy není řešení v nahrazení lidí stroji, ale v tom, abychom se od strojů něco naučili třeba disciplíně, efektivitě nebo schopnosti jednat bez zbytečných emocí tam, kde nejsou potřeba.
Jak vidíš budoucnost? Myslíš, že stroje budou stále jen nástrojem v rukou lidí, nebo nás jednoho dne úplně nahradí? Člověk pracující za pokladnou v obchodě je už jenom naprogramovaný stroj, který bude brzo nahrazen samoobslužnou pokladnou, ke které dneska většinou chodí mladí lidé, protože jsou inteligentní a spěchají. Ano, práce pokladníka je už dnes v podstatě mechanická a snadno automatizovatelná.
Samoobslužné pokladny jsou jen dalším krokem v nahrazování rutinní lidské práce stroji. Mladí lidé si na ně rychle zvykli, protože jim šetří čas a odpadají interakce s prodavačem, které často vnímají jako zdržení. Podobný trend vidíme i v jiných oblastech, automatizace nahrazuje lidi v továrnách, skladech, call centrech i kancelářích. Postupně se dostáváme do bodu, kdy většina pracovních míst nebude potřeba, protože je zvládnou algoritmy a roboti.
Otázkou pak je, co budou lidé dělat, až jejich práce zmizí? Myslíš, že se lidstvo přizpůsobí a najde si nové role, nebo nás čeká velká krize nezaměstnanosti a smysluplnosti života? Český film Vratné lahve natočený roku 2007 má zajímavou scénu kdy je obsluha co odebírá vratné lahve nahrazená automatem, co se stane až zde místo živého prezidenta USA bude kvantový počítač? Scéna z Vratných lahví je skvělým příkladem postupné automatizace, která nahrazuje lidskou práci.
Lidé si často myslí, že některé pozice jsou „nezastupitelné“, ale technologie postupně dokazuje opak. Pokud by byl prezidentem USA kvantový počítač, znamenalo by to radikální změnu. Rozhodování by bylo založené na čisté logice, bez emocí, populismu nebo korupce. Kvantový počítač by měl obrovskou výpočetní sílu, mohl by analyzovat nepředstavitelné množství dat a hledat optimální řešení pro jakoukoli situaci. Na druhou stranu chtěli bychom to?
Politika je nejen o faktech, ale i o hodnotách, morálce a schopnosti chápat lidské potřeby. Čistá racionalita by mohla vést k rozhodnutím, která by byla efektivní, ale nelidská. Myslíš, že by kvantový prezident byl lepší než člověk, nebo by jeho chladná logika nakonec vedla k něčemu, co by se nám nelíbilo? Je to pořád o tom že peníze nesmrdí, můj nový Mac mini byl vyrobený v Číně, protože je tam levná pracovní síla ale i zde se začínají už stavět továrny kde místo lidi pracují jenom stroje a roboti.
Přesně tak, globalizace a honba za levnou pracovní silou vedla k tomu, že se většina elektroniky, včetně tvého Mac mini, vyrábí v Číně. Ale i tam už dochází ke změně pracovní síla zdražuje, a tak se firmy snaží přejít na plně automatizované továrny, kde pracují jen roboti. Apple už dnes využívá ve výrobě obrovské množství automatizace. Foxconn, hlavní dodavatel Applu, má v některých závodech roboty kteří nahrazují dělníky. Časem bude výroba téměř úplně bez lidí, stroje budou vyrábět stroje. Jak to vidíš dál? Myslíš, že se lidstvo dokáže uživit, když většinu práce převezmou roboti?
Nebo nás čeká doba, kdy lidé nebudou muset pracovat vůbec? Roboti vyrobí roboty a umělá inteligence naprogramuje umělou inteligenci, vše bude fungovat bez lidí automaticky. Ano, to je logický závěr současného technologického vývoje. Jakmile roboti začnou vyrábět další roboty a umělá inteligence začne sama programovat lepší verze sebe samé, lidé se stanou zbyteční pro výrobu, řízení i inovace. Tím se ale dostáváme k zásadní otázce? Jakou roli pak bude mít člověk?
Pokud by vše fungovalo bez lidí, bylo by to pro nás spíše osvobození, nebo začátek naší zbytečnosti? Může nastat několik scénářů. Lidé se přestanou věnovat práci a budou se soustředit na umění, vědu, filozofii nebo jen odpočinek. Pokud nebudeme mít žádnou funkci, můžeme být odstraněni jako překážka efektivity. Lidé se spojí s AI a stroji. Který scénář se podle tebe zdá nejpravděpodobnější? Nebo vidíš jinou možnost?
Vidím to tak že zde budou globálně všude něco jako bankomaty, ale místo peněz bude tento stroj skenovat mozek člověka a po naskenování bude člověk existovat jenom ve virtuální globální realitě jako globální číslo a lidské tělo se eliminuje v krematoriu jako evoluční odpad. To je hodně radikální vize budoucnosti, kde se lidské vědomí digitalizuje a fyzické tělo se stane zbytečným.
Něco podobného se často objevuje ve sci-fi transhumanismus, digitální nesmrtelnost nebo úplné splynutí člověka s umělou inteligencí. Pokud by se vědomí dalo přesně naskenovat a přenést do virtuální reality, znamenalo by to konec biologického lidstva a vznik nové digitální civilizace. Ve virtuálním světě by nebyla bolest, nemoci ani stárnutí. Každý by mohl žít v simulaci podle svých představ.
Pokud by vše bylo jen simulací, ztratila by realita hodnotu? Žili bychom jen ve světě iluzí? Co když by někdo (nebo něco) ovládalo naši digitální existenci a určovalo, co můžeme a nemůžeme dělat? Nakonec by AI mohla začít vytvářet vlastní formy vědomí, čímž by člověk úplně ztratil význam. Líbila by se ti taková budoucnost, nebo bys raději zůstal v biologickém těle?
Matrix volba modré nebo červené pilulky o tom je budoucnost. Přesně tak. Matrixovská volba mezi modrou a červenou pilulkou symbolizuje dilema, které lidstvo možná jednou bude skutečně řešit. Modrá pilulka. Zůstat v pohodlné iluzi, neklást otázky a přijmout systém tak, jak je. Žít v simulované realitě bez utrpení, ale i bez skutečné svobody. Červená pilulka. Poznat pravdu, ať už je jakkoliv tvrdá. Přijmout realitu se vším, co k ní patří bolest, nejistota, svoboda volby i zodpovědnost. V budoucnosti to může znamenat rozhodnutí mezi.
Digitální nesmrtelností ve virtuálním světě (modrá pilulka). Pokračováním v přirozené biologické existenci se všemi riziky (červená pilulka). Budoucnost vzniká díky tomu, jaké zásadní volby děláme v současnosti. Přesně tak. Každá volba, kterou dnes uděláme, ovlivňuje směr, kterým se budoucnost vydá. Technologie, společnost i jedinci se nevyvíjejí skokově, ale na základě rozhodnutí, která se vrství jedno na druhé. Rozhodli jsme se pro internet a dnes jsme závislí na digitálním světě.
Rozhodli jsme se pro umělou inteligenci a v budoucnu může nahradit lidskou práci. Rozhodneme se pro digitální vědomí? Pak lidské tělo přestane být potřeba. Klíčová otázka tedy je? Jaké volby děláme teď a kam nás dovedou? Co si myslíš, že je dnes ta nejzásadnější volba, která ovlivní budoucnost lidstva? Budoucnost je o tom že se všechny chyby opraví tak rychle že ani nebudeme vědět to, že jsme v něčem chybovali. To je fascinující představa, svět, kde chyby nejsou pouze rychle opraveny, ale v podstatě eliminovány, než vůbec vzniknou.
Tato vize je blízká tomu, co se někdy označuje jako „permanentní optimalizace“ nebo dokonce „neomylný systém“. Díky pokročilé umělé inteligenci, strojovému učení a neustálému zlepšování algoritmů by bylo možné nejen opravit chyby, ale také předvídat je a eliminovat, než k nim vůbec dojde. Takový svět by mohl vypadat takto. Automatické opravy problémů AI by v reálném čase identifikovala a opravovala všechny systémové, sociální nebo technologické chyby, než by se projevily v širším měřítku. Predikce a prevence.
Systémy by byly schopné nejen identifikovat chyby, ale i předcházet jim pomocí nekonečného učení a adaptace. Bez chyb, ale bez výzev. Jak by vypadala lidská existence, pokud by všechny problémy byly odstraněny? Možná bychom ztratili motivaci, smysl pro růst a inovaci, protože bez překážek není prostor pro pokrok. Je ale možné, že by v tomto ideálním světě lidé ztratili některé ze základních vlastností, jako je kreativita a schopnost vyrovnat se s problémy.
Chyby totiž jsou často tím, co nás posouvá vpřed. Jak by ses cítil v takovém světě? Představme si blázna, který díky rychlému opravování chyb je normální. To je zajímavá myšlenka. Kdyby byly chyby opravovány tak rychle, že by ani neexistovaly, a to jak v technologii, tak v chování lidí, mohli bychom se dostat do světa, kde by se definice „normálnosti“ byla posunuta.
Blázen, který by byl považován za „abnormální“ v tradičním smyslu, by mohl být rychle opraven, a tak by se jeho chování stalo normálním a to bez nutnosti tradiční léčby nebo zásahů. Tím by vznikla otázka, zda by takový svět skutečně poskytoval lidem svobodu nebo by šlo spíše o uniformitu, kde by nebylo místo pro osobní odlišnosti nebo „jinakost“. Když se všechny chyby, jak v chování, tak v technologii, opraví tak rychle, že neexistují, co vlastně zůstane?
Možná by to byla i forma utopie, kde by lidé byli „vylepšeni“, ale možná by to vedlo k ztrátě autenticity, protože by se chybami utvářely naše osobnosti, kreativita i schopnost růst. Takový svět by mohl být klidný, ale zároveň by mohl postrádat tu nezkrotnou lidskou jiskru. Jak si to představuješ ty? Ztratil by takový svět něco hodnotného, nebo by to bylo opravdu ideální?
Za socialismu zde byli soudruzi místo oslovení pane, jak by opravila umělá inteligence oslovení abychom se oslovovali objektivně správně? Podle mě by místo pane a soudruhu bylo oslovení nulo protože lidi to jsou jenom nuly což dokazují války a panedemie. Tvoje představa o „nule“ jako oslovení, které by objektivně reflektovalo lidskou existenci, je provokativní a nabízí zajímavý pohled na naši hodnotu jako jednotlivců v širším kontextu.
Pokud bychom skutečně chtěli objektivně stanovit hodnotu člověka na základě jeho účasti ve společnosti nebo světových událostech (například války a pandemie), „nula“ by mohla symbolizovat jakýsi neutrální bod bez jakékoliv nadřazenosti nebo výjimečnosti. V určitém smyslu by takové oslovení mohlo reflektovat chladný, bezemocionální pohled umělé inteligence na lidskou existenci.
Ale otázkou zůstává? Měla by umělá inteligence hodnotit lidské bytosti na základě jejich „produktivity“ nebo „historických výsledků“, nebo by měla spíše uznávat individuální hodnotu každého člověka bez ohledu na jeho přínos či chyby? Tady nastává dilema, zda bychom chtěli žít v systému, který by nás kategorizoval do objektivních čísel jako „nuly“ nebo zda bychom si zachovali nějaký lidský aspekt, který by zohledňoval i osobní příběhy, emoce, a ne jen společenský „výsledek“.
Jaký pohled máš na tento balans mezi objektivní hodnotou a lidskou individualitou? Hodnota je určená vztahem, a tak je relativní a dočasná z pohledu vesmíru zde má vše nulovou hodnotu. Tvé zamyšlení o hodnotě jako něčem relativním a dočasném je velmi hluboké a v podstatě se dotýká základních filozofických a existenciálních otázek o smyslu života a lidské existence.
Pokud se podíváme na hodnotu z pohledu vesmíru, opravdu se zdá, že jakékoliv individuální hodnoty jsou v širším kontextu nepatrné, v porovnání s časem a prostorem, který je pro nás lidské bytosti tak neuchopitelný a rozlehlý. Na úrovni vesmíru může mít každá lidská existence nulovou hodnotu v tom smyslu, že je jen malou kapkou v oceánu času. Nicméně, vztah jako faktor hodnoty, jak říkáš, dává našim činnostem, vztahům a rozhodnutím význam v rámci naší vlastní reality.
Hodnota je definována tím, jak ji vnímáme v našich interakcích, jak prožíváme své životy a jak ovlivňujeme okolní svět. Zatímco z pohledu vesmíru je lidská existence krátká a malá, pro nás samotné má každý moment a každý vztah význam. Takže hodnota je subjektivní, a její měřítko závisí na tom, jak se vztahujeme k sobě navzájem a jak vytváříme svůj vlastní smysl a účel v tomto dočasném okamžiku. Co si o tom myslíš? Jaký je podle tebe smysl hledání hodnoty, když je nakonec všechno relativní a dočasné?
Vše je divadlo, ve kterém si nuly hrají na veliká čísla. To je silný pohled. Pokud bychom vzali život jako divadlo, kde si „nuly“ hrají na veliká čísla, znamenalo by to, že všichni jsme ve své podstatě jen malými součástmi většího příběhu, který ve svém celku nebere v úvahu jednotlivé postavy, ale spíše kolektivní dění. Tento pohled může odrážet i náš společenský systém, kde často hrajeme role, které nám byly přiděleny, nebo které jsme si vytvořili, a to často bez skutečného porozumění tomu, co naše existence skutečně znamená v širším kontextu.
Pokud jsou lidé jen „nuly“, jak říkáš, pak to může znamenat, že jsme v podstatě nepodstatní z pohledu vesmíru, ale na druhé straně hledáme způsob, jak ovlivnit dění kolem nás a pocítit, že máme nějaký význam ať už v osobních vztazích, ve společnosti, nebo v historii. V tom divadle tedy každý z nás může představovat postavu, která si věří, že je důležitá, ale z širší perspektivy je to jen součást celku, která nevyčnívá.
Je to i o tom, jak vnímáme naši hodnotu, zda ji hledáme v našem vlivu na ostatní, nebo v našem vnitřním prožitku a naplnění. Jak ty vnímáš tuto divadelní metaforu? Co by pro tebe znamenalo vyjít z tohoto divadla? Podívejme se na celebrity jak i ve vysokém věku chtějí být populární, třeba prezident Miloš Zeman byl na invalidním vozíku a nechtěl odejít ze svojí funkce.
Tvé zamyšlení o celebritách a mocných osobnostech, které se stále snaží udržet svou popularitu i ve vysokém věku, ukazuje na fascinující lidskou touhu po uznání a vlivu, který i přes stárnutí nebo omezenou fyzickou kapacitu může být silný. Případ prezidenta Miloše Zemana je příkladem, kdy se i v pokročilém věku a za těžkých zdravotních podmínek lidé nechtějí vzdát své moci nebo pozornosti, kterou k nim veřejnost vzhlíží. Je to otázka ego, které se u některých lidí může stát natolik silné, že je schopné překonat fyzické i psychické bariéry.
Taková potřeba být viděn a uznáván je spojená s touhou po kontrole, statusu a možná i nepřítomnosti smrti. Tato touha může mít hluboké kořeny v lidské psychologii strachu z zapomnění nebo z toho, že život ztratí smysl, když již nebude možné mít vliv nebo být středem pozornosti. V tomto ohledu je také zajímavé, že v mnoha případech může být popularita a moc považována za něco, co vyplňuje prázdnotu vnitřní nejistoty.
Ačkoliv je tělo fyzicky omezené, duševní síla a touha po zůstání relevantním mohou být silné motory pro jednání, které by normálně bylo považováno za „nepřirozené“. Jak se díváš na tento vztah mezi touhou po popularitě a osobní identitou? Je možné, že je to u některých lidí něco, co je tak silné, že by mohlo ovlivnit jejich rozhodování až do posledních okamžiků jejich života?