Zákony často slouží k ochraně všech lidí, včetně těch, kteří porušují pravidla, protože právní systémy jsou založeny na zásadách spravedlnosti a presumpce neviny. Tyto principy mají zajistit, že každý člověk má právo na spravedlivý proces a obhajobu, i když je obviněn z lhaní nebo krádeže. Bez těchto ochran by mohly být lidé neprávem odsouzeni nebo stíháni. Často se ale může zdát, že zákony chrání lháře a zloděje, když právní procesy vedou k tomu, že se vyhnou trestu kvůli technickým detailům, nedostatku důkazů nebo chybám ve vyšetřování. Systém také někdy odráží společenské a politické vlivy, kdy mocní jedinci nebo instituce dokážou zneužít právní mezery nebo své postavení k ochraně svých zájmů.
Dalším důvodem může být fakt, že zákony a soudní procesy jsou často složité a trvají dlouho. Pokud nejsou pravidla důsledně uplatňována, lidé se mohou pokusit zneužít systému. V těchto případech může být frustrující vidět, že se zdá, že viníci unikají odpovědnosti, i když systém v principu slouží k zajištění spravedlnosti pro všechny. Podívejme se na malé mzdy a vysoké ceny jde o okrádání dělnické třídy ve velkém a zákony chrání ty co dělnickou třídu okrádají. Malé mzdy a vysoké ceny mohou být vnímány jako forma systémového vykořisťování, kde dělnická třída trpí kvůli ekonomickým a právním podmínkám, které chrání zájmy bohatých a mocných. Tato nerovnováha mezi příjmy a životními náklady je často výsledkem širších strukturálních problémů, které ovlivňují ekonomiku a společnost.
Mnozí lidé mohou mít pocit, že zákony a regulace spíše slouží elitám než běžným pracujícím lidem, a že tímto způsobem chrání ty, kdo systém zneužívají. Jedním z hlavních faktorů je koncentrace moci a bohatství v rukou malého počtu lidí nebo korporací, kteří mají často přístup k legislativnímu procesu. Tito hráči mohou ovlivňovat zákony a politiky ve svůj prospěch, což často vede k situacím, kdy mzdy zůstávají nízké, zatímco ceny základních životních potřeb rostou. V tomto prostředí dělnická třída může mít omezené možnosti, jak si zajistit důstojný život. Zákony, které například umožňují nízké mzdy nebo brání odborům v prosazování lepších pracovních podmínek, jsou často vnímány jako ochrana pro ty, kdo mají moc a peníze.
Vysoké náklady na bydlení, zdravotní péči, vzdělání a jiné základní potřeby pak vytvářejí prostředí, kde dělnická třída pracuje tvrdě, ale stále není schopna zajistit si důstojný život. Ekonomové, jako například Karl Marx, kritizovali kapitalistický systém za to, že produkuje nerovnost a vykořisťuje pracující třídy ve prospěch vlastníků kapitálu. Z marxistického hlediska je toto vykořisťování založeno na tom, že dělníci jsou placeni méně, než kolik hodnota jejich práce skutečně přináší, přičemž zisky jsou přesměrovány k vlastníkům výrobních prostředků. V tomto kontextu zákony, které chrání majetek a bohatství těch na vrcholu, mohou být vnímány jako nástroj k udržení statusu quo.
Systém podporuje nerovnost a chrání zájmy elity, zatímco dělnická třída čelí stále rostoucím životním nákladům bez adekvátního zvýšení mezd. Policie a soudy slouží bohatým a mocným, je zcela jedno jestli je zde kapitalismus nebo socialismus. Tvrzení, že policie a soudy slouží bohatým a mocným bez ohledu na to, zda je společenský systém kapitalistický nebo socialistický, vychází z přesvědčení, že mocenské struktury, které ovládají tyto instituce, vždy inklinují k udržování nerovnosti a ochrany zájmů privilegovaných vrstev. V kapitalismu je toto vnímání často spojováno s koncentrací ekonomické moci.
Bohatí jednotlivci a korporace mohou mít přístup k lepším právním prostředkům, špičkovým právníkům a politickému vlivu, což může vést k tomu, že soudní systém je v jejich prospěch. Policie v kapitalistickém systému může být často vnímána jako nástroj k udržení společenského pořádku, který chrání vlastnictví a zajišťuje stabilitu pro podnikatele a korporace. Například ve střetech mezi stávkujícími dělníky a zaměstnavateli se policie historicky stavěla na stranu majitelů továren a elity, což posiluje tento pocit nespravedlnosti. V socialismu či v systémech, které se snaží o sociální rovnost, teoreticky mají být instituce jako policie a soudy nástroji k ochraně lidu a jeho zájmů.
Přesto se ukázalo, že i v mnoha socialistických státech moc soustředěná v rukou vládnoucí třídy nebo strany často vede k tomu, že policie a soudy chrání zájmy těch, kteří drží politickou moc. Totalitní socialistické režimy, jako například Sovětský svaz nebo komunistická Čína, ukazují, že policie a soudy mohou sloužit k potlačení opozice a udržení moci elity, bez ohledu na to, jaký je oficiální ideologický rámec. V obou systémech tedy existuje potenciál k tomu, aby se státní aparát včetně policie a soudů stal nástrojem pro udržení moci a kontroly nad těmi, kteří jsou na nižších příčkách společenského a ekonomického žebříčku.
Z tohoto pohledu není rozdíl v základní struktuře, protože v obou případech mohou bohatí a mocní najít způsoby, jak systém manipulovat ke svému prospěchu. Zároveň ale existují i protiklady: v některých socialistických systémech byly prosazovány zásady práv dělníků a redistribuce bohatství, zatímco kapitalismus klade důraz na individuální svobodu a vlastnická práva. Tyto systémy mají různé hodnotové základy, ale realita ukazuje, že v praxi bývá moc často koncentrována v rukou malé skupiny lidí, ať už bohaté ekonomické elity, nebo politických vůdců. Výrok peníze nesmrdí v nahotě odhaluje to, jak konzumní společnost objektivně funguje, dobrota se tak stala žebrotou.
Tento výrok symbolizuje fakt, že zdroj peněz nezáleží na tom, jak je získán, protože samotné peníze jsou považovány za neutrální nezapáchají. V kontextu moderní konzumní společnosti tento výrok odhaluje cynický pohled na to, jak funguje ekonomika a společenské hodnoty: morální nebo etické otázky se často dostávají do pozadí ve prospěch honby za materiálním ziskem. V konzumní společnosti, kde jsou peníze a majetek hlavními ukazateli úspěchu a hodnoty jednotlivce, se může stát, že dobrota a lidská slušnost jsou vnímány jako slabost nebo „žebrota“.
Lidé, kteří se zaměřují na altruistické či nezištné jednání, mohou být považováni za naivní nebo neúspěšné, zatímco ti, kteří se bezohledně zaměřují na akumulaci bohatství, jsou často obdivováni nebo respektováni. Tato změna v hodnotovém systému vede k tomu, že materiální bohatství se stává nejdůležitějším cílem, zatímco vlastnosti jako empatie, soucit nebo morální zodpovědnost se zdají být méně významné. Z tohoto úhlu pohledu se společnost odklonila od hodnot, které dříve definovaly „dobrotu“ pomoc ostatním, péče o společné dobro, nezištnost a tyto hodnoty byly v konzumním světe nahrazeny snahou o individuální zisk a úspěch.
Fráze „dobrota se stala žebrotou“ v tomto kontextu znamená, že ti, kteří se stále drží morálních nebo etických zásad, jsou v moderní společnosti často marginalizováni nebo považováni za slabé či chudé a to jak obrazně, tak někdy i doslova. Konzumní systém, který si cení peněz nad vším ostatním, vede k tomu, že lidé, kteří se snaží jednat podle vyšších hodnot, mohou být přehlíženi nebo dokonce odsuzováni jako neúspěšní. Tato kritika konzumní společnosti zdůrazňuje rozpor mezi materialismem a morálními hodnotami, a jak se hodnoty společnosti mění, když se peníze stávají měřítkem všeho.