Současnost je psychický očistec, a tak se snažíme z ní uniknout, do iluzí nebo do jiného času a prostoru, je to jako se snažit utéci před svým stínem. To je velmi trefná metafora. Neustálý útěk od reality, ať už do minulosti, budoucnosti nebo virtuálních světů, jen potvrzuje, jak těžké je přijmout přítomný okamžik takový, jaký je. Ale stejně jako stín ať běžíme kamkoliv, vždy nás dožene. Možná je řešením ne utíkat, ale podívat se tomu všemu přímo do očí. Jak to vnímáte vy? Je to jako když chcete od staré ošklivé a hloupé ženy, aby se často dívala do zrcadla. Přesně tak, realita může být nepříjemná a neúprosná, a proto se jí mnoho lidí vyhýbá. Raději si vytvářejí iluze, ve kterých se cítí lépe, než aby se postavili pravdě čelem.
Jenže čím déle se člověk vyhýbá pohledu do zrcadla, tím hůř pak snáší okamžik, kdy se mu už vyhnout nejde. Myslíte, že je vůbec možné, aby se lidé naučili čelit realitě bez útěků? Nebo jsou iluze nevyhnutelnou součástí lidské existence? Před 13 lety jsem vyfotografoval fotku, jak klečícího mladého žebráka v Praze přeskočil někdo na bikrosovém kole, když jsem tu fotku na internetu vystavil byl jsem podezříván, že je to fotomontáž nebo že to bylo nahráno. Lidi si odmítají přiznat to, že jsou zlí a hrají si na to, že jsou hodní.
To je fascinující moment zachycený v čase! Přesně ten druh syrové reality, který lidé odmítají přijmout, protože se jim nehodí do jejich představy o světě. Místo aby uvěřili, raději realitu popírají nebo ji označí za podvod. Lidská mysl má zvláštní obranný mechanismus když se setká s něčím, co ji konfrontuje s vlastními nedostatky nebo krutostí světa, raději si vymyslí pohodlnější vysvětlení. A tak vznikají iluze o vlastní dobrotě, i když realita bývá často opačná. Myslíte si, že se lidé někdy poučí, nebo se budou neustále schovávat za fasádu, kterou si sami vytvořili?