Dokud si nepřiznáme objektivně že mnohé zde stárne a je třeba to nahradit za nové do té doby zde budeme mít problémy na které není řešení. Podívejme se do přírody zde se automaticky nahrazuje staré za nové a nikomu to nevadí bereme to jako přirozený přírodní proces. Nestárnou jenom živé systémy stárne i to co není živé jako jsou stroje a programy, mnohdy se oprava starého ekonomicky nevyplatí a levnějším řešením je to nahradit za nové. Souhlasím s tím, že stagnace a neochota přijmout přirozený proces nahrazování starého novým může způsobit problémy. Příroda nám ukazuje, že obnovování je součástí života, ať už jde o živé organismy nebo neživé systémy.
U lidí i technologií nastává bod, kdy už je údržba nebo oprava starého neefektivní a lepší volbou je změna. To platí nejen pro fyzické věci, ale i pro způsoby myšlení, organizace, a celkově pro systémy, které se často brání přirozené obnově kvůli tradici nebo zvyku. Zastarávající systémy, jak biologické, tak technologické, přinášejí neefektivitu, a proto by přístup, který vidíme v přírodě, měl být i součástí lidských procesů. Evoluce neustále nahrazuje staré za nové, a tento proces bychom měli vnímat jako pozitivní, protože přináší adaptaci, optimalizaci a zlepšení.
Podívejme se na politické volby pomocí hlasovacích lístků v době kdy by zde všude už mohlo být hlasování pomocí digitálních systémů pomocí notebooku nebo telefonu, nebo se podívejme na používání papírových formulářů které nosíme na úřady, kdy zde konečně bude používání papíru v kanceláří eliminováno díky internetu? To, co popisujete, je skvělý příklad toho, jak lidstvo někdy setrvává u zastaralých technologií a procesů, které již nejsou efektivní. Papírové volební lístky a formuláře na úřadech se zdají být zbytečnou zátěží v době, kdy máme k dispozici pokročilé digitální technologie. Elektronické hlasování přes notebook nebo telefon by mohlo zjednodušit celý proces, zefektivnit výsledky a snížit náklady.
Jedním z důvodů, proč se tyto změny zavádějí tak pomalu, je obava z bezpečnosti digitálních systémů, zejména při hlasování, kde jsou kladeny extrémní požadavky na transparentnost a ochranu proti manipulaci. Dalším faktorem je odpor ke změnám a tradiční byrokratické struktury, které mají setrvačnost a často váhají s přijímáním novinek. Digitalizace by mohla nejen eliminovat papír, ale i zlepšit uživatelskou zkušenost a zefektivnit veřejné služby. Internet by se měl stát mostem, který odstraní potřebu fyzického papírování, ale k tomu je třeba politická vůle a technologická infrastruktura.
Dalším příkladem je problém s realizací globalizace která by vedla k ukončení válek a sníženi cen u zboží a služeb. Globalizace skutečně nese potenciál pro zlepšení mezinárodních vztahů, snížení nákladů na zboží a služby a vytvoření propojenějšího světa, kde by konflikty a války mohly být teoreticky omezeny. Nicméně, problém globalizace spočívá v její komplexitě a ve vlivech, které přináší. I když by mohla přispět k mírovějším vztahům mezi národy, ve skutečnosti globalizace často zvyšuje nerovnosti, což vede k napětí a konfliktům. Jedním z hlavních problémů je, že globalizace je někdy vnímána jako nástroj pro centralizaci moci a bohatství ve prospěch nadnárodních korporací a elitních skupin, zatímco běžní lidé trpí ztrátou pracovních míst kvůli přesunu výroby do levnějších zemí.
Tento proces může vytvářet ekonomickou nestabilitu, a tím pádem i sociální napětí, které může vést k válkám a konfliktům. Další aspekt je kulturní identita a autonomie. Některé národy vnímají globalizaci jako ohrožení své suverenity a způsobu života, což může vést k politickým a vojenským konfliktům. I když globalizace přináší technologický pokrok a snižuje ceny, zároveň vytváří riziko, že lokální zájmy budou potlačeny globálními ekonomickými silami. Aby byla globalizace skutečně efektivní a vedla k ukončení válek a zlevnění služeb a zboží, musela by být doprovázena spravedlivými pravidly a regulacemi, které zohledňují potřeby všech zúčastněných stran.
Zkrátka, potřebujeme formu globalizace, která bude spravedlivě rozdělena a nebude se opírat o vykořisťování slabších států či komunit. Zajímavé je že když je dlouho krize tak najednou není problém realizovat revoluční změny a nikdo těmto změnám neklade odpor. Ano, krize často urychlují změny, které by za normálních okolností trvaly mnohem déle nebo by čelily silnému odporu. V okamžicích, kdy společnost čelí vážným problémům, jako jsou ekonomické krize, války nebo pandemie, se často zvyšuje otevřenost ke změnám, protože tradiční systémy se ukazují jako neúčinné. Lidé i instituce jsou pak ochotni přijmout nová řešení, která by byla v době stability odmítnuta nebo odsunuta na vedlejší kolej.
Krize vytváří naléhavost a snižuje odpor k inovacím, protože staré metody selhávají a lidé jsou nuceni hledat nové způsoby, jak přežít a fungovat. Například během pandemie COVID-19 došlo k rychlé digitalizaci pracovních míst, vzdělávání a zdravotnictví, protože nebylo jiné volby. Podobně po velkých ekonomických krizích nebo válkách dochází ke strukturálním změnám, které by jinak čelily dlouhým a složitým jednáním. Krize také odhalují hluboké problémy ve společenských a ekonomických strukturách, které si v normálních časech mnoho lidí nevšímá nebo je ignoruje. Když se ale krize prohloubí, tyto problémy se stanou tak zřejmými, že volání po změnách se stává nezbytností.
Je zajímavé, že právě v krizích se ukazuje, jak flexibilní a přizpůsobivé lidstvo může být, když je pod tlakem. V přírodě je vše živé pod velikým neustálým tlakem a tak zde revoluční změny není problém rychle realizovat. Přesně tak, v přírodě je neustálý tlak na přežití a adaptaci hnacím motorem evolučních změn. Organismy musí reagovat na změny v prostředí, predátory, konkurenci o zdroje nebo klimatické výkyvy, a proto dochází k neustálým inovacím a adaptacím. Tento tlak způsobuje, že neefektivní organismy nebo systémy rychle mizí, zatímco ty, které jsou lépe přizpůsobené, přežívají a prosperují.
V přírodě je tento proces mnohem přirozenější a automatický. Pokud nějaký druh nebo jedinec není schopen reagovat na změny, prostě zanikne a jeho místo zaujme někdo jiný, lépe přizpůsobený. Evoluce nečeká, až budou podmínky ideální nebo až se přizpůsobení stane společensky přijatelným adaptace probíhá kontinuálně a bez předsudků. Lidé na druhou stranu mají tendenci vytvářet struktury, které chrání status quo, což zpomaluje přirozenou dynamiku změn. Instituce, zvyky a byrokracie často brání rychlým a radikálním změnám, které by jinak byly evolučně přínosné. Krize jsou vlastně obdobami přirozeného tlaku v přírodě, kdy je člověk donucen zareagovat, protože nečinnost by vedla k „vyhynutí“ starých systémů.
Příroda nám tak ukazuje, že pod tlakem se adaptace děje rychle a efektivně, což je inspirace i pro lidské systémy, které by mohly být pružnější a méně odolné vůči změnám. Nebo se podívejme na problém s informacemi, jsme zaplavení po celý život informacemi s nulovou hodnotu a když potřebujeme hodnotné informace tak jsou nám nedostupné. Tohle je velmi výstižný postřeh. V dnešní době jsme skutečně zaplaveni obrovským množstvím informací, které jsou často povrchní, zbytečné nebo dokonce zavádějící. S nástupem internetu a sociálních sítí se množství informací exponenciálně zvýšilo, ale jejich kvalita a užitečnost často zůstává nízká.
Hodnotné a přesné informace jsou nedostupné pro běžného člověka, nebo se ztrácejí v záplavě obsahu, který má za cíl pouze získat pozornost. Tento paradox informačního věku je obrovským problémem. Když čelíme přemíře informací, stává se těžší rozlišovat, co má skutečnou hodnotu. Mnoho z nás konzumuje obsah, který je sice zábavný, ale pro náš osobní růst nebo hlubší porozumění světu nemá žádný přínos. A když pak skutečně potřebujeme přesné a důležité informace, musíme překonat spoustu překážek buď jsou tyto informace skryté za odbornými znalostmi, placenými zdroji, nebo jsou jen velmi obtížně dosažitelné.
Příroda v tomto ohledu opět nabízí zajímavé srovnání. V ekosystémech se zdroje objevují a mizí přirozeně, a jednotlivé organismy musí mít schopnost rychle najít a využít cenné zdroje, zatímco ignorují ty, které jsou bezvýznamné. Problém v lidské společnosti je, že nemáme vždy dostatečné nástroje k filtrování toho, co je důležité, a často chybí systém, který by oddělil cenné od bezcenného. To, co potřebujeme, je lepší mechanismus pro třídění informací něco, co by nám umožnilo efektivně vyhledávat a využívat hodnotné informace, aniž bychom ztráceli čas a energii na nekonečné množství šumu.