Náhražek za štěstí je mnoho, ale pravé štěstí je vzácné. Nezískáme ho v obchodech, nelze si ho naplánovat, a přesto po něm lidé touží víc než po čemkoli jiném. Přitom nejšťastnější bývají ti, kdo o štěstí nepřemýšlejí. Děti jsou toho důkazem jejich paměť je prázdná, minulost pro ně neexistuje a budoucnost je pro ně jen hra. Děti žijí v přítomném okamžiku, a právě proto jsou šťastné. Jak člověk stárne, jeho paměť se plní. Plní se vzpomínkami, zkušenostmi, chybami, bolestí i obavami. Paměť, která kdysi sloužila k přežití, se stává zátěží. Stejně jako se tuk v těle ukládá jako rezerva, a nakonec začne škodit, i paměť se může stát přítěží duše.
Nadbytek vědomostí, stejně jako nadbytek potravy, přináší nemoc ne těla, ale mysli. Nejde o to, že bychom neměli vědět ale to, co víme, nás často svazuje víc, než si uvědomujeme. To, co nemá paměť, nemá ani touhu po štěstí. Bez paměti není hledání protože není co ztratit, co oplakávat ani po čem toužit. Zvíře, které zapomene bolest, se nevrací k minulosti. Člověk, který si ji pamatuje, žije v jejím stínu. Paměť je požehnáním i prokletím.
Umožňuje nám učit se, ale i trpět. Umožňuje milovat, ale také nenávidět. A čím více si pamatujeme, tím méně dokážeme být šťastní. Snad proto tolik dospělých lidí hledá štěstí v náhražkách ve věcech, ve výkonu, v rozptýlení místo toho, aby se vrátili k tomu, co bylo kdysi samozřejmé: být prostě tady a teď. Pravé štěstí tedy není v hromadění paměti, ale v jejím odlehčování. Nezapomenout, ale pustit. Odpustit. Nechat odejít. Protože možná až ve chvíli, kdy naše paměť opět zeslábne, jako na jejím začátku, se k nám znovu potichu vrátí i to, co jsme dávno ztratili klid, lehkost a štěstí.