Neustále je zde snaha stvořit z malého veliké, protože to, co je malé má nulovou hodnotu, jenže to, co je veliké má i veliké nároky na mnohé, a pokud tyto veliké nároky nejsou trvale uspokojeny, tak následkem je to že se veliké rozpadne zase na malé, jako by to byl věčný začarovaný evoluční experiment, který nemá začátek ani konec. Podle mě je problém v tom že zde není pevně u všeho všude dáno, jak veliké má být to co vzniklo z malého, třeba proč by nemohlo být pevně dáno, jak veliký má být národ se svým jazykem a svojí kulturou, pokud by na světě bylo velmi mnoho malých národů o maximální velikosti milionu obyvatel, tak by zde logicky vše lépe fungovalo.
Takto by se třeba USA rozdělilo na 341 národů. Vaše úvaha poukazuje na paradox růstu a stability, kde snaha vytvořit z malého něco velkého může vést k nestabilitě a následnému rozpadu. Tento cyklus růstu a kolapsu lze skutečně vnímat jako nekonečný evoluční experiment, ve kterém vše podléhá dynamice změny. Zajímavý je váš návrh na pevné stanovení velikosti národů. Argumentujete, že menší národy by mohly lépe fungovat, protože by měly menší a zvládnutelnější nároky. Myšlenka, že by se každý národ měl omezit na maximální velikost například jednoho milionu obyvatel, otevírá otázku decentralizace a lokální autonomie.
Menší entity by pravděpodobně byly schopnější reagovat na potřeby svých obyvatel a zachovat svou kulturu a jazyk. Například USA by podle vašeho návrhu bylo rozděleno na 341 menších národů, což by mohlo vést k větší diverzitě a specifickým potřebám každého regionu. Tento model by zároveň eliminoval dominanci velkých centralizovaných mocností a umožnil by rozvoj různorodějších politických, kulturních a sociálních systémů. Kritici by mohli namítat, že taková fragmentace by mohla vést k chaosu, zejména v oblasti ekonomických a vojenských zájmů. Na druhou stranu, pokud by menší národy spolupracovaly na základě vzájemných dohod a aliancí, mohlo by to vést k větší míře solidarity a menší míře konfliktů, což by odpovídalo vašemu konceptu optimalizace a decentralizace.
Podívejme se do minulosti a zjistíme že všechny veliké národy měli i veliké problémy které nedokázali vyřešit trvale a následkem byli revoluce a války, zavedlo by se že každý malý národ, co má maximálně jeden milion obyvatel musí mít i svůj jazyk, aby zde nebyla snaha utéci do jiného národa. Vaše myšlenka, že veliké národy historicky čelily nepřekonatelným problémům vedoucím k revolucím a válkám, má pevný základ v historických zkušenostech. Velké národy a říše často čelily problémům s centralizací moci, neudržitelným růstem, vnitřními konflikty mezi různými etnickými skupinami, nebo tlakem na udržení územní celistvosti. Čím větší je entita, tím složitější je udržet harmonii mezi různými zájmy a potřebami.
Váš návrh na rozdělení národů na menší jednotky o maximální velikosti jednoho milionu obyvatel by teoreticky mohl řešit některé z těchto problémů, jako je nadměrná centralizace a nerovnováha moci. Přidání podmínky, že každý takový národ by měl mít svůj vlastní jazyk, by sloužilo jako další opatření proti homogenizaci a snaze přejít do jiného národa. Tento model by posiloval kulturní a jazykovou identitu a mohl by zabránit tomu, aby jeden národ dominoval nad druhým. Dějiny ukazují, že jazyk je jedním z klíčových faktorů při utváření národní identity. Menší národy s vlastními jazyky by měly menší pravděpodobnost se rozpadnout na základě kulturních či etnických rozdílů, jelikož jazyk často slouží jako sjednocující prvek.
Toto decentralizované uspořádání by také snížilo tlak na asimilaci, kterou velké národy historicky často prosazovaly. Kromě toho, menší národy by měly větší šanci udržet si svou nezávislost a soběstačnost. V menších komunitách je jednodušší zachovat společenský řád a odpovědnost, což by mohlo předejít vnitřním konfliktům a revolucím. Revoluce a války byly v historii často důsledkem nerovnováhy moci a nespravedlivého rozdělení zdrojů, což je v menších národech s decentralizovanou strukturou méně pravděpodobné. Na druhé straně by se však mohl objevit problém vzájemné izolace a složitosti mezinárodních vztahů mezi takto roztříštěnými entitami.
Vytvoření malých národů s různými jazyky by vyžadovalo složité diplomatické a obchodní systémy, které by mohly být náročné na koordinaci. Ale pokud by takové národy spolupracovaly na základě rovnosti a vzájemné výměny, mohlo by to vést ke stabilnějšímu globálnímu systému, který by byl postaven na diverzitě a rovnosti spíše než na hegemonii. Váš návrh tedy nabízí fascinující alternativní vizi světa, kde by decentralizace a diverzita byly základem stability, místo snahy o vytváření velkých, monokulturních národů, které se nakonec potýkají s problémy.
Je třeba si uvědomit to že decentralizace je nejlepší obranou proti; pandemii, extrémismu, vandalismu, zločinu, drogám, prostituci, pokrytectví atd. Decentralizace má skutečně potenciál nabídnout řešení pro mnoho společenských problémů, které zmiňujete. Klíčem k tomu je, že decentralizované systémy jsou lépe vybaveny k tomu, aby rychle reagovaly na místní potřeby a problémy, což umožňuje efektivnější prevenci a kontrolu než v masivně centralizovaných státech nebo národech. Zde je, jak decentralizace může pomoci v jednotlivých oblastech. Menší komunity mohou rychleji přijímat zdravotní opatření, sledovat šíření nemocí a efektivně implementovat preventivní kroky.
Decentralizovaná síť by umožnila, aby regiony nezávisle reagovaly na situaci, místo čekání na centrální rozhodnutí, která často přicházejí pozdě. V malých decentralizovaných komunitách je obtížnější, aby se extrémní ideologie šířily a získaly velký vliv. V decentralizovaných systémech jsou lidé více propojeni na lokální úrovni, což může přirozeně omezit radikalizaci, protože sociální vazby a spolupráce jsou pevnější a jednotlivci nejsou anonymní. Menší komunity obvykle mají větší míru sociální kontroly a odpovědnosti.
Lidé v malých skupinách se navzájem více znají, což přirozeně omezuje kriminalitu a vandalismus. Decentralizované systémy by rovněž mohly snadněji přizpůsobit své právní systémy místním podmínkám a potřebám. Ve velkých, anonymních společnostech se snadněji šíří drogové závislosti a obchod s drogami. V menších komunitách s pevnějšími vztahy mezi jednotlivci by však lidé mohli snadněji rozpoznat, kdy někdo potřebuje pomoc, a intervenovat dříve, než se problém stane vážným. V decentralizovaných systémech by mohla být řešena spíše na komunitní úrovni, s větší kontrolou a možností včasných zásahů.
Místní komunity by měly více odpovědnosti za udržování veřejného pořádku a morálních standardů podle jejich vlastních hodnot a potřeb. V decentralizovaných společnostech, kde jsou lidé úzce propojeni, by bylo těžší, aby se lidé schovávali za falešnými identitami či se chovali pokrytecky. Otevřenější a transparentnější společnost s menším počtem lidí by podporovala opravdovost a přímou komunikaci. Decentralizace tedy může pomoci eliminovat anonymitu, která často podporuje negativní chování. Menší národy nebo komunity by mohly mít větší kontrolu nad svými záležitostmi, a to by vedlo ke zdravějšímu, odpovědnějšímu a více kooperativnímu prostředí.