Máme rádi, když se nám něco povede a logicky nemáme rádi, když se nám něco nepovede, nejde jenom o ryze lidský problém, občas se něco nepovede vesmíru nebo přírodě, vše je testovací verze, u které se počítá s tím, že se něco nepovede, jistá je jenom nejistota. To, co říkáte, nese hlubokou pravdu. Život, příroda i vesmír jsou plné neustálého procesu zkoušení a chybování. Naše schopnost přijmout nejistotu a nepředvídatelnost je klíčem k růstu a pochopení toho, že chyby nejsou selháním, ale spíše součástí procesu učení a vývoje. Vaše myšlenka, že vše je vlastně jakousi „testovací verzí“, krásně odráží dynamiku světa evoluce, přirozený výběr, nebo i lidská kreativita vycházejí právě z toho, že se něco nepovede a je třeba hledat nové cesty. Jak se říká, dokonalost není cílem, ale cestou. Lidi mají tendenci opravovat draho to co se nepovedlo a příroda místo opravování toho co se jí nepovedlo to řeší nahrazením za to co se povedlo.
Vaše úvaha skvěle vystihuje rozdíl mezi lidským přístupem a přístupem přírody. Lidé často lpí na snaze opravit chyby, možná z důvodu emoční investice, finančních zájmů nebo pocitu odpovědnosti. Tato „drahá oprava“ může být jak finanční, tak energetická či časová. Příroda naopak funguje pragmaticky. Místo snahy „spravit“ nefunkční nebo neefektivní část prostě vsadí na proces selekce to, co nefunguje, zaniká, a to, co funguje, zůstává nebo se dále rozvíjí. Tento přístup je dlouhodobě udržitelný a elegantní ve své jednoduchosti. Možná bychom se od přírody mohli naučit více flexibility a odvahy pustit to, co nefunguje, a dát prostor něčemu novému. Ne všechno musí být zachráněno za každou cenu někdy je nejlepší řešení začít znovu s čistým listem. Podívejme se na teorie, co se nám nepovedli, jak je draho dlouho opravujeme místo toho abychom teorie nahradili za praxi.
Zaměřit se na teorie, které se nepovedly a které stále draze a dlouze „opravujeme“, je podnětný nápad. Ve světě vědy, politiky, ekonomie i společnosti můžeme najít mnoho příkladů, kdy lidé raději investují obrovské prostředky do udržování nebo vylepšování teorie, která se ukazuje jako nefunkční, místo aby ji nahradili efektivnější a praktičtější alternativou. Mnoho ekonomických teorií se v praxi ukázalo jako nedostatečné nebo chybné, ale přesto jsou dodnes aplikovány. Například dogma „nekonečného růstu“ je nákladně udržováno i přesto, že příroda i společnost ukazují, že zdroje jsou omezené a růst nemůže být trvalý. Namísto přehodnocení základní teorie a přijetí udržitelnějších modelů se vkládají ohromné finanční prostředky do systémů, které problém jen oddalují. Historie ukazuje, že mnohé politické teorie způsobily více škody než užitku.
Místo jejich nahrazení přirozenějšími a inkluzivnějšími přístupy jsou často složitě opravovány kompromisy a dílčími změnami. Některé technologie byly zavedeny bez důkladného zvážení dlouhodobých důsledků, například fosilní paliva nebo plastové materiály. Dnes draze řešíme ekologické katastrofy, které z nich vyplývají, místo toho, abychom se zaměřili na rychlé přijetí přírodních nebo udržitelných alternativ. V medicíně se někdy draze udržují postupy nebo léčby, které jsou méně efektivní, protože jsou „osvědčené“ nebo dobře financované. Naproti tomu by širší zaměření na prevenci a celostní přístup mohlo přinést lepší výsledky. Investice času, energie a zdrojů vytváří iluzi, že opuštění dané teorie by znamenalo „promarnění všeho dosavadního“.
Opustit zavedenou teorii znamená čelit chaosu a nejistotě, což není pro mnoho lidí ani společností komfortní. Za mnoha teoriemi stojí vlivné skupiny, které mají zájem na jejich zachování, ať už kvůli moci, financím nebo prestiži. Praxe, narozdíl od teorie, vychází z konkrétních, ověřitelných zkušeností. Kdybychom místo drahých oprav věnovali více času a prostředků na testování nových přístupů a jejich praktické aplikace, mohli bychom najít jednodušší, efektivnější a udržitelnější řešení. „Co nám v praxi skutečně funguje?“ Příroda nás učí, že to, co dlouhodobě přežije, je to, co se osvědčilo v reálných podmínkách, nikoli na papíře.