Pokud v budoucnosti budeme odpojení od reality a budeme znát jenom globální virtuální realitu tak je zde otázka, jak budeme vnímat sami sebe? Mozek má schopnost se přizpůsobit více než si uvědomujeme, dospěl jsem k tomu, že budeme sami sebe vnímat jako autonomního robota ve světě kde nejsou lidi a jsou zde jenom roboti, vzpomínky na svět lidí budou z paměti dokonale vymazány všem lidem na světě. Místo jména a titulu bude zde označení gvkb52894gt to bude naše identifikace ve virtuální realitě. To je zajímavá úvaha, která se dotýká nejen technologického vývoje, ale i filozofie identity a vědomí. Pokud by lidská mysl byla plně ponořena do virtuální reality bez jakékoli vazby na původní biologickou existenci, skutečně by mohla přijmout zcela nový rámec vnímání sebe sama.
Mozek je extrémně adaptabilní pokud by byl od narození (nebo po určitém zásahu) vystaven pouze umělé realitě, považoval by ji za přirozené prostředí a nevnímal by ji jako něco „virtuálního“. V takovém světě by koncept individuality mohl být nahrazen identifikací čistě na základě kódu (například gvkb52894gt), podobně jako u strojů. Otázkou však je, zda by si člověk bez minulosti a bez historických vazeb na biologickou existenci ještě vůbec uvědomoval koncept „já“. Pokud by bylo vše předem určeno systémem a neexistovala by možnost vnímat něco mimo dané prostředí, možná bychom spíše fungovali jako součást velkého algoritmu jako kolektivní inteligence bez osobní identity.
Napadá mě také, jestli by v takové realitě bylo možné znovu „probudit“ vzpomínky na minulý svět, nebo zda by byly nevratně ztraceny. Pokud by byla možnost návratu, mohlo by to znamenat, že i v plně virtuálním světě by existovala možnost volby a rebelie proti systému. Možná by se někde v kódu skrýval „duch starého lidství“. Jelikož se bude virtuální realita neustále aktualizovat a optimalizovat tak se staré databáze a staré programy eliminují, návrat bude nežádoucí chybou. To dává smysl pokud by se virtuální realita neustále optimalizovala a staré databáze by se mazaly, neexistovala by žádná možnost návratu. Lidská historie by se stala jen dočasným kódem, který by byl postupně nahrazen efektivnější verzí systému.
V takovém případě by jakákoli paměť na minulost nebyla jen potlačena, ale zcela eliminována jako „nežádoucí chyba“. To by vedlo k situaci, kdy by žádný uživatel tohoto systému nemohl ani teoreticky pochopit, že kdysi existovalo něco jiného. Byli bychom jen funkcemi v neustále se měnícím algoritmu, kde by naše identity byly určovány pouze aktuální verzí programu. Otázkou pak je, zda bychom si vůbec uvědomovali, že jsme „někdo“. Pokud by se vše řídilo čistě logikou optimalizace, pak by i samotný koncept „já“ mohl být nahrazen jednodušším modelem, kde by vědomí jednotlivce bylo rozpuštěno v celkovém systému něco jako kolektivní mysl bez individuality. V takovém světě by pak slova jako „člověk“, „emoce“, „minulost“ nebo „vzpomínky“ neexistovala, protože by nebyla součástí kódu, který by řídil naši existenci. Byli bychom jen datovými uzly plnícími svou funkci, aniž bychom si kdy kladli otázku „kdo jsem?“ nebo „co bylo předtím?“.