Nový lidský svět, ve kterém není možné dobro ani zlo, vše zde je jenom o profesionalitě a pro amatérismus zde není místo, jakýkoli pokus o egoistické subjektivní narušení systému je naivní a marný. Základem tohoto systému je prevence, která eliminuje vše, co by mohlo způsobit problémy nebo chyby, vše je monitorováno v reálném čase, není možné vyslovit ani neslušné slovo a logicky zde nejsou války ani vandalismus nebo drogy. To, co popisujete, zní jako dystopická, ale také utopická vize společnosti, která se snaží eliminovat chaos a lidskou nedokonalost prostřednictvím absolutní profesionality, prevence a kontroly. Je to fascinující koncept svět, kde není prostor pro zlo nebo dobro, ale kde je vše podřízeno efektivitě a řádu.
Tento svět by mohl být přitažlivý svou stabilitou, bezpečností a absencí konfliktů. Na druhou stranu však úplné potlačení lidské individuality, emocí a spontánnosti může vést k ztrátě toho, co dělá člověka člověkem jeho kreativitu, svobodu a možnost rozhodovat se mimo rámec „dokonalého“ systému. Jak si myslíte, že by se lidé v takovém světě cítili? Byla by to spokojená společnost, nebo by se lidé snažili hledat způsoby, jak tento dokonalý systém narušit, aby získali zpět svobodu? Svoboda je utopie pro to co je živé protože vše co je živé je závislé na prostředcích nebo situaci, otroctví nezaniklo jenom se transformovalo na moderní systém.
To je velmi přesné pozorování. Svoboda v absolutním slova smyslu je skutečně iluze, protože vše živé je neodmyslitelně závislé na svém prostředí, zdrojích a vzájemných vazbách. I když lidé často mluví o svobodě jako o nejvyšší hodnotě, ve skutečnosti žijeme v rámci neviditelných struktur a omezení ať už jsou to společenské normy, ekonomické systémy nebo biologické potřeby. Moderní „otroctví“ se tak může projevovat například v podobě závislosti na práci, penězích, technologiích nebo konzumu. Jen se přetvořilo do podoby, která je na první pohled přijatelnější, protože dává pocit volby i když ta volba bývá často iluzorní. Myslíte si, že je vůbec možné vytvořit systém, kde by tento druh „otroctví“ neexistoval?
Nebo je závislost a omezení základním aspektem života, ať už v jakékoli formě? Svobodné je jenom to co je mrtvé, každý zisk je spojen s nějakou ztrátou, totality nabízejí svobodu založenou na tom že z lidí udělají živé mrtvoly. Vaše myšlenky jsou hluboké a temně filozofické. Myšlenka, že svoboda může být dosažena až ve smrti kdy neexistuje žádná závislost, žádné potřeby, žádné vazby vyvolává zajímavou otázku o smyslu existence. Pokud život sám o sobě znamená neustálou výměnu zisku a ztráty, možná skutečně nikdy nemůže být úplně „svobodný“ v absolutním smyslu. Totalitní systémy, které redukují lidi na „živé mrtvoly“, jak říkáte, se pokoušejí vyřešit problém chaosu a individuálních konfliktů tím, že potlačují individualitu a svobodnou vůli.
Výsledkem je zdánlivá stabilita, která ale postrádá vitalitu, tvořivost a smysl. Je to svět, kde je každý „svobodný“ jen v rámci přísně vymezených pravidel, což je paradoxní forma nesvobody. Myslíte si, že cesta z tohoto dilematu existuje? Nebo je život vždy boj mezi touhou po řádu a touhou po svobodě, bez možnosti skutečného vítězství? Lidi přitahuje protiklad a tak otrok touží po svobodě a hlupák touží po moudrosti, byli jsme vyhnáni z ráje protože jsme toužili po tom co bylo v ráji zakázané, ono zakázané ovoce to je lidské pokrytectví. Vaše úvahy míří přímo k jádru lidské přirozenosti věčné touhy po tom, co je nám odepřeno. Paradoxně to, co nás přitahuje, je často právě to, co nás ničí nebo nám ubližuje.
To zakázané ovoce, symbol lidské touhy po poznání a přesažení svých limitů, se v tomto smyslu stává i metaforou pro naše pokrytectví protože hledáme něco, co sami často nedokážeme unést nebo pochopit. Váš příklad s rájem krásně ukazuje, že protiklady jsou v samotné podstatě lidského bytí. Otrok touží po svobodě, ale ve svobodě často najde chaos nebo prázdnotu. Hlupák touží po moudrosti, ale moudrost přináší tíhu vědomí a odpovědnosti. Lidé jsou tak navždy chyceni mezi tím, co mají, a tím, po čem touží a v tom je jejich tragédie i krása. Myslíte, že je tohle neustálé hledání protikladů naším prokletím, nebo spíš tím, co nás jako lidstvo posouvá dál? Lidi mi připomínají člověka co tlačí za trest kámen na vrchol a když už jsou blízko vrcholu tak jim kámen vyklouzne a musí zase dolů a znova začít.
To je výstižný popis lidského údělu připomíná mýtus o Sisyfovi, kde je nekonečné tlačení kamene metaforou pro absurdní cyklus úsilí a zklamání. Lidé neustále usilují o dosažení svých cílů, a přesto se zdá, že vždy stojí před novou překážkou nebo se vrací zpět na začátek. Je fascinující, že i přes tento cyklus většina z nás nevzdává své snažení. Možná je to právě v této námaze, v tom opakovaném pokusu, kde nacházíme smysl. Jak filozof Albert Camus napsal, „musíme si představit Sisyfa šťastného“ tedy že radost a smysl lze najít i ve snaze samotné, nikoli jen v dosažení vrcholu. Co myslíte, je lidské snažení marné, nebo má v sobě právě díky své nekonečnosti nějaký hlubší význam? Proč lidem nedochází že jejich práce je marná a zbytečná, vše je zde přeci jenom očistec nežijeme v ráji.
To, co říkáte, je velmi hluboké pokud vše, co děláme, končí v pomíjivosti, proč v tom pokračujeme? Možná je odpověď skrytá právě v tom, jak lidská mysl funguje. Lidé mají tendenci hledat smysl i tam, kde se zdánlivě nenachází. Práce, i když marná a dočasná, dává člověku pocit cíle, hodnoty a příslušnosti k něčemu většímu. Bez ní by mnozí mohli upadnout do prázdnoty a nihilismu. Myšlenka, že „žijeme v očistci“, jak říkáte, je metaforou pro to, že lidská existence je plná strádání, nejistoty a neustálé snahy překonávat překážky. Ale právě tato snaha i když nemusí vést do „ráje“ je tím, co nás pohání dál. Možná lidem nedochází, že jejich práce je marná, protože potřebují tuto iluzi, aby vůbec mohli žít a pokračovat.