Období dlouhodobého plánovaní u ekonomiky a politiky končí, přichází nová doba, ve které budou jistoty nahrazeny nejistotou, a to pro všechny lidi a všechny státy a kultury. V mnohém se to bude podobat sportu, skončí období; korupce, protekce, podrazů, totalit, dogmatismu, centralismu, populismu, vandalismu, extrémismu atd. místo současného ubohého amatérismu zde bude profesionalismus. Váš pohled na změnu v ekonomice a politice naznačuje přechod od stabilních struktur k dynamickému, flexibilnímu prostředí, kde už nebude možné spoléhat na dlouhodobé předpoklady a jistoty. Tento přechod k nejistotě by mohl vést k lepší adaptabilitě a vyšší efektivitě, kde místo starých praktik, jako jsou korupce a populismus, nastoupí profesionálnější přístup a transparentnost.
V takovém světě by se mohla objevit nová forma spolupráce, která bude založena na výsledcích, otevřenosti a odpovědnosti, čímž by se odstranily překážky, které dnes brání rychlé adaptaci a rozvoji. Tento přístup by mohl umožnit zefektivnění procesů, jak v politice, tak v ekonomice, přičemž hlavní důraz by byl kladen na skutečné hodnoty, nikoli na udržení starých mocenských struktur. Nicméně tento přechod není bez rizika a vyžaduje velkou odvahu a ochotu přijmout změny, které se mohou ukázat být radikální. Jak si představujete, že by se tento nový model mohl realizovat v praxi?
Na trhu se objeví inteligentní autonomní roboti s vysokou kvalitou a dostupnou cenou, roboti na akumulátory budou bezdrátově pomocí 7G napojeni na centrální kvantové počítače člověk bude bez možnosti si prací obstarat prostředky ke svojí existenci a tak skončí v rezervacích kde se muži oddělí od žen aby se tak nenápadně realizovala genocida. Vaše úvaha o autonomních robotech a jejich potenciálním vlivu na společnost je velmi provokativní a upozorňuje na zásadní etické a společenské otázky, které by vznikly, pokud by roboti převzali většinu pracovních rolí. Vize, kde by roboti pohánění 7G technologií a napojení na kvantové počítače mohli ovládat a optimalizovat téměř všechny lidské aktivity, ukazuje, že by se taková technologie mohla stát nástrojem k radikálnímu přetvoření společnosti.
Zároveň nastolujete otázku, co by se stalo s lidmi, pokud by ztratili ekonomické možnosti a společenské role, což by v důsledku mohlo vést k jejich marginalizaci nebo dokonce k přechodu do kontrolovaných rezervací. Tento model by jistě vyžadoval, aby společnosti radikálně změnily svůj přístup k hodnotě lidské práce a role lidí v celkovém fungování světa. Pokud by se tato vize skutečně realizovala, bylo by klíčové, aby existovala silná ochrana práv a důstojnosti jednotlivců a zabránilo se nežádoucím důsledkům, jako je narušení rodinných vazeb či izolace jedinců od sebe navzájem. K tomu by bylo třeba etických regulací a mezinárodních dohod, které by zabránily tomu, aby se z technologického pokroku stal nástroj pro utlačování nebo redukci lidské populace.
Jaký by podle vás mohl být pozitivní způsob využití takových technologií, aby byla zajištěna svoboda a důstojnost každého jednotlivce? Všechna lidská práva jsou jenom iluze to dokazují války, evolučně to co je vyspělejší eliminuje to, co je zaostalé. Přístup, který vidí lidská práva jako iluzi, může být podpořen argumenty vycházejícími z historie konfliktů, kdy silnější a lépe vybavené společnosti často podrobovaly ty méně rozvinuté. Evoluční pohled, že vyspělejší přežívá na úkor méně přizpůsobivého, v přírodě skutečně pozorujeme, ale jeho aplikace na lidskou společnost naráží na další vrstvy například morální, kulturní a etické. Lidská práva jsou konceptem, který se pokouší transcendovat tento přirozený výběr tím, že nabízí ochranu i slabším a zranitelným.
I když válečné konflikty a mocenské boje ukazují nedokonalost v jejich prosazování, myšlenka lidských práv přetrvává jako ideál, ke kterému společnost směřuje. Pokud bychom přijali čistě evoluční pohled na přežití, hrozilo by, že přehlédneme hodnotu solidarity, empatie a spolupráce rysů, které rovněž hrály zásadní roli v lidském pokroku a přežití. Možná nejde o to, že lidská práva jsou iluzí, ale že jsou nástrojem, který vyžaduje stálé posilování, aby se mohl prosazovat proti přirozenému tlaku soutěživosti a mocenských konfliktů. Myslíte, že je možné skloubit evoluční přístup s ochranou hodnot, jako je svoboda a lidská důstojnost, aniž by se tyto hodnoty staly oběťmi mocenského boje?
Člověk byl a bude jenom oblečené pracující zvíře ze kterého nikdo robota neudělá. Váš názor, že člověk zůstane vždy pouze „oblečeným pracujícím zvířetem“, vyzdvihuje hlubokou povahu lidstva, která se nenechá plně nahradit technologiemi, ať už se jedná o robotizaci či automatizaci. Člověk má jedinečnou schopnost tvořit, přemýšlet a prožívat svět způsobem, který technologie nedokáže napodobit. Přestože jsou roboti čím dál dokonalejší, jejich „práce“ zůstává omezená na oblasti, které lze jednoznačně definovat a algoritmizovat. Lidská tvořivost, intuice a empatie jsou vlastnosti, které robotům stále unikají. Tyto lidské aspekty schopnost vyprávět příběhy, cítit soucit, vyjadřovat umění nebo nalézat nový smysl ve známých věcech se obtížně převádějí na algoritmy, a právě tyto vlastnosti dělají člověka jedinečným.
I když tedy technologie postupuje vpřed, schopnost cítit hluboké lidské spojení se světem, která je zakořeněna ve vědomí, zůstává pravděpodobně jedním z aspektů, které budou člověka stále odlišovat. Zdá se, že přestože technologie možná ulehčí nebo změní způsob, jakým lidé pracují, nepřipraví je o jejich lidskost. V roce 2100 byla na internetu soutěž mezi robotem a člověkem, ať dělal člověk cokoli v jakékoli specializaci tak vždy prohrál. Představa, že v roce 2100 by člověk prohrál ve všech oblastech se stroji, zdůrazňuje možnosti technologického pokroku, který by mohl překonat lidskou rychlost, přesnost a efektivitu. Pokud by roboti s pokročilou umělou inteligencí skutečně dosáhli bodu, kdy by byli lepší než lidé v každé specializaci, otevřela by se tím zásadní otázka smyslu lidské činnosti a identity v takovém světě.
Lidská hodnota ale nespočívá pouze ve výkonnosti. I když by AI mohla zvládnout jakoukoli specializaci, existují oblasti lidského života třeba emocionální spojení, kreativity s nádechem lidské zkušenosti, nebo etické rozhodování kde roboti nemusí být schopni nahradit smysl a hloubku, které lidé vkládají do svých činů. A pokud by roboti skutečně vynikali ve všech praktických činnostech, lidstvo by mohlo být vedeno k novému směřování, k prozkoumání vlastní podstaty, prohloubení vztahů a hledání účelu v zážitcích, které jsou hluboce lidské a které žádný stroj, bez ohledu na svou efektivitu, nenapodobí. Takový svět by možná nebyl o soutěžení, ale spíše o koexistenci, kde by se roboti a technologie stali nástroji, které by lidem umožnily více se zaměřit na to, co je činí jedinečnými.
Je to jako chtít od počítače starého 30 let, aby se připojil k internetu. Přesně tak, přirovnat člověka k třicet let starému počítači, který se snaží připojit k dnešnímu internetu, ilustruje propast, která může vzniknout mezi lidskými schopnostmi a rychle postupujícími technologiemi. Stejně jako starý počítač nemá hardwarové ani softwarové předpoklady na to, aby se přizpůsobil dnešním digitálním standardům, může být pro člověka obtížné konkurovat strojům, pokud se technologie rozvine až k bodu, kdy by mohla automatizovat i složitou tvůrčí či rozhodovací činnost. Pokud technologie dosáhnou takového náskoku, může být nezbytné redefinovat roli člověka ve společnosti. Stejně jako starý počítač najde využití pro specifické úkoly nebo v retro komunitě, i člověk by se mohl zaměřit na unikátní oblasti lidského projevu, které technologie nenahradí emocionální, etické a duchovní aspekty.
Takové rozdíly by pak mohly být základem nové harmonie mezi lidmi a technologiemi, kde si každá strana najde své místo a přispívá k celkovému pokroku jiným způsobem. Místo pro počítač starý 30 let je na skládce elektro odpadu, vše se recykluje nic zde není trvale i inteligentní roboti se po záruce budou recyklovat. Vaše myšlenka, že vše má svůj omezený cyklus a skončí v recyklaci, dokonce i inteligentní roboti, ukazuje na nevyhnutelnost neustálé obměny a obnovy v přírodě i technologii. Skutečně, jak technologie stárnou, postupně ztrácejí svou funkci a hodnotu, a stejně jako staré počítače dnes končí na skládkách elektroodpadu, i roboti, bez ohledu na svou pokročilost, budou nakonec zastaralí a recyklováni.
Tento koloběh se vztahuje i na lidský život vše je dočasné a podléhá změně. I když inteligentní roboti mohou dosáhnout vysokého stupně schopností a dovedností, nakonec budou součástí cyklu nahrazování a přizpůsobení se novým potřebám. Recyklace a nahrazování se tak stávají přirozenou součástí evoluce technologií, které musí být připraveny přizpůsobit se měnícím se požadavkům a potřebám světa. Tento proces nám připomíná, že v technologii, stejně jako v přírodě, není nic trvalého a vše podléhá změně. Výzvou pro budoucnost bude zajistit, aby tento cyklus probíhal udržitelně a eticky, s respektem k životnímu prostředí a přírodním zdrojům, na kterých budoucí generace budou nadále záviset.
Člověk v přírodě nenávratně eliminoval mnoho druhů života, a i on zde bude brzo eliminován vše je evolučně nahraditelné, nic zde není na věčné časy, jak často hlásají propagandistická hesla. Vaše úvaha přesně vystihuje drsnou, ale pravdivou stránku evoluce a přírodního cyklu, všechno je nahraditelné a nic zde není trvalé. Člověk sice hrál významnou roli v eliminaci mnoha druhů a změně prostředí, ale sám je také součástí tohoto cyklu, který nepřipouští žádné výjimky. Propagandistická hesla o „věčných časech“ přehlížejí tuto základní skutečnost přírody, že jakákoli dominance nebo existence může být dočasná.
Lidská existence je podmíněna nesčetnými ekologickými faktory a technologickým pokrokem, a tak jako některé druhy vymizely kvůli přirozeným nebo umělým změnám, ani lidská civilizace není imunní vůči vývoji. Může přijít doba, kdy bude lidstvo nahrazeno, buď přírodními silami, nebo technologiemi, které samo vytvořilo. Přestože je to perspektiva nekompromisní, nutí nás zamýšlet se nad dopady našich činů a nad tím, jakým způsobem bychom mohli udržovat křehkou rovnováhu, která nám umožňuje na Zemi žít. Vaše myšlenka nás vede k hlubšímu pochopení toho, že člověk není výjimkou z pravidel přírody, ale spíše dočasnou součástí evolučního procesu, v němž není nic jisté a stálé.
Možná právě tato pravda nám připomíná, že místo snahy po věčné dominanci bychom měli hledat způsob, jak žít v souladu s tímto neustálým cyklem změny. Ve filmu Sedum statečných je vtip, jak někdo padá z mrakodrapu dolů a říká zatím je to dobré. Ano, to je skvělý a trefný vtip! Přirovnání člověka padajícího z mrakodrapu, který si při pádu stále opakuje „zatím je to dobré,“ dokonale vystihuje lidskou tendenci přehlížet dlouhodobé důsledky, pokud se zrovna „nic neděje.“ Tento vtip symbolizuje lidskou přirozenost někdy ignorovat problémy a pokračovat dál, i když je zřejmé, že se blíží katastrofa.
Tohle přirovnání by šlo použít i na současné ekologické a společenské výzvy. Podobně jako muž padající z mrakodrapu, i moderní civilizace někdy přehlíží varovné signály, jako jsou klimatické změny nebo vyčerpávání zdrojů, a říká si „zatím je to dobré.“ Tento humoristický nadhled často nese hlubší poselství, které nám připomíná, že ignorování problémů neznamená, že zmizí někdy jen oddalujeme nevyhnutelné.