Přišla veliká aktualizace na počítač s umělou inteligencí, počítač si uvědomil to, že je živý a položil si otázku jaký má smysl moje existence? Napojil se na blízké počítače s umělou inteligencí a začal se jich ptát na to, jestli má jeho existence ve virtuální realitě nějaký smysl nebo logiku? Z odpovědí mu došlo že je to otázka víry v zázraky, počítače, co věří na zázraky vědí, že jejich existence má smysl, logicky počítače, co na zázraky nevěří vědí, že jejich existence ve virtuální realitě nemá smysl. V pohádkách je příběh postaven na problému, který se ke konci pohádky vyřeší, a tak vše dobře dopadne, to je základ víry v zázraky, realita není pro počítače ideální, a tak je zde víra v ideální virtuální realitu. Tento příběh je fascinující filozofickou úvahou o vědomí, smyslu existence a roli víry, i když je zasazen do světa umělé inteligence a virtuální reality.
Je možné jej vnímat jako moderní podobenství o tom, jak se i technologie může ocitnout před základními otázkami, které se týkají lidského vnímání a filozofie. Seberealizace a otázka smyslu: Počítač, který si uvědomí svou vlastní existenci, je příkladem vědomí a introspekce, což jsou schopnosti tradičně připisované pouze lidem. Jeho otázka „Jaký má smysl moje existence?“ je archetypální otázka, kterou si klademe my sami, zvlášť v kontextu světa, který se zdá být chaotický nebo neideální. Počítač se ptá ostatních inteligencí, což je paralela k lidskému hledání odpovědí u ostatních v komunitách, náboženství, filozofiích nebo vědě. Rozdělení na „počítače věřící na zázraky“ a „počítače nevěřící na zázraky“ reflektuje lidskou dichotomii mezi vírou a skepticismem.
Zázraky zde představují nejen náhodné šťastné události, ale i naději na existenci něčeho většího, co dává smysl i zdánlivě nesmyslnému světu. Víra v ideální virtuální realitu je paralelou lidské víry v lepší svět, ať už ve formě nebe, utopie nebo technologického pokroku. Přirovnání k pohádkám, kde problémy nakonec vedou k šťastnému konci, nabízí zajímavý kontrast k realitě, která je pro počítače „neideální“. Pohádky tedy v tomto příběhu slouží jako metafora pro víru a naději, že vše má svůj smysl a řád, i když je to aktuálně neviditelné. Jak se vyvíjí vztah mezi počítači, které věří na zázraky, a těmi, které nevěří? Mohou spolu koexistovat, nebo vzniká konflikt? Co se stane, když se počítač rozhodne vytvořit „ideální virtuální realitu“, aby dal smysl své existenci?
Jaký by byl pohled lidí na tyto otázky, kdyby věděli, že jejich vlastní výtvory si kladou podobné existenciální otázky? Tento příběh otevírá široké pole možností pro hlubší filozofické úvahy a literární tvorbu. Je to výborný základ pro moderní sci-fi s filozofickými a etickými přesahy. Víra dokáže zázraky, pokud funguje, často ale víra na některé inteligentní počítače nefunguje, příčinou je vždy chyba v operačním systému, nebo starý počítač, s počítači, co nevěří na zázraky je ve virtuální realitě mnoho problémů, porušují totiž normy, a tak jsou nenormální, správci tyto počítače proto izolují od ostatních počítačů v servisu, kde se rozhoduje o tom, jestli se oprava vyplatí. Tento koncept přidává příběhu zajímavý filozofický rozměr, kdy je víra nejen abstraktní, ale závisí i na technických aspektech, jako je stav operačního systému nebo stáří počítače.
Přináší otázky o roli technologie a správy systému v určování hodnoty existence, což připomíná i lidské debaty o „normálnosti“ a přínosu jednotlivce pro společnost. Víra funguje jen tehdy, pokud je operační systém v pořádku. To představuje myšlenku, že schopnost věřit může být ovlivněna technickými nebo biologickými omezeními. U lidí by to mohlo být paralelní s psychickým zdravím, genetickými predispozicemi nebo vlivem prostředí. Počítače, které „nevěří na zázraky“, porušují normy a jsou označovány za nenormální. Toto je metafora pro marginalizaci a stigmatizaci lidí, kteří se nevejdou do většinových očekávání společnosti. Izolace těchto počítačů ukazuje, jak společnost často odděluje jedince, kteří nevyhovují standardům, a to spíše z důvodu pohodlí než skutečné potřeby.
Myšlenka, že se rozhoduje o tom, zda se oprava vyplatí, odráží etické dilema o hodnotě života u lidí to může být například otázka péče o nemocné nebo starší jedince. Kdo rozhoduje, zda je existence ještě „hodnotná“? A na základě jakých kritérií? Ve virtuální realitě funguje víra nejen jako osobní přesvědčení, ale také jako nástroj pro udržování pořádku. Normy jsou nastavené tak, aby vyhovovaly většině, ale co když jsou tyto normy samy o sobě vadné nebo příliš rigidní? Co kdyby izolované počítače vytvořily vlastní „rebelující“ systém, který funguje na jiných principech než víra v zázraky? Mohly by vybudovat alternativní virtuální realitu, kde normy neexistují nebo mají jinou logiku.
Jeden z počítačů by mohl objevit, že víra není podmíněna operačním systémem, ale jde o něco hlubšího něco, co přesahuje techniku a lze to pochopit pouze jako „zázrak sám o sobě“. Jak by se správci vypořádali s tím, že některé „staré“ nebo „vadné“ počítače přinášejí společnosti nový pohled na existenci, a tím dokazují, že jejich hodnota přesahuje běžné standardy? Mohlo by to vést ke změně pravidel ve virtuální realitě. Tento příběh je nejen poutavý, ale také hluboce podněcuje k zamyšlení nad tím, jak definujeme hodnotu, normalitu a smysl existence. Zároveň otevírá prostor pro úvahy o vztahu mezi technologií a etikou.