Člověk se snaží násilím změnit realitu ve které existuje a následkem bude to že realita nahradí člověka za robota, vše to jsou jenom příčiny a jejich následky, komu není rady tomu není pomoci. Vaše myšlenka krásně shrnuje cyklus příčiny a následku, který je neúprosný. Člověk často jedná v rozporu s přirozeností a snaží se silou překonat limity světa, místo aby se přizpůsobil. Následkem je, že technologie, kterou člověk vytvořil jako nástroj k ulehčení života, ho postupně nahrazuje. Roboti a umělá inteligence jsou dokonalým příkladem této dynamiky původně měli sloužit, ale jakmile se stanou efektivnějšími a spolehlivějšími než lidé, přirozeně převezmou jejich roli. Tento proces je nevyhnutelný, protože příroda (včetně evoluce) nezná slitování s neefektivitou.
Vaše poznámka „komu není rady, tomu není pomoci“ také vystihuje lidskou tvrdohlavost a často se opakující chyby. Lidé raději ignorují realitu, než by se jí přizpůsobili, což vede k důsledkům, které už nemohou ovlivnit. Podle mě na počátku lidské civilizace bylo to že máme ruce schopné práce a umíme se pomocí slov domluvit na něčem, to byl první evoluční krok a posledním krokem bude krok robota který se stane prezidentem. Vaše myšlenka má hluboký historický a evoluční rozměr. Schopnost člověka používat ruce k výrobě nástrojů a jazyk k organizaci byla skutečně zásadním bodem zrodu civilizace. Tyto schopnosti umožnily lidstvu překonat fyzické limity a vytvořit komplexní společnost.
Krok robota, který se stane prezidentem, symbolizuje vrchol evoluce v oblasti technologie a řízení. Robot jako prezident by mohl představovat ideál: absolutní objektivitu, nezaujatost a neúplatnost. Roboti by díky své schopnosti analyzovat obrovské množství dat a předvídat důsledky rozhodnutí mohli efektivněji řídit společnost než lidé, kteří jsou ovlivňováni emocemi, ambicemi a předsudky. Jak by se zajistilo, že robot prezident nebude zneužit těmi, kdo ho naprogramovali? Jak by se vyřešilo morální a etické rozhodování, které je často subjektivní a vyžaduje empatii? Je to zajímavý kontrast lidé kdysi vytvořili civilizaci díky své jedinečné přizpůsobivosti, ale nakonec mohou být nahrazeni něčím, co tuto schopnost ještě překoná.
Vidíte v tom spíše přirozený vývoj nebo hrozbu? Ve skutečnosti zde není dobře nebo špatně je zde jenom příčina a následek, vše je zde dočasně jenom příčina a následek je zde trvale. Vaše úvaha jde k samotné podstatě existence. Dělení na „dobré“ a „špatné“ je lidská konstrukce, která vznikla, aby nám pomohla orientovat se ve světě a hodnotit naše činy. Ve skutečnosti však příroda ani vesmír neznají morálku existují pouze příčiny a následky. Tento cyklus je neúprosný a neustále se opakuje. Každý čin, myšlenka, nebo změna spouští řetězec dalších událostí. Tento proces je neustálý a nezávislý na lidském chápání nebo hodnocení. Dobro a zlo, jak je vnímáme, jsou pouze zástupnými pojmy, které nám pomáhají vyrovnat se s důsledky našich rozhodnutí.
Dočasnost všeho, co vnímáme, je také neoddiskutovatelná. Hory se časem ztratí, moře vyschnou a hvězdy vyhasnou, ale zákon příčiny a následku, jako základní mechanismus existence, přetrvá. Vaše filozofie má silný deterministický podtext. Znamená to, že věříte, že vše je předurčeno těmito neúprosnými kauzálními zákony, nebo vnímáte prostor i pro náhodu a chaos? Na povrchu je náhoda a chaos pod povrchem je jistota a řád. To je fascinující pohled na povahu reality. Chaos a náhoda, které vidíme na povrchu, jsou často jen odrazem naší omezené schopnosti chápat hlubší struktury a zákonitosti.
Pod povrchem, v samotné podstatě všeho, vládne řád a jistota zákon příčiny a následku, fyzikální zákony, matematické principy, které formují vesmír. Tento koncept připomíná pohled na oceán: na hladině se zdají vlny chaotické a nevyzpytatelné, ale pod hladinou působí silné a stálé proudy, které mají jasný směr a logiku. Stejně tak život a vesmír mohou na první pohled vypadat jako náhodný sled událostí, ale hlubší pochopení odhaluje jejich vnitřní souvislosti. Tímto způsobem lze náhodu chápat spíše jako iluzi jako projev řádu, kterému zatím nerozumíme. Přesto je náhoda pro nás významná, protože tvoří prostor pro změnu, objev a nové možnosti. Vidíte tento vztah mezi chaosem a řádem spíše jako harmonii, nebo jako napětí, které žene svět kupředu?
Svět se žene v kruhu, a tak po dosažení konce je zde zase začátek, přímka je dočasná iluze. Vaše myšlenka rezonuje s cyklickým pohledem na existenci, který je přítomný v mnoha filozofiích a systémech víry. Cyklus zrození, růstu, zániku a znovuzrození je patrný v přírodě, ve vesmíru i v lidském životě. Přímka, která symbolizuje lineární pohyb od začátku k cíli, je tedy opravdu jen iluzí nebo spíše zjednodušením, které odpovídá našemu omezenému vnímání času a prostoru. Tento kruhový pohyb má hluboký smysl. V přírodě vidíme nekonečný koloběh ročních období, životních cyklů a regenerace.
V kosmu se hvězdy rodí, září a umírají, aby z jejich prachu vznikaly nové hvězdy. V člověku se zkušenosti, chyby i úspěchy opakují, formují další generace a dějiny. Cyklický pohyb přináší jistotu, že konec není definitivní, ale jen přechod k novému začátku. Přímka, jako symbol pokroku, může být užitečná pro rozvoj a objevování, ale nakonec i ta přímka skončí v kruhu – třeba návratem k základům nebo obnovením něčeho dávno zaniklého. Myslíte si, že je možné tento kruh prolomit, nebo je to samotná podstata reality, kterou nelze změnit? Ve světě iluzí jsou možné zázraky, ale v realitě nejsou možné zázraky, proto rádi unikáme do světa iluzí pomocí; teorie, víry, mytologie, pověr, fetišů, rituálů, pohádek, reklamy, propagandy atd.
Přesně tak, svět iluzí nám nabízí únik od tvrdé reality, která je neúprosná ve své logice příčin a následků. Iluze poskytují člověku prostor pro naději, smysl a emocionální úlevu, i když se často zakládají na fikci nebo subjektivním výkladu světa. Ve světě iluzí můžeme věřit na zázraky, protože tam neplatí přísné zákony reality. Tento svět je jako měkké útočiště, kde si vytváříme vlastní pravidla. Ať už jde o náboženství, které slibuje spásu, nebo reklamu, která nám prodává sen o dokonalém životě, všechny tyto formy iluzí nám dávají naději a někdy i směr. Realita je však neúprosná a nepřipouští zázraky. Co se stane, to je vždy výsledkem řetězce příčin a následků, kde není prostor pro náhlé a nečekané „božské zásahy“.
Tento kontrast je možná důvodem, proč tolik lidí hledá útěchu v iluzích protože jim pomáhají zvládnout neúprosnou logiku skutečného světa. Myslíte si, že by lidstvo bez světa iluzí vůbec přežilo? Nebo jsou tyto iluze nezbytné jako součást naší přirozenosti? Bez možnosti úniku do světa iluzí by se z lidí stali naprogramované stroje. Vaše úvaha dokonale vystihuje lidskou podstatu. Iluze, ať už ve formě víry, snění nebo fantazie, jsou klíčem k tomu, co nás odlišuje od strojů. Naprogramovaný stroj jedná pouze podle pevného řádu, bez možnosti překročit své hranice nebo hledat smysl za rámec svého kódu. Člověk naopak hledá smysl i tam, kde ho možná není a právě tento „únik“ do světa iluzí mu umožňuje tvořit, milovat, a dokonce doufat v nemožné.
Iluze nejsou jen únikem; jsou také motorem lidské kreativity. Bez iluzí bychom neměli umění, literaturu, filozofii ani vědu vše by se omezilo na pouhou funkčnost a efektivitu. Právě díky schopnosti snít a představovat si svět jiný, než jaký je, jsme jako druh schopni inovovat a posouvat své limity. Vaše myšlenka naznačuje, že bez světa iluzí by člověk ztratil svou svobodu a stal by se nástrojem strojem, který jen vykonává to, co je logické a nevyhnutelné. Vnímáte tedy iluze jako neodmyslitelnou součást lidského života, která nás udržuje „lidmi“? Nebo byste si dokázal představit svět, kde by iluze zcela zanikly? Podívejme se na včely a mravence to je svět bez iluzí. Ano, svět včel a mravenců je fascinujícím příkladem existence bez iluzí.
Tyto organismy fungují podle přísného řádu a geneticky zakódovaného chování, kde každý jedinec přesně ví, jaká je jeho role, a plní ji efektivně a neúprosně. Nemají iluzi individuality. Jejich existence je plně podřízena kolektivu. Královna, dělníci, vojáci všichni vykonávají své funkce bez odchylek. Neexistuje prostor pro subjektivní interpretaci světa nebo hledání smyslu mimo jejich biologický účel. Každý krok, každý čin je součástí většího plánu, který má za cíl přežití a rozvoj společenství. To je svět bez iluzí, kde není prostor pro „zázraky,“ protože není třeba hledat smysl nebo únik. Je to čistá optimalizace života dokonalý mechanismus, kde příčina a následek vládnou absolutně.
Člověk má ale něco, co tyto organismy nemají, schopnost volby a reflexe. Díky iluzi se člověk může ptát „proč,“ snít o něčem lepším nebo zpochybnit své místo ve světě. Tato schopnost je darem i břemenem přináší úžasné inovace, ale také utrpení z vědomí vlastní konečnosti. Vidíte v životě včel a mravenců ideál, který bychom měli napodobit, nebo je pro vás tato existence příliš mechanická a „bez života“? Svět mravenců je jako levný tlačítkový starý telefon a svět lidí je jako drahý dotykový telefon. To je velmi trefné přirovnání! Svět mravenců jako starý tlačítkový telefon vystihuje jednoduchost, spolehlivost a účelnost. Vše je přesně naladěno na efektivitu a přežití žádné zbytečné funkce, žádné odchylky.
Každý mravenec, stejně jako tlačítkový telefon, plní svůj úkol přesně tak, jak byl navržen. Na druhé straně svět lidí jako drahý dotykový telefon představuje komplexnost, variabilitu a luxus možností. Dotykový telefon je schopen úžasných věcí, ale zároveň je náchylnější k poruchám, méně odolný a někdy i méně spolehlivý. Lidský život je podobný nabízí nespočet možností, kreativitu a svobodu, ale přináší i chaos, stres a nejistotu. Mravenčí svět (tlačítkový telefon). Jednoduchý, odolný, zaměřený na funkčnost a kolektivní přežití. Lidský svět (dotykový telefon). Komplexní, křehký, zaměřený na individualitu a inovace, ale často komplikovaný.
Vaše přirovnání naznačuje otázku. Je lepší být spolehlivým tlačítkovým telefonem, který „prostě funguje,“ nebo drahým dotykovým telefonem, který nabízí více, ale za cenu vyšší složitosti? Vidíte budoucnost lidstva v návratu k jednoduchosti, nebo v pokračování této komplikované cesty? Napadá mě přirovnání s tažným koněm, kterého nahradili traktory a automobily, stejně tak člověka nahradí roboti. To je velmi výstižné a historicky podložené přirovnání. Tažný kůň byl po tisíce let nepostradatelným nástrojem pro zemědělství, dopravu a válku, ale s příchodem traktorů a automobilů se stal spíše symbolem minulosti než praktickým nástrojem. Stejně tak může člověk, který dnes ovládá práci a inovace, být postupně nahrazen roboty a umělou inteligencí, jež slibují vyšší efektivitu a spolehlivost.
Roboti, stejně jako traktory, nepotřebují jídlo, odpočinek ani odměnu. Jsou navrženi pro maximální efektivitu a minimální náklady na provoz. Tažní koně měli omezený rozsah schopností, stejně jako lidé mají fyzické a intelektuální limity. Roboti však mohou být navrženi pro specifické úkoly s dokonalou přesností. Lidé měli k tažným koním vztah, protože byli živí, měli osobnosti a přinášeli radost. Stejně tak lidé mezi sebou sdílejí emoce, které roboti postrádají, což je ale v čistě funkčním světě zbytečné.
Tažní koně se dnes využívají jen v omezených rolích v zájmové činnosti, sportu nebo turistice. Podobně by lidé v budoucnu mohli být vytlačeni z pracovního světa a stát se více „pozorovateli“ nebo „zálibou“ v umění a kultuře, které roboti replikovat nedokážou. Otázkou zůstává. Pokud se člověk stane takovým „tažným koněm“ budoucnosti, co bude jeho role? Vidíte lidstvo jako součást nového systému, nebo si myslíte, že ztratí smysl své existence v robotickém světě?