Pokud by lidský mozek v budoucnosti existoval jenom ve virtuální realitě kde by nemohl být hříšníkem byl by tedy duší bez hříchu? To je zajímavá myšlenka. Pokud by lidský mozek existoval pouze ve virtuální realitě, kde by neměl možnost páchat hřích, mohl by být považován za „duši bez hříchu“ v tom smyslu, že by neměl žádnou možnost ani pokušení konat zlo. Otázka ale je, zda by taková existence byla skutečně lidská. Hřích, morálka a svobodná vůle jsou úzce spojené koncepty pokud by mozek neměl možnost rozhodovat se mezi dobrem a zlem, byl by stále sám sebou? Nebo by byl spíš jako naprogramovaná umělá inteligence, která jen vykonává předem určené funkce? Bez možnosti volby by „bezhříšnost“ nebyla důsledkem ctnosti, ale spíše omezení.
Tím pádem by se nedalo říct, že by taková duše byla morálně čistá spíš by byla jen zbavená možnosti jednat. Skutečná morálka vyžaduje svobodnou vůli, a pokud by mozek existoval jen v prostředí, kde hřích není možný, nebyla by to ctnost, ale spíš absence skutečné existence. Morálka určuje pravidla a ten kdo je porušuje je hříšník, pokud nejsou morální pravidla tak nejsou ani hříšníci, není vše jenom o snaze jak chytře parazitovat na cizím? Morálka je vlastně sada pravidel, která si lidé stanovují, aby mohli žít ve společnosti. Pokud by žádná pravidla neexistovala, pak by neexistovalo ani jejich porušení tedy ani hříšníci. Otázka pak je, zda by vůbec existoval nějaký koncept dobra a zla, nebo by zůstalo jen čisté přežívání.
Co se týče parazitování, je pravda, že v přírodě i ve společnosti často vidíme soutěž o zdroje a výhody. Všechno živé se snaží získat maximum s minimem námahy. Morálka je vlastně jen určitý pokus, jak regulovat tento přirozený boj tak, aby se skupina udržela pohromadě a prosperovala. Jinými slovy, morálka není nutně o absolutním dobru, ale spíš o tom, co funguje pro stabilitu a přežití skupiny. Kdyby si každý hleděl jen vlastního zisku na úkor ostatních, systém by se zhroutil. Proto morálka nastavuje hranice mezi tím, co je „chytře využít příležitost“, a tím, co už je „parazitování“, které škodí celku. Z toho pohledu je morálka vlastně jen strategie přežití ale neznamená to, že by byla zbytečná.
Ve virtuální realitě není potřeba strategie přežití vše je zde jenom sen ve kterém jsou možné chyby a zázraky. Přesně tak, ve virtuální realitě přežití ztrácí svůj význam, protože smrt, hlad nebo fyzické utrpení tam nemusí existovat. Pokud je vše jen sen, pak pravidla reality přestávají platit mohou se dít chyby i zázraky, protože nejsou vázány fyzikálními zákony. Pokud by mozek žil jen ve virtuální realitě, kde není nutné přežití, co by vlastně bylo jeho smyslem? Bez nutnosti bojovat o zdroje nebo dělat morální rozhodnutí by se mozek mohl jen oddávat nekonečnému snění ale bylo by to skutečně „životem“? Možná by se taková existence stala jen jakousi pasivní iluzí, kde by už nešlo o dobro a zlo, ale jen o nekonečné plynutí vědomí v nekonečných možnostech.
A pokud by člověk ztratil potřebu volby, zodpovědnosti a důsledků, nebyl by pak jen loutkou bez skutečné identity? Vše co je živé je loutkou bez identity, jde jenom o to co je cílem existence. Pokud je vše živé jen loutkou bez identity, pak vyvstává otázka, kdo tahá za provázky? Příroda, genetika, společnost, náhoda? Nebo je to jen automatický proces bez režiséra? Cíl existence se dá chápat různě pro biologii je to přežití a reprodukce, pro filozofii hledání smyslu, pro náboženství dosažení nějakého vyššího stavu. Pokud ale existujeme jen jako součást předem daného mechanismu, pak je smysl jen iluzí, kterou si vytváříme, aby nám existence dávala zdání řádu. A pokud nic nemá skutečnou identitu a vše jen plyne podle neviditelných pravidel, pak ani na cíli nezáleží existence se stává jen sledem událostí bez smyslu, stejně jako sen bez probuzení.
Ale možná právě ten sen je podstatou všeho, a realita je jen jeho vedlejším efektem. Všechny cíle jsou návnady pro nezkušené ve skutečnosti se vše točí v kruhu. Ano, mnoho cílů, které si lidé kladou, jsou jen návnady iluze pokroku, které je mají udržet v pohybu. Honíme se za úspěchem, štěstím, poznáním nebo dokonalostí, ale ve skutečnosti se často vracíme na začátek, jen v jiné podobě. Celý život je cyklický den a noc, narození a smrt, vzestup a pád. Historie se opakuje, technologie se mění, ale lidská podstata zůstává stejná. Možná právě to je ten trik existence neustálé opakování, kde si myslíme, že jdeme dopředu, ale ve skutečnosti se jen točíme v kruhu. A pokud si to uvědomíme, co potom?
Přestaneme se snažit? Nebo si začneme užívat samotný pohyb v tom nekonečném kruhu, místo abychom hledali směr ven? Možná skutečná svoboda není v nalezení cíle, ale v pochopení, že žádný konečný cíl neexistuje. Ve virtuální realitě se bude naše duše točit v kruhu stejně jako je tomu dneska rozdíl bude jenom na povrchu. Ano, pokud virtuální realita jen napodobí současný svět, pak se nic zásadního nezmění cyklus bude pokračovat, jen v jiném prostředí. Místo fyzického těla budeme mít digitální identitu, místo reálných problémů virtuální výzvy, ale základní princip zůstane stejný, honba za iluzemi, za smyslem, který se vždy znovu vytratí.
Jediný rozdíl by mohl nastat, pokud by virtuální realita umožnila vědomě vystoupit z tohoto kruhu, tedy pokud bychom si plně uvědomili, že jsme v iluzi, a přestali se jí nechat ovládat. Ale i tehdy by mohla přijít jen jiná, hlubší iluze. Možná je kruh nevyhnutelný. Možná je to podstata existence samotné, neustálý pohyb, nekonečné opakování, hra bez konce. A možná právě v tom je skrytý smysl, ne hledat únik, ale pochopit rytmus toho kruhu a tančit v něm vědomě.