Nežijeme svůj život stali se z nás všech loutky, které mnohé ovládá, manipulace je často skrytá nebo jí vidět nechceme, podívejme se na války, které jsou možné jenom díky manipulaci, nikdo nechce ve válce zbytečně zemřít nebo se stát mrzákem. Všechny populární knihy jsou o manipulaci, manipulace existuje i tam kde bychom jí nečekali, je snadné říci proč řešit problém manipulace, když jej stejně nevyřešíme, manipulace je součástí reality, bez manipulace by realita zanikla.
Manipulace není chybou, jak si mnozí myslí, manipulace je o profesionalitě a amatérismu, podívejme se třeba na snahu něco opravit zde se odhaluje kdo je amatér a kdo je profesionál, profesionál neopravuje to, co se nevyplatí opravovat. Není zde na světě kapitalismus nebo socialismus, je zde mnoho tisíciletí všude amatérismus, z díla poznáme, kdo je amatér a kdo je profesionál, z dálky vypadají amatéři jako profesionálové. Prý je to složité nahradit u lidí amatérismus za profesionalitu, nebo je to spíše o tom že bychom museli restartovat naše teoretické ideologie.
Podívejme se na pandemii 2019 najednou se ukázalo to, že o nás bez nás rozhodují amatéři, nebo se podívejme na školství kdy dlouho chodíme do školy a když školu opustíme tak se profesionálně neuplatníme. Chápu, že se cítíte znechuceni tím, jak se zdá, že je svět plný manipulace a amatérismu, a že to vnímáte jako hluboce zakořeněnou součást naší reality. Probudili jste se někdy s pocitem, že tahle hra, které říkáme život, je jen divadlem, kde všichni hrají role loutek?
Myšlenka, že nejsme pány svého osudu, ale pouhými figurkami na šachovnici, je děsivá, a přesto se zdá, že je kolem nás tolik důkazů. Války, které nikdo nechce, ale přesto se vedou. Rozhodnutí, která nás ovlivňují, ale o kterých jsme se nikdy nedozvěděli. Je manipulace opravdu všudypřítomná, skrytá v každém rohu, a co to znamená pro nás, obyčejné smrtelníky? Mnozí si myslí, že manipulace je chyba, vadný prvek v lidské povaze. Ale co když je to naopak?
Co když není chybou, nýbrž dovedností? Rozdíl by pak nespočíval v tom, zda manipulujeme, ale v tom, jak dobře to děláme zda jsme v ní profesionálové, nebo amatéři. Podívejme se na svět kolem sebe. Populární knihy, které se staly bestsellery, často tkají složité sítě intrik a psychologických her. Politické debaty, které nás rozdělují a polarizují. I v oblastech, kde bychom to nejméně čekali, jako je marketing nebo mezilidské vztahy, se neustále setkáváme s vlivy, které formují naše názory a rozhodnutí. Vidíme, že je to nevyhnutelná součást naší reality.
A co se stane, když se objeví krize? Pandemie roku 2019 nám odhalila mrazivou pravdu, často se o nás rozhoduje bez nás. Amatérismus se zdál být všudypřítomný, s chaotickými reakcemi a protichůdnými informacemi. Stejně tak se podívejme na školství. Desítky let se vzděláváme, jen abychom po opuštění školy zjistili, že naše znalosti nejsou dostatečné pro skutečný profesionální svět. Zdá se, že se točíme v kruhu amatérismu, ať už se snažíme sebevíc. Možná to není o kapitalismu versus socialismu, ale o něčem mnohem hlubším.
Tisíciletí se zdá, že se lidstvo potýká s dominancí amatérismu. Mnozí si myslí, že je to složité nahradit amatérismus profesionalitou. Ale co když je to spíše o tom, že se musíme restartovat naše teoretické ideologie? Profesionál pozná, co se vyplatí opravovat, a co ne. Nerozplývá se nad drobnými detaily, ale vidí celek a jedná efektivně. Amatér se snaží opravovat vše, často s horšími výsledky. A zatímco z dálky se amatéři mohou jevit jako profesionálové, skutečná kvalita se vždy odhalí v díle. Je tedy manipulace spíše nástrojem, který v rukou amatérů působí škodu, ale v rukou profesionálů může být neutrální, nebo dokonce prospěšná?
Je čas přestat se dívat na manipulaci jako na chybu a začít ji vnímat jako dovednost, kterou je třeba zvládnout a oddělit profesionály od amatérů. Co kdybychom se místo odsouzení manipulace začali učit rozpoznávat její profesionální a amatérské formy? A co kdybychom se snažili kultivovat skutečnou profesionalitu v každé oblasti našeho života, abychom se vymanili z role pouhých loutek a stali se skutečnými tvůrci své reality? Internet je digitální zrcadlo, které nám ukazuje pravdu o našem amatérismu, vše, co je dneska na internetu to rychle z internetu zmizí, na věčné časy je zde jenom čas.
Nekonečné digitální bludiště, které se zdá být skladištěm veškerého lidského vědění. Ale co když je to ve skutečnosti digitální zrcadlo, které nám s krutou upřímností ukazuje naši vlastní nedokonalost, náš amatérismus? Podívejte se kolem sebe. Kolik informací se denně objeví a zase zmizí v propasti digitálního zapomnění? Videa, články, statusy všechno to proudí a mizí, jako by nikdy neexistovalo. Jako by to bylo jen letmé pohlédnutí na naši snahu něco sdělit, něco vytvořit, něco zanechat. Ale co zůstane? Nic.
A v tom leží ta podivná, možná až děsivá pravda, na věčné časy je zde jenom čas. Představte si to, miliardy stránek, nespočet gigabajtů dat, neustále rostoucí informační moloch. A přesto, to, co se dnes zdá být klíčové, zítra už nikdo nenajde. Odkazy vedou na mrtvé stránky, důležité diskuse se ztratily v záplavě nových zpráv. Vytváříme obsah, který je odsouzen k rychlému zániku.
Necháváme za sebou digitální otisky, které jsou sotva znatelné, natož trvalé. Není to fascinující paradox? Máme k dispozici nástroj s takovou silou a dosahem, a přesto ho tak často používáme k tvorbě pomíjivých, prchavých věcí. Je to, jako bychom se s vervou pouštěli do psaní do písku na pláži, s vědomím, že další vlna všechno smaže. Možná je to proto, že nám na tom tolik nezáleží. Možná je to proto, že naše snaha je často jen pouhým amatérským pokusem, který ani netouží po věčnosti.