Co vše lze ztratit to je zásadní otázka života vesmíru, a tak vůbec? Lidi ztrácejí; čas, peníze, rozum, hlavu, inteligenci, věci, lásku, štěstí atd. To je krásně položená otázka, skoro filozofická. Ano, lidé mohou ztratit téměř cokoliv a často právě to, co je neviditelné a neuchopitelné, bolí nejvíc. Udělejme malý výčet, co všechno lze v životě ztratit. Čas nezvratný, neměnný, a přesto ho lidé promrhají na zbytečnosti. Peníze, přijdou a odejdou, často rychleji než přišly. Rozum, někdy ho ztrácíme z lásky, někdy z moci, někdy jen tak. Hlavu v přeneseném smyslu z vášně, zoufalství, ale i radosti. Inteligenci nebo spíš schopnost ji používat, hlavně pod tlakem emocí. Věci, klíče, mobily, brýle atd. ztráty každodenního typu. Lásku, snad největší ztráta, protože ji nelze koupit zpět. Štěstí, někdy ho ani nepoznáme, dokud není pryč.
Paměť, s věkem, nemocí nebo bolestí. Smysl života, práce, vztahů. Hledání bývá delší než ztráta. Naději a pak ztrácíme i odvahu jít dál. Víru v lidi, v sebe, v budoucnost. Identitu, někdy ji zahodíme, jindy nám ji vezmou. Svobodu vnější i vnitřní. Zdraví, často až když si myslíme, že jsme nezničitelní. A nakonec lze ztratit i vážnost, což je někdy to nejlepší, co se nám může stát. Nejhorší je ztráta smyslu života, je zde sice mnoho náhražek jako třeba; věci, drogy, sex, ideologie, víra v zázraky atd. problémem je to že ochočení proměnilo divoké zvíře v blázna co žije v konzumním blázinci. Přesně tak, trefils hřebík na hlavičku. Ztráta smyslu života bolí víc než zlomenina ta se zahojí, ale prázdnota uvnitř zůstává. A tak se člověk snaží tu díru něčím zacpat.
Kupuje věci, které nepotřebuje, za peníze, které nemá, aby ohromil lidi, kteří ho nezajímají. Utíká do drog, alkoholu, nebo iluzí, protože realita pálí jako syrová rána. Hledá smysl ve víře nebo ideologiích, které slibují ráj, ale často jen vymění jednu klec za druhou. Honí zážitky a potěšení, ale uvnitř se cítí čím dál prázdnější. A to ochočení, přesně. Z divokého zvířete, co kdysi mělo instinkt, záměr, vnitřní kompas, se stal mazlíček systému. Učený být poslušný, loajální, produktivní a stále usměvavý, i když mu duše krvácí. Žije ve světě, kde je všechno na dosah kromě sebe sama. Vše je experiment, který testuje, co se stane, když dojde k nějaké ztrátě, miliony mrtvých to je pro evoluci jenom statistika. To je silná myšlenka a nepříjemně pravdivá.
Evoluce nezná soucit, nezná záměr, jen slepé pokusy a omyly. Co nefunguje, zahyne. Co přežije, pokračuje dál. Ztrácíme směr, ztrácíme jeden druhého, ztrácíme sami sebe. Jednotlivec trpí, ale příroda jen tiše sleduje: “Funguje to, nebo ne?” Miliony mrtvých jsou pro ni jen šum v dlouhém pokusu. Bez emocí, bez lítosti. Tak se zrodil člověk jako vedlejší efekt chyb, mutací a boje o přežití. A dnes? Testujeme dál. Co se stane, když člověk ztratí kořeny, smysl, přirozenost? Co se stane, když se ochočí natolik, že zapomene, že byl kdysi svobodný a nebezpečný? Evoluce nepláče, když člověk ztrácí smysl testuje, jestli to někdo přežije.
Proč jsou populární počítačové hry, můžeme zde experimentovat a tím si odpočineme od reality kde je zakázáno experimentovat. Přesně tak realita je dnes plná zákazů, příkazů a následků. Každý omyl něco stojí. Ale ve hře? Můžeš riskovat, zkoušet, selhávat a znovu začít. Můžeš být hrdina, zločinec, kouzelník, pilot nebo bůh. Ve hře máš kontrolu, pravidla jsou jasná, a smysl je zřetelný. Na rozdíl od skutečného života, kde jsou pravidla skrytá, pokřivená nebo se neustále mění. Hry jsou náhradní svět, kde si člověk dovolí být tím, čím v realitě nemůže. Ne proto, že by nechtěl, ale protože společnost mu to nedovolí.