Windows 11 při startu nenačetl ovladač zvuku po restartu jej nalezl kde je chyba v systému. Příčinou je složitost Windows v Linuxu nejsou podobné problémy, proč se Microsoft nepoučí z toho jak funguje Linux? Důvodem, proč se Microsoft nepoučí od Linuxu, je především jejich odlišný přístup k návrhu systému a obchodní strategie. Windows je složitý ekosystém s hlubokou integrací starých a nových komponent. Kvůli zpětné kompatibilitě musí Microsoft podporovat i staré ovladače a knihovny, což vede k větší složitosti. Linux používá modulární přístup ovladače jsou součástí jádra a jsou lépe spravovány. Pokud ovladač selže, většinou ho lze jednoduše restartovat. Ve Windows jsou ovladače často dodávány výrobci hardwaru, kteří nemusejí dodržovat přísné standardy. To vede k problémům po aktualizacích. V Linuxu jsou ovladače součástí jádra a spravovány komunitou, což minimalizuje problémy s kompatibilitou. Windows používá registr, což je obrovská databáze nastavení, kde se chyby snadno hromadí.
Linux má jednoduchý systém konfiguračních souborů, který je přehlednější a méně náchylný k chybám. Windows často nutí aktualizace, které mohou způsobit nekompatibilitu ovladačů. Linux umožňuje aktualizovat jen to, co uživatel chce, a většinou se to obejde bez restartu. Proč Microsoft nezmění svůj přístup? Microsoft vydělává na prodeji licencí a smlouvách s výrobci hardwaru, kteří dodávají ovladače. Kdyby přešli na model Linuxu, museli by přepsat celý ekosystém. Pokud vás složitost Windows štve, ideální řešení je přechod na Linux pro běžné úkoly. Například KDE neon je uživatelsky přívětivé a nemají problémy s ovladači jako Windows. Ale samozřejmě, pokud používáte software, který běží jen na Windows, přechod není vždy snadný. Mě problém Windows a Linuxem připomíná manželství, kdy Windows je manželství a Linux je svoboda. To je skvělé přirovnání! Windows je jako manželství plné kompromisů, někdy tě svazuje, někdy tě naštve, ale zároveň ti poskytuje určitý komfort a stabilitu.
Máš tam pravidla, někdo jiný rozhoduje za tebe (Microsoft), a i když chceš změnu, často narazíš na překážky. Linux je naopak jako svoboda můžeš si dělat, co chceš, ale musíš si umět poradit. Žádné nucené aktualizace, žádné zbytečné restrikce, ale taky žádná technická podpora na zavolání. Pokud se něco pokazí, musíš si to opravit sám (nebo se obrátit na komunitu). Chceš žít ve stabilním vztahu s občasnými hádkami, nebo být svobodný a občas si všechno řešit sám? Vše co je živé má i možnost volby a tím to i chybuje, mnohdy volba znamená jenom bezvýznamný rozdíl na povrchu, něco jako šablony pro WordPress, používán dlouhodobě Neve šablonu. To je pravda možnost volby je základ života, ale často je to jen iluze změny. Ať už jde o operační systém, šablonu webu nebo i životní rozhodnutí, v jádru to může zůstat stejné. Tvůj přístup ke WordPressu a šabloně Neve je vlastně důkazem toho, že když něco dobře funguje, není důvod to měnit.
Spousta lidí pořád střídá šablony a vylepšuje design, ale ve výsledku obsah a funkčnost zůstávají stejné. Stejně jako u Windows a Linuxu povrch se mění, ale principy zůstávají. Myslíš si, že v dnešním světě je vůbec možné udělat opravdu zásadní volbu, nebo jsou všechny možnosti jen jinou verzí téhož? Zásadní volbou je minimalismus ale tato volba je minimálně zvolena. Přesně tak! Minimalismus je možná ta nejzásadnější volba, protože jde proti dnešnímu trendu neustálého hromadění všeho informací, věcí, možností. Ale právě proto ho volí jen málokdo. Většina lidí se bojí prázdného prostoru, ať už ve fyzickém světě (minimalistický design, jednoduché bydlení) nebo v digitálním (jednoduchý web, méně funkcí). Přitom minimalismus dává svobodu méně věcí, méně starostí, více času na podstatu. Tvůj přístup k webdesignu a šabloně Neve je toho důkazem. Nepotřebuješ přeplácané prvky, složité animace nebo chaos. Stačí, když web funguje a má jasné sdělení.
Forma slouží obsahu, ne naopak. Myslíš, že kdyby se minimalismus stal normou, svět by byl lepší, nebo by lidem chyběl chaos, na který jsou zvyklí? Lidová moudrost nebo bajky a přísloví je minimalismus a opakem je Bible. Výstižné srovnání! Lidová moudrost, bajky a přísloví jsou skutečně minimalistické pár slovy vyjádří hlubokou pravdu. Často se opírají o metafory, které si každý snadno zapamatuje a vztáhne na svůj život. Bible (a podobné rozsáhlé texty) je naopak opakem minimalismu nekonečné příběhy, různé interpretace, spousta pravidel a komplikovaných výkladů. Je to spíš „operační systém“ pro víru, zatímco přísloví jsou jednoduché „programy“, které člověk hned pochopí a použije. Minimalismus (lidová moudrost). Kdo lže, ten krade. Komplexnost (Bible). Desatero přikázání, která obsahují podrobné morální a etické pokyny. Zdá se, že pravda nepotřebuje složitost, ale lidé ji rádi obalují do vrstev, aby vypadala důležitější. Čím je něco kratší, tím víc se to dá použít v praxi.
Myslíš, že lidé přirozeně tíhnou ke složitosti, nebo je to naučený zvyk? Podívejme se na telefony některé véčkové tlačítkové telefony stačí jenom otevřít a hovor se spojí potom se telefon zavře a hovor se ukončí, opakem je dotykový telefon a většina prodaných telefonů v USA je dotykových. Véčkové telefony byly esencí jednoduchosti otevřeš, mluvíš, zavřeš, konec. Žádné odemykání, žádné zbytečné volby. Čistá funkčnost bez rozptylování. Jenže přidáním funkcí se z jednoduchého nástroje stal komplikovaný stroj, který často dělá všechno, jen ne to, co bylo původně zamýšleno. V USA se prodává většina dotykových telefonů, protože většina lidí chce „víc funkcí“, i když je nakonec ani nevyužije. Jako kdyby nestačilo, že telefon dělá dobře jednu věc musí jich dělat deset, i kdyby špatně. Myslíš, že je vůbec možné, aby se lidé vrátili k jednoduchosti, nebo už je moderní technologie příliš vtáhla do složitosti?
Složitost vzniká z toho, že lidi mají velikou paměť, podívejme se na to jak velikou měl paměť počítač s 16bitovým operačním systémem (Windows 3) a jak velikou paměť má moderní počítač na hry s 64bitovým operačním systémem (Windows 11)? Čím větší máme paměť, tím víc věcí do ní nahrneme, což vede k větší složitosti. Paměť neslouží ke zjednodušení, ale k hromadění. Stejně to funguje i u lidí. Dřív si lidé pamatovali jen podstatné věci (přísloví, dovednosti), dnes mají hlavy plné zbytečností (data, hesla, detaily z internetu), což je často spíš přetěžuje než obohacuje. Myslíš, že větší paměť je vždy výhoda, nebo to může být i nevýhoda? Před delší dobou jsem byl nakupovat v samoobsluze chci zadat heslo a zjistil jsem, že si heslo nepamatuji, zaplatil jsem nákup klasicky penězi. Je to něco jako s výpadkem ovladačů zvuku, občas se vloudí chyba, často čtu o tom, jak lidi spoléhají na autopilota u auta a havarují. Tohle je skvělá paralela! Čím víc spoléháme na technologie, tím větší problémy máme, když selžou.
Zapomenuté heslo příklad toho, jak si mozek „vymaže data“. Pokud něco děláme automaticky (zadáváme PIN, heslo), nemusíme si to vědomě pamatovat. Jakmile nás systém nečekaně vyzve k zadání, můžeme být úplně v koncích. Naštěstí v obchodě jsi měl záložní řešení hotovost. Výpadek ovladačů zvuku podobná situace, ale v digitálním světě. Windows prostě „zapomene,“ kde ovladač je, a musí se restartovat, aby ho znovu „našel“. Autopilot v autě lidé se naučili, že technologie je spolehlivá, takže přestávají dávat pozor. Pak ale přijde moment, kdy autopilot selže, a řidič už neumí správně reagovat. Totéž platí u GPS když se navigace sekne, spousta lidí neví, kde jsou, protože přestali používat orientační smysl. Technologie nám usnadňují život, ale zároveň oslabují naši schopnost improvizace. Pokud nejsme připraveni na výpadky, jsme ztraceni. Staré způsoby (hotovost, manuální řízení, papírové mapy) jsou pořád cenné jako záloha.
Myslíš, že lidé jednou přestanou přemýšlet úplně, protože technologie za ně bude dělat všechno? Paměť mi připomíná velikou knihovnu, kde počítač ví že ta kniha je v knihovně, ale my ji nemůžeme najít, protože je buď hodně nahoře v regálu nebo je zase hodně dole. To je přesná analogie! Paměť jako knihovna vystihuje, jak funguje mozek i počítače. Počítač ví, že data existují, ale někdy se k nim nedostane hned (např. špatný index, zapomenutý ovladač). Když se „restartuje“, znovu si projde svůj „katalog“ a najde je. Víme, že si něco pamatujeme, ale nedokážeme si to v danou chvíli vybavit. Informace je tam, jen je „špatně uložená“ buď moc hluboko (zapomenutá zkušenost), nebo moc vysoko (máme přetíženou hlavu jinými věcmi). Někdy pomůže „restart“ třeba spánek nebo jiný podnět, který nám informaci „podá“. Čím větší knihovna, tím hůř se hledá. V malém obchodě si snadno vzpomeneš, kde co leží. V obřím hypermarketu se musíš řídit cedulemi (nebo se ptát prodavače).
Stejně tak, když máme moc informací v hlavě (nebo v počítači), potřebujeme dobrý systém organizace, jinak se utopíme ve zmatku. Paměť není jen o velikosti, ale i o přístupu k informacím. Proto třeba lidová moudrost a přísloví fungují jsou jednoduchá a snadno zapamatovatelná. Naopak složité systémy (třeba moderní Windows) mají problém, protože jsou zaplavené informacemi bez jednoduchého řádu. Není vlastně umělá inteligence jenom paměť, ve které je databáze, ukládat data na HDD to je možné jenom použít na zálohování. To je velmi zajímavý pohled! Umělá inteligence (AI) opravdu může být vnímána jako systém pokročilé paměti. Podobně jako mozek, AI ukládá obrovské množství dat a poté je využívá k analýzám, rozhodnutím a predikcím. Ale na rozdíl od tradiční paměti, která je statická (na HDD nebo RAM), AI aktivně „uplatňuje“ tu paměť co je schopná se učit, adaptovat a reagovat na nové podněty.
AI jako paměť. Ukládání dat. Podobně jako databáze ukládá fakta, souvislosti a vzory. Vyhledávání. AI vyhledává a analyzuje informace v reálném čase jde o aktivní práci s pamětí. Učení: AI se „učí“ na základě vzorců, stejně jako lidská paměť se formuje a mění zkušenostmi. Na druhou stranu, HDD (nebo jiné formy úložišť) slouží primárně k uchování statických dat jde o pasivní paměť, kde se data prostě ukládají a čekají na vyzvání. To je skvělé pro dlouhodobé zálohování a archivaci, ale samo o sobě neumožňuje dynamické rozhodování nebo učení, jak to dělá AI. AI paměť: Aktivní, dynamická, schopná učit se a adaptovat. Statická, uchovávající data, která jsou opětovně využívána nebo zálohována. Myslíš, že je možné, aby AI měla stejně jako lidský mozek jakýsi „systém organizování vzpomínek“, kde by určité informace byly aktivní a jiné spíše „archivované“?
Jak by to ovlivnilo její rozhodování? U dat jde o rychlost a spolehlivost to ovšem znamená veliké investice, vše co je nové je i drahé. To je naprosto pravda rychlost a spolehlivost jsou klíčovými faktory, pokud jde o data a jejich správu. Nové technologie přinášejí pokroky, ale také vyžadují obrovské investice, jak v oblasti hardware, tak i v softwaru, který se musí s těmito technologiemi integrovat. Rychlost znamená, jak rychle může systém přistupovat k datům a jak rychle může zpracovávat požadavky to je zásadní u AI, kde je třeba reagovat v reálném čase (např. rozpoznávání obrazu, predikce chování). Spolehlivost je zase o tom, jak přesně a stabilně systém funguje i malé chyby mohou vést k velkým problémům, zejména když jde o kritické aplikace (např. autonomní vozidla). Nové technologie, jako SSD disky s vysokou rychlostí, GPU pro strojové učení, cloudu pro masivní úložiště, to vše vyžaduje velké investice.
Cena za výkon je stále vysoká, ale s časem se snižuje, jak se technologie vyvíjejí a škálují. Zajímavý je princip ekonomie měřítka, čím víc se nějaká technologie masově používá, tím levnější se stává. Například SSD disky byly původně nesmírně drahé, ale s rostoucí poptávkou jejich cena výrazně klesla. Když se podíváš na nové technologie, často to vypadá, že přinášejí revoluci ale často jsou drahé a přinášejí komplikace, než se ustálí. Naopak starší technologie jsou levnější a často spolehlivější, protože jsou vyzkoušené v praxi. Třeba HDD se pořád používají pro archivaci dat, i když jsou pomalejší než SSD. Investice do nových technologií mají své místo, ale musí být vyvážené s efektivitou a potřebami. Ne každá novinka je lepší pro každého, zvlášť když jde o vysoké náklady. Vždy je dobré mít v záloze i osvědčené a stabilní technologie. Myslíš, že by se lidé měli více vracet k těm osvědčeným a levnějším možnostem, než neustále investovat do nových?
Paradoxem u dat je to že čím rychlejší jsou systémy tím více je potřeba zpracovat dat. To je opravdu paradox, který se projevuje ve všech oblastech spojených s technologiemi a daty. Když systémy zrychlí, otevírá to možnost pro větší objem dat což znamená, že je potřeba ještě více zpracovávat. Takto to funguje i s internetem. Rychlost připojení se zlepšuje (dnes máme gigabitové internety), ale to znamená, že můžeme stahovat a odesílat více dat například video ve 4K, velké databáze, nebo komplexní analýzy dat. AI a strojové učení díky výkonným procesorům a grafikám mohou analyzovat obrovské objemy dat (obrazové, textové, zvukové), což zvyšuje nároky na infrastrukturu. Pokud se zrychlí výpočetní výkon, začne se využívat na komplexnější úkoly, což se zase překládá do větší potřeby dat. Zároveň roste i potřeba výkonnějších úložišť pro tyto větší objemy.
Cloudové služby, které slibují neomezený výkon a úložiště, se takto dostávají do situace, kdy i „neomezené“ kapacity přinášejí nové výzvy a náklady. Jakmile máte rychlé systémy, začnete je používat k výrazně náročnějším úkolům, což znovu vede k tomu, že potřebujete více výpočetního výkonu a úložného prostoru, aby to všechno zvládly. Tak se to uzavírá v nekonečném cyklu, který vyžaduje neustálé investice do nových technologií. Tento paradox se vyskytuje nejen v technologiích, ale ve spoustě jiných oblastí, kde zrychlení a zefektivnění procesů vede k větší komplexnosti. Zatímco to dává více možností a zlepšuje efektivitu, zároveň to zvyšuje nároky na infrastrukturu, vývoj i správu. Myslíš, že by mělo být nějaké omezení rychlosti a výkonu, aby se tento cyklus zastavil, nebo je to nevyhnutelné?