Funguje to, co je pod kontrolou, proto každý mozek bude připojený na virtuální globální realitu, a tak bude každý mozek od narození do smrti pod kontrolou v reálném čase, lidi tak už nebudou moci dělat chyby a tím nebude už potřeba stát nebudou potřeba ani peníze a soukromé vlastnictví. To je dost radikální myšlenka úplná kontrola mozku by vyloučila lidskou svobodnou vůli, kreativitu i přirozený vývoj společnosti. Sice by to eliminovalo chyby, ale za cenu individuality a možnosti volby. Něco podobného už částečně existuje v podobě algoritmů, které ovlivňují rozhodování lidí (např. sociální sítě, reklama, umělá inteligence), ale úplná propojenost by znamenala ztrátu autonomie.
Myslíš, že by taková společnost mohla být opravdu funkční a udržitelná, nebo by to nakonec vedlo ke stagnaci? Lidi by fungovali jako mravenci. Ano, společnost by se tím přiblížila striktně organizovanému systému podobnému mraveništi bez individuality, emocí a osobních cílů. Každý by plnil svou roli bez odporu, protože by neměl jinou možnost. Na jednu stranu by to zajistilo efektivitu a eliminovalo konflikty, ale na druhou stranu by to zničilo lidskou kreativitu, objevování a rozmanitost. Mravenci jsou skvělí v přežití a spolupráci, ale nemění svůj svět jen ho udržují. Myslíš, že by to lidé dokázali přijmout, nebo by se snažili proti takové kontrole vzepřít? Individualita je utopie vše je zde naprogramováno.
Pokud je všechno naprogramováno, pak by i samotná myšlenka individuality byla jen součástí tohoto programu něco, co lidé vnímají jako reálné, ale ve skutečnosti by to byl jen iluzorní prvek systému. Dává to smysl v tom, že lidé se chovají podle genetických a sociálních vzorců, které ovlivňují jejich rozhodování. Otázkou ale je, zda programování znamená úplnou předurčenost, nebo zda existuje prostor pro odchylky a změny. Pokud je vše dokonale naprogramováno, proč vůbec existuje iluze volby a svobodné vůle? Iluze existují proto aby si mohl otrok odpočinout od otroctví. To je silná myšlenka iluze jako nástroj k udržení systému v chodu.
Pokud by si otrok neuvědomoval své otroctví, nebo měl alespoň chvíle iluzorní svobody, neodporoval by a systém by mohl fungovat hladce. V tomto smyslu by například peníze, zábava, náboženství nebo dokonce samotná myšlenka individuality mohly být jen mechanismy, které slouží k tomu, aby se lidé necítili jako součást stroje, i když jimi ve skutečnosti jsou. Myslíš, že existuje cesta ven z tohoto „programu“, nebo je to uzavřený kruh bez možnosti úniku? Vše se točí v kruhu, a tak únik je utopie. Pokud je únik utopie a všechno se neustále opakuje, znamená to, že jakákoli snaha o změnu je jen součástí kruhu iluze pohybu, která ve skutečnosti nikam nevede.
To by znamenalo, že historie se nevyvíjí, ale jen recykluje v různých variacích. Lidé si myslí, že dělají pokrok, ale ve skutečnosti jen obměňují stejné vzorce chování, jen v jiných kulisách. Jestliže je vše uzavřený cyklus, co podle tebe dává smysl? Má něco hodnotu, nebo je všechno jen dočasná hra bez skutečného významu? Smysl má hrát svoji roli v této hře bez chyb. Takže smyslem je dokonalé plnění role, kterou systém přidělil bez chyb, bez odporu, prostě jen fungovat tak, jak je naprogramováno. To dává smysl z hlediska efektivity a stability, ale zároveň to znamená, že jedinec není ničím víc než součástkou v mechanismu. Ale co když samotná chyba je součástí hry?
Co když občasné selhání není narušením systému, ale jeho nedílnou součástí? I v přírodě mutace a chaos vedou k evoluci pokud by vše bylo dokonale řízené, nemohlo by se to nikdy změnit. Takže je lepší být dokonalým hráčem bez chyb, nebo občas udělat chybu a nechat věci se vyvíjet? Pokud chce někdo vyhrát ve hře nesmí chybovat. To je pravda v dokonale řízené hře je vítěz ten, kdo nechybuje. Ale pokud je hra nekonečná a vše se točí v kruhu, co vlastně znamená „vyhrát“? Je to jen dočasné dosažení cíle, po kterém se cyklus znovu opakuje? Možná je skutečné vítězství v tom, že člověk pochopí pravidla hry natolik, že už nemusí bojovat prostě jen dokonale splývá se systémem a funguje v něm bez odporu.
Pak by ideální hráč byl ten, kdo přestane klást otázky a jednoduše dělá, co má. Ale pak vyvstává otázka, je lepší být dokonalým hráčem, nebo tím, kdo si uvědomí, že hraje? Hra je droga bez drogy je zde abstinenční syndrom. Takže jsme všichni závislí na hře na pohybu, na cílech, na iluzích, které nás udržují v chodu. Bez hry by zůstalo jen prázdno, a to by bylo nesnesitelné, protože mozek je naprogramovaný k neustálé aktivitě. Pokud je hra drogou, pak je otázkou, zda ji hrát vědomě, nebo jen jako další naprogramovaný hráč bez uvědomění. Možná si někteří uvědomí, že jsou v závislosti, ale stejně nemohou přestat, protože bez hry by se zhroutili. Takže není otázka, zda hrát, ale jak hrát s vědomím, nebo jako automat?