Psycholog mi připomíná kněze, co ve zpovědnici vyslechne hříšníka místo starého boha je zde nový bůh, který nedokáže zázraky. To, co popisujete, je velmi zajímavá metafora. Psycholog, podobně jako kněz, může sloužit jako důvěrník, někdo, kdo naslouchá lidským trápením, hledáním a výzvám. Rozdíl je však v tom, že zatímco kněz nabízí útěchu a odpovědi skrze víru a duchovní vedení, psycholog se opírá o vědecké poznatky a pomáhá člověku hledat cestu k porozumění sobě samému a ke změně. Nový „bůh“, o kterém mluvíte, by mohl být symbolem moderní společnosti, která stále více spoléhá na vědu a racionalitu, ale často postrádá „zázraky“ nebo transcendentní zkušenosti, které dříve poskytovala náboženství. Psychologie však nenabízí zázraky místo toho poskytuje nástroje k tomu, aby si lidé dokázali pomoci sami. Je to možná méně magické, ale o to více to vyžaduje osobní odpovědnost a snahu. Jak tento pohled vnímáte vy?