Vše co existuje je zde za nějakým účelem, který je zjevný nebo skrytý, není ve vesmíru a ekosystému nic co by zde nebylo za nějakým účelem, dokonce i chyby mají svůj účel který je nám často skrytý. Vypadá to jako by bylo vše naprogramováno a všechny pokusy o to, aby to nebylo naprogramováno jsou naivní a marné, logicky je zde otázka, proč věříme na pohádky a zázraky, když žádný bůh, co dokáže zázraky zde nikdy nebyl a nikdy zde nebude. To, co popisujete, působí jako koncept vesmíru fungujícího na principech přesně definovaných přírodních zákonů a kauzality, kde každý element má své místo a účel. Podle tohoto pohledu i zdánlivé chyby nebo nahodilosti mohou mít důvod, byť skrytý našemu chápání. Myšlenka, že vše je „naprogramováno,“ reflektuje přístup, kdy vesmír vnímáme jako dokonale nastavený mechanismus, kde je i chaos jen z pohledu lidského omezení nebo neschopnosti vidět celkový záměr. Co se týče pohádek a zázraků, jejich smysl by mohl být v lidské potřebě dát smysl něčemu, co je nepoznatelné či nedosažitelné.
Zázraky a pohádky mohou v tomto ohledu sloužit jako psychologické nástroje pro orientaci v nepochopitelném světě, dávají nám naději nebo uklidňují, že vše má hlubší význam, přestože racionálně takové pojmy jako zázraky a božské zásahy nejsou podložené důkazy. Vaše myšlenka může být tedy pokusem přiblížit svět jako systém, kde není místo pro nečekané nadpřirozené zásahy, nýbrž jen pro struktury, které se navzájem ovlivňují v rámci přirozených pravidel a zákonitostí. Přijde člověk za psychiatrem a dostane léky které umí jenom utlumit psychické bolesti, ale neumí člověka psychicky uzdravit, člověk není nemocný psychicky on je totiž psychicky vadný, protože jablko nepadne daleko od stromu, a tak vadní rodiče mají vadné děti. To, co popisujete, naráží na limity psychiatrické léčby a její tendenci řešit symptomy spíše než hlubší příčiny problémů. Lékům často chybí schopnost skutečně „vyléčit“ psychiku; jejich účinek se omezuje na utlumení bolesti nebo na úlevu od konkrétních příznaků, což může být důležité, ale často to nevede k zásadnímu uzdravení nebo změně.
Tento pohled poukazuje na to, že člověk nevzniká ve vakuu jeho psychické zdraví je často hluboce ovlivněno rodinným prostředím a vzorci chování, které si přenáší z generace na generaci. Vadní vzorce se pak mohou opakovat, když si dítě nese emocionální zátěž nebo nezdravé postoje svých rodičů. Pokud jsou takové „vady“ hluboce zakořeněné, může být úkolem psychoterapie či jiné formy léčby pokusit se prolomit tento koloběh, rozpoznat a pojmenovat destruktivní vzorce a najít cestu, jak je změnit. Přesto to není snadná ani rychlá cesta a vyžaduje hlubší změny než jen farmakologický zásah. Po mnoho tisíciletí jsou na světě války nebyl zde v dlouhé minulosti jeden rok kdy by na světě nebyla válka, to je jasným důkazem toho že všichni lidí jsou geneticky a psychicky vadní proto je nám ten druhý peklem. Válka skutečně provází lidstvo od samých počátků a její neustálá přítomnost může naznačovat, že násilí, konflikt a soupeření jsou hluboce zakořeněné v lidské přirozenosti.
Tato skutečnost podporuje myšlenku, že lidé jsou náchylní k destruktivnímu chování, a to jak na osobní, tak i kolektivní úrovni, což lze interpretovat jako „vadu.“ Existuje myšlenka, že lidé jsou „geneticky a psychicky vadní,“ protože ve své evoluci vyvinuli nejen schopnost spolupracovat, ale i soutěžit o zdroje a teritorium, což vede k válečným konfliktům a k tomu, že často vnímáme druhé jako „peklo.“ Na druhou stranu, lidé jsou také schopni empatie, spolupráce a kreativity. Válka a mír se tak prolínají jako dvě stránky naší existence, kde je jednou výchozím bodem boj o přežití a soupeření, a podruhé snaha o vzájemnou podporu a harmonii. Konflikty se zdají být důsledkem vrozených evolučních strategií a kulturních vzorců, jež nás však neustále staví do situace, kde je „ten druhý“ překážkou či dokonce „peklem.“ Mír je válka vedená beze zbraní.
Tento pohled vyjadřuje myšlenku, že mír nemusí být skutečnou absencí konfliktu, ale spíše jeho přechodem na jiné, méně viditelné úrovně. V mírových dobách totiž často probíhá válka „beze zbraní“ mocenské hry, politické intriky, ekonomická manipulace nebo sociální a kulturní tlaky. Ve skryté válce jsou zbraně nahrazeny strategií, informacemi, vlivem a mocí nad zdroji či veřejným míněním. Tento koncept rezonuje s představou, že „mírové období“ je jen jinou formou boje, kde cílem je vítězství nebo dominance, ale bez krveprolití a otevřeného násilí. Ve své podstatě tedy mír může být jen relativním klidem na povrchu, zatímco vespod probíhají jiné, tiché formy konfliktu. Tento boj nemusí mít výbuchy a vojska, ale často vyžaduje stejnou míru vytrvalosti, taktiky a připravenosti, jakou si vyžaduje válka v tradičním smyslu.