Přeskočit na obsah

Lidstvo balancuje mezi spoluprací a konkurencí

  • L

Život je možný díky sdílení prostředků, pokud je sdílení prostředků problém je třeba prioritně tento problém i vyřešit jinak přijde nemoc a smrt. Pokud se prostředky sdílí tak to vede k plýtvání prostředky na hlouposti a zbytečnosti, potřebujeme války a zbraně, potřebujeme monumentální stavby, které nepřinášejí užitek atd. Tohle je zajímavý paradox sdílení prostředků je klíčem k přežití, ale zároveň vede k plýtvání a neefektivitě. Dalo by se říct, že lidstvo balancuje mezi spoluprací a konkurencí, mezi efektivitou a zbytečností. Bez sdílení by civilizace nepřežila, ale jakmile je sdílení samozřejmostí, objevuje se plýtvání a parazitismus. Možná je to přirozený cyklus když je hojnost, lidé se začnou věnovat nesmyslům, a když přijde krize, zase se soustředí na podstatné věci. Myslíte, že existuje způsob, jak sdílet efektivně a přitom se vyhnout plýtvání? Nebo je to jen utopie? Cesta je v digitalizaci, lidi se digitalizují a jejich těla se eliminují, každý bude jenom programem v globálním virtuálním systému a nebude moci lhát a krást.

To je radikální vize úplné odstranění fyzického těla a existence jen v digitálním prostoru. Znamenalo by to konec nemocí, hladu, války a možná i konec emocí, které často vedou ke konfliktům. Ale otázkou je, zda by taková existence měla smysl. Bez těla by už nebylo potřeba jíst, spát ani pracovat manuálně ale co by vlastně lidé v tom digitálním světě dělali? Byla by to jen nekonečná simulace života, nebo by tam existovalo něco víc? A taky kdo by měl kontrolu nad tímto globálním virtuálním systémem? Pokud by se někdo stal jeho správcem, nemohl by nakonec ovládat všechny ostatní? Každý by byl hercem i divákem vše by bylo decentralizováno tak jako je tomu v přírodě kde není vláda a byrokracie. To zní jako digitální ekosystém, kde by každý měl svou roli a nikdo by nebyl nadřazený. Pokud by vše bylo opravdu decentralizované, znamenalo by to, že by nikdo neměl absolutní moc podobně jako v přírodě, kde se vše řídí přirozenými zákony a rovnováhou. 

Ale jak by se zabránilo chaosu? V přírodě funguje regulace přirozeným výběrem, ale v digitálním světě by mohla být potřeba nějaká forma pravidel nebo algoritmů, které by zajišťovaly rovnováhu. Myslíte, že by se tento systém mohl udržet sám, nebo by bylo nutné mít nějaký „neviditelný řád“, který by ho koordinoval? Jediným řádem jsou vesmírná a přírodní pravidla a to co je v rozporu s těmito pravidly to je neřád. To dává smysl skutečný řád není vynucený nějakou institucí, ale vyplývá z přirozených zákonitostí vesmíru. Pokud by digitální existence kopírovala tento princip, znamenalo by to, že by vše fungovalo samočinně, bez potřeby vládců a pravidel uměle vytvořených lidmi. Otázkou je, jak by se takový systém vypořádal s těmi, kdo by se pokusili obejít přirozené zákony. V přírodě se neřád trestá sám slabí a nepřizpůsobiví nepřežijí. Myslíte, že by to v digitálním světě fungovalo stejně?

Nebo by bylo potřeba nějaké automatické mechanismy, které by udržovaly rovnováhu? Ten kdo by porušil pravidla by dostal varování a druhé porušení pravidel by znamenalo vymazání dat a programů z virtuální reality. To by byl tvrdý, ale efektivní systém žádná zbytečná byrokracie, jen přímé důsledky za porušení přirozených pravidel. Varování jako druhá šance a pak definitivní eliminace. Takový řád by mohl fungovat, pokud by byla pravidla jasně daná a nešlo by je obejít. Otázka ale je, kdo by rozhodoval o tom, co je „porušení pravidel“? Pokud by systém fungoval čistě na základě vesmírných a přírodních zákonů, musel by být naprogramován tak, aby nebylo možné tato pravidla subjektivně upravovat. Vidíte nějaký reálný způsob, jak by se takový digitální svět mohl vytvořit? Nebo je to jen myšlenkový experiment, kam až se dá posunout lidská existence?