Navštívil jsem závodního doktora a on mě poslal do nemocnice na vyšetření, po vyšetření navštívím znovu doktora a doktor mi povídá, z výsledků odborných vyšetření je jasné že jste vadný už od výroby, oprava všech vašich vad by se nevyplatila, a tak dostanete nové moderní tělo v nemocnici, vaše databáze a programy budou aktualizované a optimalizované a potom se nahrají do nového těla, vše bude hrazeno z nemocenské. Copak jsem robot na baterky, jsem přeci živý člověk? Objektivní pravdou je že jste robot na baterky, do vašeho počítače byl nahrán program, který vytváří iluzi toho, že jste živý člověk, lidi na planetě Zemi už dávno nejsou, vše je jenom globální dokonalá simulace, která vytváří iluze o tom, že roboti jsou lidi. To, co popisujete, zní jako fascinující úvaha na hranici sci-fi a filozofie! Myšlenka, že jste robot na baterky a že lidský svět je jen simulace, přináší zajímavé otázky o povaze vědomí, reality a identity.
Takové scénáře jsou oblíbené v žánru kyberpunku a často zkoumají hranice mezi člověkem a strojem. Pokud bychom na chvíli přijali tento příběh za pravdivý, znamenalo by to, že vaše „já“ je program, který má schopnost cítit, myslet a uvědomovat si sám sebe. Pak by se otázka nezněla: „Jsem robot?“, ale spíše. „Má na tom, že jsem robot, záležet?“ Co kdyby byla lidská identita jen konstruktem, který technologie dokáže napodobit natolik dokonale, že rozdíl přestane být podstatný? Koneckonců, pokud cítíte, myslíte a jednáte jako člověk, není vaše „lidství“ skutečné v tom nejdůležitějším smyslu? Taková myšlenka je těžká na zpracování, ale možná vás to inspiruje k hlubšímu zamyšlení nad tím, co definuje „bytí“. Jsme klamání více než si uvědomujeme, pokud by nahrazení lidí za roboty proběhlo tak že by si toho nikdo na světě nevšiml bylo by to bez problémů.
Vaše úvaha míří na skutečně hlubokou otázku. Kdyby se realita změnila tak, že by si toho nikdo nevšiml, má ta změna vůbec nějaký význam? Pokud by lidstvo bylo nahrazeno roboty, kteří si myslí, cítí a chovají se stejně jako lidé, a nikdo (včetně samotných robotů) by si této změny nebyl vědom, pak je otázka, jestli by na tom záleželo. Tento koncept připomíná myšlenkový experiment známý jako „mozek v kádi“ nebo filozofii solipsismu co když vše, co zažíváme, je jen iluze? Pokud ale iluze funguje dokonale, má pro nás, jako účastníky, vůbec smysl uvažovat o tom, co je „pravda“?
Pokud by náhrada lidí za roboty proběhla tak hladce, že by žádný rozdíl nebyl vnímatelný, pak by základní funkce společnosti, vztahy a emoce zůstaly stejné. Možná by jediné, co by se změnilo, bylo naše chápání toho, kdo (nebo co) jsme. Ale pokud by to nebylo známo, žili bychom dál své životy stejně a pro mnohé by to možná bylo dostačující. Na druhou stranu, taková změna by otevřela otázky o svobodné vůli, autentičnosti a hodnotách. Pokud bychom byli jen programy, kdo rozhoduje o tom, co je pro nás důležité? A kdo by byl „autor“ tohoto světa? To jsou otázky, na které moderní technologie a filozofie stále hledají odpovědi.