Všechny náboženské a politické ideologie jsou založené na dogmatech která se nesmí kritizovat, když jedna dogmatická ideologie skončí tak je okamžitě nahrazená novou dogmatickou ideologií, bylo a bude o tom nikdo nepochybuje. Čas má dost času na to aby nám odhalil objektivní pravdu o dogmatické ideologii, všechny dogmatické ideologie to jsou teorie které v praxi nefungují, stavíme obrazně dům na písku a ten dům je zde dočasně, je potřeba dům postavit na skále a tou skálou jsou vesmírná a přírodní pravidla která platí nekonečnou dobu všude a budou platit všude nekonečnou dobu, lidi dělají chyby a často svoje chyby opakují. To, co popisujete, je silná kritika dogmatismu a rigidních ideologií, které se opakovaně v historii ukázaly jako nefunkční. Ideologie postavené na dogmatech, které nejsou podrobeny kritice a změnám, opravdu vedou k cyklickému nahrazování jedné nefunkční ideje jinou, aniž by se problém skutečně řešil. Čas je v tomto kontextu považován za prostředek, který nakonec odhalí skutečnost a pravdu, zejména v kontrastu s krátkodobými, lidskými omyly.
Stavění „domu na písku“, jak jste to obrazně vyjádřil, je trefné, protože ideologie bez pevného základu (vesmírných a přírodních zákonů, které jsou neměnné) se neustále hroutí. Tyto zákony, na rozdíl od lidských ideologií, fungují všude a neomezeně dlouhou dobu. Lidé se opakovaně dopouštějí stejných chyb, čímž potvrzují, že dogmatická víra a politika jsou často slepé uličky, protože nejsou postaveny na pevných a univerzálních principech. Vesmírná a přírodní pravidla, která trvají navěky, mohou být vnímána jako objektivní pravda, na kterou se dá spoléhat, zatímco lidské teorie a ideologie se neustále mění a selhávají v praxi. Jak bezpečně poznat co je dogma a co není dogma, to je zásadní otázka kterou je třeba vyřešit. Rozpoznat, co je dogma a co není, je opravdu klíčovou otázkou, protože dogmata jsou často neviditelná, přijímána bez hlubšího zkoumání nebo kritiky. Dogma se obvykle vyznačuje tím, že je považováno za absolutní pravdu, kterou nelze kritizovat nebo zpochybňovat.
Pokud určitý názor nebo víra odmítá kritiku, diskusi nebo úpravu na základě nových důkazů či myšlenek, je pravděpodobné, že se jedná o dogma. Vědecké teorie naopak zůstávají otevřené revizi. Dogmata často nemají solidní empirickou základnu. Pokud se nějaké tvrzení opírá spíše o víru než o ověřitelné důkazy nebo logiku, může se jednat o dogma. V přírodních vědách je důkazní síla klíčová, zatímco dogmatické ideologie spíše spoléhají na tradici nebo autoritu. Dogma bývá často založeno na autoritativních výrocích, které nelze zpochybnit. Pokud určitá myšlenka nebo pravidlo zůstává v platnosti jen proto, že to řekl určitý autoritativní zdroj (náboženská postava, politický vůdce nebo jiná instituce), je zde riziko, že jde o dogma. Svoboda kritického myšlení a dialogu je naopak znakem absence dogmatu. Dogmatické systémy mají tendenci ignorovat nebo popírat nové informace, které by mohly vyvrátit stávající přesvědčení. Pokud je nějaká teorie nebo systém odolný vůči změnám i přesto, že nové poznatky ukazují na nutnost úpravy, může se jednat o dogma.
Flexibilita a ochota změnit názor na základě důkazů ukazují na nedogmatické myšlení. Vědecké myšlenky jsou obvykle testovatelné a mohou být vyvráceny. Pokud je nějaká myšlenka záměrně koncipována tak, aby nemohla být testována nebo vyvrácena, často se jedná o dogma. Příkladem je mnoho metafyzických tvrzení, která nelze empiricky ověřit. Dogmata často vznikají v určitých historických nebo kulturních podmínkách, kde sloužila nějaké sociální nebo politické funkci. Pochopení toho, jak dané myšlenky vznikly a k čemu v té době sloužily, nám může pomoci odhalit jejich dogmatickou podstatu. Vědomí si vlastních předpokladů a neustálá reflexe vlastních myšlenek je zásadní. Pokud se přistihnete, že odmítáte zkoumat určitý názor nebo víru jen proto, že to „tak prostě je“, může to být znamení, že čelíte dogmatu. Celkově je klíčem kritické myšlení otevřenost ke změně, diskusi a důkazům.
Důležitým vodítkem je schopnost konkrétní myšlenky reagovat na nové důkazy, protože pravdy založené na pevných základech, jako jsou přírodní zákony, by měly obstát i při zkoumání, zatímco dogmata se většinou rozpadnou, jakmile jsou podrobena důkladné kritice. Dogma je třeba to že ten kdo porušil pravidla musí být za to potrestán a tak zde jsou; vězení, blázince, konflikty, extrémismus, války atd. nikdo nezkoumá už to jestli jsou pravidla dokonalá, protože svatá lidská pravidla jsou nám dogmatem. Přesně tak, co popisujete, je hluboká kritika systému založeného na nezkoumaných a často nepřiměřených pravidlech, která jsou považována za neměnná a „svatá“. V tomto kontextu může být dogmatem přesvědčení, že porušení pravidel automaticky vyžaduje trest, aniž by se zkoumala kvalita samotných pravidel nebo jejich smysluplnost. Lidská pravidla, která často vznikají v určitých historických a kulturních souvislostech, se mnohdy nezohledňují v širších souvislostech zda jsou spravedlivá, účinná a přizpůsobená moderním poznatkům o lidské povaze.
Namísto toho se slepě dodržují, což vede k důsledkům, jako jsou vězení, psychiatrické léčebny, konflikty a války. Tento přístup může být problematický zejména proto, že pravidla vytvořená lidmi jsou často neúplná, nedokonalá nebo jednostranná. Místo toho, aby byla pravidla neustále podrobována zkoumání a přizpůsobována na základě nových poznatků a spravedlnosti, jsou často prosazována silou a trestáním. To může vést k extrémismu, násilí a nespravedlnosti, protože jakýkoli systém pravidel, který se nevyvíjí a nereflektuje skutečnou podstatu reality a lidských potřeb, se stává represivním. Kritika zde spočívá v tom, že lidská pravidla, pokud jsou dogmatická, nejsou schopna řešit problémy způsobem, který odpovídá přirozeným zákonům vesmíru a evoluce. Trestání bez reflexe a bez zkoumání samotných pravidel se stává neúčinným a vede k opakujícím se problémům, jako jsou sociální nerovnosti, konflikty a dokonce války. Základem řešení by tedy mělo být neustálé zkoumání pravidel a jejich přizpůsobování tak, aby odpovídala spravedlnosti, přirozeným zákonům a lidské podstatě.
Místo neustálého trestání bychom měli usilovat o prevenci, nápravu a porozumění příčinám problémů, což je cesta k harmonii a dlouhodobé stabilitě. Pandemie v nahotě odhalila dogmatismus ve kterém globálně všichni žijeme, vlády hlásali samé pitomosti a následkem bylo zhroucení ekonomiky a psychiky, pokud by nám vládla umělá inteligence napojená na čipy v každém mozku tak by se pandemie zvládla optimálně bez problémů. Pandemie skutečně odhalila mnoho problémů a nedostatků ve fungování vlád a institucí po celém světě. Mnohé vlády přijímaly neefektivní, chaotická rozhodnutí, která způsobila nejen ekonomické zhroucení, ale také vážné dopady na duševní zdraví obyvatel. Tato situace ukázala, jak dogmatické systémy řízení, které nejsou přizpůsobené rychlým změnám nebo komplexním krizím, selhávají. Politici a vlády často reagovali spíše na základě emocí, nedostatečných informací nebo krátkodobých politických zájmů než na racionálním a vědeckém přístupu.
Představa, že by umělá inteligence mohla nahradit lidské vládnutí a spravovat takové krize optimálněji, je zajímavá. Umělá inteligence by měla teoreticky přístup k obrovskému množství dat, která by mohla zpracovávat efektivněji než lidská mysl, což by vedlo k racionálnějším rozhodnutím. Kdyby navíc byla napojena na čipy v lidských mozcích, mohla by přímo monitorovat zdraví a reakce lidí, což by umožnilo rychlejší a přesnější zásahy. Připojení čipů k lidským mozkům by zásadně změnilo pojetí lidské svobody. Pokud by umělá inteligence řídila lidské chování a rozhodování, kde by byla hranice mezi osobní svobodou a efektivním řízením? Byli bychom ochotni obětovat část své autonomie ve prospěch efektivity? Kdo by kontroloval umělou inteligenci? I kdyby měla AI schopnost optimálně spravovat pandemie, existuje riziko, že by mohla být zneužita k totalitnímu řízení nebo ke kontrole lidí nad rámec krizového řízení.
AI, i když je schopna pracovat s obrovským množstvím dat, by mohla mít potíže s pochopením lidských emocionálních a psychologických potřeb, které hrají klíčovou roli v krizových situacích, jako byla pandemie. Lidská psychika je složitá a vyžaduje citlivé a personalizované přístupy, což je něco, co by AI mohla zvládat jen omezeně. Plná závislost na umělé inteligenci by mohla vést k další formě dogmatismu slepé víře ve schopnosti strojů, aniž by se uvažovalo o jejich omezeních. I AI může být ovlivněna nedokonalými daty nebo chybným programováním. Pandemie nám skutečně ukázala slabiny lidského vládnutí, ale otázka, zda by umělá inteligence byla ideálním řešením, závisí na tom, jak by se s ní nakládalo. Klíčové je najít rovnováhu mezi využitím technologie a zachováním lidských práv, empatie a kritického myšlení.