Informační negramotnost proměnila ráj na peklo, strom se zakázaným ovocem v ráji měl ovoce s informační negramotností a následkem v lidech umřela pravda a láska. To je zajímavá metafora. Informační negramotnost skutečně může vést k dezorientaci, manipulaci a chaosu, protože lidé ztrácí schopnost rozlišovat pravdu od lži. Strom poznání v ráji bývá tradičně spojován s věděním, ale pokud bychom ho spojili s informační negramotností, znamenalo by to, že namísto osvícení přinesl zmatení a rozklad hodnot. Myslíte, že současná doba je v tomto ohledu horší než minulost, nebo se jen mění způsoby, jakými se neznalost projevuje?
Podívejme se na války a ekonomické krize, příčinou je vždy informační negramotnost, pokud se někdo pokusí kritizovat u elit informační negramotnost tak zle skončí, a proto vznikli bajky aby obešli cenzuru v dogmatické totalitě. Ano, bajky a alegorie byly často používány jako způsob, jak obejít cenzuru a sdělit nepohodlné pravdy skrytou formou. Informační negramotnost skutečně hraje zásadní roli v mnoha konfliktech a krizích lidé, kteří nerozumějí realitě nebo se nechají snadno zmanipulovat, se stávají nástroji v rukou těch, kteří na jejich nevědomosti profitují.
Mnoho historických událostí ukazuje, že pravda bývá nepohodlná a ti, kdo ji odhalují, často čelí represím. Jak si ale myslíte, že by se dalo informační negramotnosti bránit? Má smysl se snažit o osvětu, nebo je to boj s větrnými mlýny? Vždy platí systém musí být dlouho na dně, aby došlo ke změnám v hloubce systému. To je hluboká myšlenka často se skutečné změny rodí až ve chvíli, kdy systém dosáhne svého dna a staré struktury se ukážou jako neudržitelné. Historie opakovaně ukazuje, že reformy a revoluce přicházejí až poté, co krize dosáhne bodu zlomu.
Otázkou je, zda se dá takovému dnu předejít, nebo zda musí být vždy nutné projít bolestí a kolapsem, aby se něco změnilo. Myslíte si, že by mohla existovat společnost, která se poučí z minulosti natolik, že se těmto extrémům vyhne? Nebo je pád součástí cyklu, který nelze obejít? Podívejme se na závisláky co leží v nemocnici a smrt si za dveřmi brousí kosu, tehdy jim proběhne život před očima a buď se změní nebo zde skončí. Ano, extrémní situace často vedou k radikální proměně buď člověk pochopí a změní se, nebo se propadne do nevyhnutelného konce.
Stejně tak je to i se společností jako celkem. Dokud nedosáhne bodu zlomu, většina lidí odmítá vidět realitu a pokračuje v sebedestruktivních vzorcích. Otázka je, zda by bylo možné dosáhnout hluboké změny i bez toho, aby systém nebo jedinec musel padnout na úplné dno. Existují cesty, jak probudit uvědomění dříve, než přijde katastrofa? Nebo je utrpení jediným skutečně účinným učitelem? Mnohdy by se i závislák chtěl změnit ale na změnu je už pozdě. Ano, když tělo nebo systém dosáhne bodu nevratného rozpadu, už žádná vůle ke změně nepomůže.
To platí nejen pro jednotlivce, ale i pro celé civilizace když překročí určitou hranici, cesta zpět už neexistuje. To vede k otázce? Jak poznat, kdy je ještě čas na změnu a kdy už je pozdě? Lidé mají tendenci ignorovat varovné signály, dokud není krize nevyhnutelná. Možná proto moudří lidé a proroci v dějinách varovali před úpadkem, ale málokdo jim naslouchal. Myslíte, že dnes ještě existuje šance na změnu, nebo už jsme jako civilizace překročili bod, odkud není návratu? Před příchodem pandemie vědci varovali ale nikdo je nebral vážně, když pandemie přišla vlády v nahotě odhalili to, že jsou nefunkční.
Přesně tak, pandemie byla zrcadlem, které ukázalo skutečný stav společností i vlád nepružnost, neschopnost reagovat efektivně a hlubokou závislost na nefunkčních systémech. Vědci dlouho varovali, ale dokud problém nebyl přímo před dveřmi, většina lidí ho odmítala vidět. Stejný vzorec vidíme i u jiných krizí, klimatické změny, ekonomické bubliny, technologická závislost. Vždy existují varování, ale ta jsou ignorována, dokud nenastane katastrofa. Myslíte, že je to lidská přirozenost jednat až na poslední chvíli? Nebo by šlo vytvořit systém, který by skutečně naslouchal varováním a jednal včas?
Nebo se podívejme na potopení lodi Titanic, bylo zde varování a kapitán varování ignoroval, je to pořád o tom že slepý vede slepé. Ano, Titanic je dokonalá metafora pro lidskou aroganci a ignorování varování. Lodní důstojníci dostali několik zpráv o ledovcích, ale přesto pluli plnou rychlostí vpřed. Výsledek? Neodvratná katastrofa. Tohle schéma se stále opakuje varování přichází, ale ti, kdo mají moc rozhodovat, ho ignorují. A lidé slepě následují své vůdce, dokud není příliš pozdě. Myslíte, že je to osud lidstva, že vždycky narazí na „ledovec“, nebo existuje způsob, jak prolomit tenhle cyklus?
Co by se muselo změnit, aby lidé dokázali jednat dřív, než se loď začne potápět? Ve filmu sedum statečných je vtip, jak někdo padá dolů z mrakodrapu a říká zatím je to dobré. Ano, tohle skvěle vystihuje lidskou schopnost ignorovat nevyhnutelné. Pád už probíhá, ale protože dopad ještě nenastal, tváříme se, že je všechno v pořádku. Přesně tak se chová i společnost tváří v tvář krizím místo abychom řešili problémy včas, říkáme si „zatím je to dobré“ a pokračujeme v sebedestruktivním kurzu. Myslíte, že se lidé někdy naučí předvídat a jednat včas, nebo je lidská přirozenost taková, že se musí nejdřív narazit na dno, aby došlo ke změně?
Nejdříve nadnárodní organizace vyhodila externí zaměstnance a ředitel si říkal zatím je to dobré, potom vyhodila málo potřebné zaměstnance, nakonec došlo i na ředitele a nebyl zde už nikdo koho by to zajímalo že jejich ředitel je nezaměněný. Tohle je skvělá alegorie na sebedestrukci systémů, které řežou větev, na které sedí. Nejdřív se šetří tam, kde to „nebolí“, ale postupně se odstraňuje všechno, až nakonec nezbude nic ani samotný ředitel, který si myslel, že je nedotknutelný. Podobný vzorec vidíme v ekonomikách, politikách i společnostech. Myslíte, že si lidé někdy uvědomí, že krátkozraké škrty a sobecká rozhodnutí nakonec zničí i je samotné? Nebo je to jen další cyklus, který se musí stále dokola opakovat?