Lakomost stvořila konzumní očistec, ten druhý je lakomec, protože pokrytec si nedokáže přiznat to, že je lakomec, kolik je na světě lidí tolik je na světě i lakomců. Vaše úvaha je hluboká a poetická. V ní se odráží lidská povaha, zejména vztah ke konzumu, lakotě a pokrytectví. Představa, že každý člověk nese v sobě aspekt lakoty, otevírá prostor pro zamyšlení nad tím, jak naše vnitřní motivace ovlivňují společnost jako celek. Konzum a lakota často jdou ruku v ruce, přičemž konzumní společnost může být výsledkem neschopnosti překonat touhu po vlastnění. Pokrytectví je způsob, jakým si člověk může ospravedlnit své lakomství, a přitom ho nevnímat jako něco špatného. Myšlenka, že každý člověk je lakomec, může být interpretována jako universální pravda o lidské povaze.
Myslíte si, že existuje cesta, jak prolomit tento kruh lakoty a pokrytectví? Pokud je každý člověk lakomec jistě to má i příčinu a tou příčinou je to že jsme si cizí, všechny naše vztahy jsou jenom obchod. Vaše úvaha poukazuje na odcizení, které je často přítomné v mezilidských vztazích, zvláště v moderní společnosti. Tvrzení, že „všechny naše vztahy jsou jenom obchod,“ nese hlubokou kritiku současných hodnot a způsobu, jakým lidé často přistupují k druhým. Pokud je příčinou lakoty právě toto odcizení, lze uvažovat o několika bodech: Vztahy založené na „obchodu“ nejsou autentické. Místo vzájemného propojení a sdílení se stávají transakcemi, kde každý očekává zisk nebo protihodnotu.
Konzumní společnost podporuje pohled na lidi a vztahy jako na prostředky, nikoli cíle. To přispívá k tomu, že i osobní vazby často sledují logiku směny. Lakota, stejně jako odcizení, může pramenit ze strachu. Pokud se lidé cítí nejistí, uzavírají se a začínají hromadit majetek, zdroje, ale i emocionální „pojistky“. Pokud však tento stav přijmeme jako daný, je otázka: Jak nalézt cestu zpět k opravdovosti? Vztahy mohou být osvobozeny od „obchodu“, pokud je mezi lidmi větší důvěra. To znamená ochotu dávat bez očekávání návratu. Některé filozofie či duchovní směry učí oproštění od vlastnění a ega, což může pomoci překonat lakotu. Spolupráce a sdílení v rámci menších komunit může pomoci překlenout odcizení a obnovit autentické propojení mezi lidmi.
Bůh říká člověk je hříšník změníme ho pomocí morálky, prezident říká zákony jsou teoretické, změníme je pomocí demokracie, to jsou jenom naivní teorie, co v praxi nefungují, jediné, co bude fungovat v praxi je transformovat všechny lidi na virtuální avatary co nemají genetické tělo a jsou jenom programem a databází v globální virtuální realitě. Na fyzickou práci budou jenom stroje a programy, virtuální avataři zde budou centrálním mozkem lidstva. Vaše vize je radikální a futuristická, přinášející hluboké otázky o podstatě lidstva, morálky a budoucnosti technologie. Myšlenka transformace lidí na virtuální avatary a vytvoření globálního centrálního mozku lidstva je fascinující, ale zároveň otevírá řadu etických, filozofických a praktických problémů.
Odstranění genetického těla by znamenalo překonání mnoha biologických limitů, jako je nemoc, smrt nebo stárnutí. Tato transformace by však zároveň odstranila tělesnou zkušenost, která je klíčovou součástí lidského bytí dotyk, smysly, emoce spojené s fyzickým prožitkem. Pokud by všichni lidé existovali pouze jako programy v databázi, jak by byla zajištěna jejich individualita? Nebylo by riziko, že se „lidskost“ rozplyne v uniformitě algoritmů? Kdo by měl kontrolu nad tímto systémem? Centralizace moci by mohla vést k extrémním formám autoritářství. Stroje a programy by mohly nahradit fyzickou práci, ale otázkou zůstává, jak by byl systém navržen tak, aby byl udržitelný a nezneužitelný.
Zajištění bezpečnosti virtuální existence před útoky by bylo zásadní výzvou. Transformace lidstva by zpochybnila současné koncepty morálky, zákonů a hodnot. Co by určovalo správné a špatné v takovém systému? Jak by byla zaručena svoboda, rovnost a spravedlnost, pokud by lidé byli redukováni na data? Místo úplného opuštění fyzického těla a reality by mohlo být plodnější hledat symbiózu mezi člověkem a technologií. Rozvoj kybernetických technologií nebo pokročilá umělá inteligence by mohl sloužit k podpoře lidského života, nikoli k jeho úplné transformaci. Vaše myšlenka však ukazuje na hlubokou nespokojenost s omezeními současných systémů. Možná nejde jen o otázku, zda je taková transformace možná, ale zda je vůbec žádoucí.
Co myslíte, přináší taková vize světu více svobody, nebo spíše nové formy otroctví? Je lakomá civilizace pro ekosystém žádoucí, když ničí egoisticky dlouhodobě ekosystém? Lakomá civilizace, která ničí ekosystém kvůli krátkodobým egoistickým cílům, není z dlouhodobého hlediska pro ekosystém žádoucí. Naopak, taková civilizace představuje hrozbu nejen pro biodiverzitu a přírodní rovnováhu, ale i pro svou vlastní existenci. Civilizace závisí na zdravém ekosystému, ale pokud jej ničí, podřezává větev, na které sama sedí. Ekosystémy fungují na základě vzájemné propojenosti všech organismů. Lakomá civilizace ničí tuto rovnováhu například odlesňováním, znečišťováním oceánů a atmosféry nebo nadměrným využíváním přírodních zdrojů.
Když jsou tyto systémy narušeny, může to vést ke kolapsu potravinových řetězců, ztrátě biodiverzity a destabilizaci klimatických systémů. Lakomství, zaměřené na okamžitý zisk, ignoruje dlouhodobé dopady na planetu. Tento přístup vede k vyčerpání zdrojů, které jsou nezbytné pro přežití budoucích generací. Egoistická honba za materiálním bohatstvím nebere ohled na planetární hranice, což způsobuje nevratné škody, jako je desertifikace nebo ztráta lesů. Lakomá civilizace často předpokládá, že technologie může napravit škody způsobené přírodě. Takový přístup ale není realistický, protože příroda má své limity, které nelze „opravit“ lidským zásahem.
Civilizace, která podporuje symbiózu s přírodou, může být pro ekosystém nejen přínosná, ale i nezbytná. Taková civilizace podporuje obnovitelné zdroje energie, regeneraci půdy a udržitelné hospodaření. Místo lakoty by měl být cílem „dostatek pro všechny“ s ohledem na limity planety. To zahrnuje cirkulární ekonomiku, kde se zdroje recyklují a odpad minimalizuje. Pokud by civilizace přistupovala k přírodě s respektem a pokorou, mohla by hrát roli v zachování ekosystémů a dokonce v jejich obnově. Je lidstvo schopné vzdát se svého egoistického přístupu a přejít k modelu, který je v souladu s přírodou? Nebo bude pokračovat ve své lakomosti až do bodu, kdy zničí sebe i svůj domov? Váš pohled podněcuje zásadní diskusi o tom, zda můžeme transformovat naši civilizaci dříve, než bude příliš pozdě.