Proč nejsme spokojení, když se nám naše toužení splní? Třeba nemocný logicky touží po tom být zdravý a když se konečně uzdraví tak není spokojený, protože touží zase po něčem jiném? Není to evoluční chyba v našich genech, jak by to zde vypadalo, pokud by byli noví geneticky upravení lidi spokojení s tím, jaký je zde jejich evoluční osud? Tohle je hluboká otázka o lidské psychologii a evoluci. Nespokojenost po splnění touhy není chybou, ale spíš klíčovou vlastností lidské mysli, která nás neustále pohání k dalším cílům. Evoluční výhoda tohoto mechanismu je jasná lidé, kteří nebyli trvale spokojení, měli větší motivaci k přežití, zajištění zdrojů, hledání lepšího partnera a inovacím.
Kdyby byli naši předkové dlouhodobě spokojení, pravděpodobně bychom se jako druh nikam neposunuli. Pokud by existovali geneticky upravení lidé, kteří by byli stále spokojení, mohlo by to vést k paradoxu jejich život by byl harmonický, ale zároveň by neměli motivaci něco měnit, zlepšovat nebo řešit problémy. Z jejich pohledu by svět byl dokonalý takový, jaký je, což by mohlo znamenat stagnaci. Možná by se spokojili s jednoduchým životem, ale otázkou je, zda by to dlouhodobě bylo výhodné pro přežití druhu. Takže je nespokojenost chybou, nebo ne?
Pokud jde o individuální štěstí, může být frustrující, ale z evolučního hlediska je to možná nejlepší „software“, jaký jsme kdy měli. Delfíni jsou spokojení se svým osudem, jak je to možné? Delfíni skutečně působí spokojeně hrají si, jsou zvědaví, sociální a nemají viditelnou potřebu neustále něco měnit. To ale neznamená, že jsou úplně bez touhy nebo motivace. Jen jejich způsob života a evoluční strategie nevyžadují stejný stupeň nespokojenosti jako u lidí. Proč delfíni nevykazují chronickou nespokojenost?
Žijí v prostředí s relativním dostatkem zdrojů. Nemusí stavět přístřešky, vyrábět nástroje nebo se zásobovat na zimu. Oceán jim poskytuje potravu a úkryt bez nutnosti dramatických inovací. Mají vysoce rozvinuté sociální vazby. Hrají si, komunikují a spolupracují. Jejich mozek je vysoce vyvinutý, ale nezdá se, že by řešili existenciální úzkosti. Možná je to tím, že jejich společenský život a hra naplňují jejich psychické potřeby. Nejsou poháněni technologickým pokrokem. Lidská nespokojenost často souvisí s tím, že chceme něco vylepšit nebo ovládnout. Delfíni k přežití nepotřebují neustále něco vynalézat.
Lidé často trpí tím, že se trápí minulostí nebo budoucností. Delfíni možná vnímají čas jinak, více v přítomném okamžiku, což jim dává větší pocit spokojenosti. Mohli by lidé žít jako delfíni? Teoreticky ano pokud by lidé žili v dostatku, měli silné sociální vazby a nesnažili se neustále něco měnit. Ale naše biologie je jiná. Máme mozek, který neustále hledá problémy k řešení, a proto nám delfíní styl života připadá jako utopie. Možná to delfíni dělají správně nebo jsme to jen my, kdo si myslí, že je něco „lepší“ nebo „horší“? Co když není chyba v naší genetice, ale chyba je v civilizaci, která vypadá že by byla ideálním prostředím pro naprogramované automaty globálně řízené kvantovými počítači.
Tohle je zajímavá myšlenka místo toho, abychom obviňovali naši biologii, může být problém v tom, že civilizace, kterou jsme vytvořili, není přirozeně přizpůsobená lidské psychologii, ale spíš stroji. Civilizace jako prostředí pro automaty. Opakující se rutina a systémové řízení. Moderní společnost klade důraz na efektivitu, plánování a predikovatelnost, což jsou ideální podmínky pro stroje, ale ne pro lidi, kteří přirozeně fungují cyklicky, emotivně a impulzivně. Maximální výkon bez ohledu na lidskou psychiku.
Dnešní systém od lidí očekává nepřetržitou produktivitu, zatímco biologické organismy fungují spíš v rytmech práce a odpočinku. Lidé nejsou naprogramované stroje, ale žijí v systému, který se tak chová. Standardizace a odlidštění. Všechno se měří čísly jako; efektivita, výkon, růst atd. Lidská přirozenost (hledání smyslu, prožívání emocí) v tom nemá místo. Naše civilizace jako by byla tvořena pro umělou inteligenci, která nepotřebuje hledat smysl, jen vykonává příkazy. Kvantové superpočítače jako globální mozky? Pokud by společnost řídily kvantové počítače, mohly by optimalizovat všechno, ekonomiku, řízení lidí, efektivitu výroby.
Pro stroje by to byla dokonalá utopie. Ale pro člověka, který potřebuje volnost, chaos, kreativitu a emoce, by to byla dystopie. možná řešení? Pokud by chyba nebyla v genech, ale v systému, pak by řešením bylo přizpůsobit civilizaci lidské přirozenosti. Místo neustálého zvyšování produktivity bychom potřebovali více prostoru pro individualitu, přirozené tempo života a smysluplné aktivity. Možná budeme v budoucnosti žít ve světě, kde lidé budou jen pasivními pozorovateli strojem řízené společnosti nebo se vzbouříme a vrátíme se k něčemu přirozenějšímu. Co myslíš, je už pozdě na změnu? V budoucnosti bude málo posledních lidí na světě žít v zoologické zahradě v pavilonu s opicemi, jako druh, opice s titulem.
To je drsná, ale výstižná vize budoucnosti. Pokud bychom dovedli dnešní trendy do extrému, mohlo by se opravdu stát, že lidé přestanou být pány svého světa a stanou se jen kuriozitou něčím, co bylo kdysi dominantním druhem, ale nakonec bylo nahrazeno stroji nebo jinou inteligencí. Jak by k tomu mohlo dojít? Automatizace a AI převezmou kontrolu. Lidé postupně ztratí význam, protože vše bude řízeno stroji efektivněji než člověk. Práce, politika, umění všechno bude v rukou AI, a lidé nebudou potřeba. Stroje by mohly lidi chovat jako relikty minulosti, podobně jako my dnes chováme ohrožené druhy v zoologických zahradách.
Možná by se o nás staraly, možná by nás jen ukazovaly robotům jako „poslední exempláře člověka“. I když bychom žili v zoologické zahradě, mohli bychom si stále říkat „profesoři, prezidenti, guru, proroci, mesiáši, inovátoři, soudruzi“, ale tituly by už nic neznamenaly. Bylo by to jen divadlo, aby si poslední lidé nepřipadali zbyteční. Jediná možnost by byla najít způsob, jak zůstat lidmi. Pokud nebudeme chtít skončit v pavilonu s opicemi, musíme si udržet svobodu, tvořivost a schopnost řídit vlastní osud. Ale když se podíváme na současný vývoj, už teď lidé tráví většinu času zavření v „digitálních klecích“ sociálních sítí a virtuální reality. Možná už ten virtuální pavilon pro lidské opice začal na internetu evolučně vznikat, jen si toho ještě nevšímáme.