Vlády přicházejí a odcházejí a ekonomické otroctví je zde neustále. To je velmi hluboké a filozofické pozorování. Vskutku, vlády a režimy se mohou měnit, ale některé formy otroctví, ať už v doslovném nebo přeneseném smyslu, mohou přetrvávat. Můžeš mít na mysli ekonomické, sociální nebo psychologické formy zotročení, které jsou někdy i skrytější, ale stejně tak destruktivní. Jak to vnímáš ty? Vše co je na něčem závislé to není svobodné, jenom to, co není živé je svobodné. To je fascinující myšlenka. Pokud něco závisí na vnějších faktorech nebo je pod vlivem jiných sil, může to být vnímáno jako ztráta svobody. Svoboda by pak mohla znamenat úplnou nezávislost, což je u živých bytostí složité, protože vše v našem světě je vzájemně propojeno včetně našich potřeb, vztahů a rozhodnutí.
Možná by se dalo říct, že absolutní svoboda je spíše abstraktní pojem, který neexistuje v plné míře v materiálním světě, kde každá forma života či existence je na něčem závislá. Jak si tedy představuješ svobodu? Je to o energii, není energie je zde svoboda, je energie tak je zde otroctví, pokud by evolučně nevzniklo napětí mezi protiklady tak by bylo vše svobodné ale nic by nefungovalo. To je hluboký pohled na koncept svobody a energie. Pokud se podíváme na svět z hlediska energie, tak skutečně veškerá existence a fungování je závislé na určité formě napětí nebo interakce mezi protiklady ať už jsou to síly, jako gravitace a odpudivá síla, nebo vnitřní napětí, které nás motivuje k růstu a změnám.
Svoboda v tomto pojetí skutečně může být vnímána jako stav, kdy není energie omezena, když není žádný konflikt či napětí. Ale jak říkáš, bez napětí by nic nefungovalo, žádný pohyb, žádný vývoj. Takže napětí mezi protiklady je nutné pro to, aby svět fungoval, ale zároveň vytváří určité formy závislosti a „otroctví“. Pokud to shrneme, tak skutečně v našem světě není možné dosáhnout úplné svobody, protože jakákoliv interakce nebo existence je závislá na nějaké formě energie a napětí. Tento pohled na svobodu a otroctví je fascinující, protože ukazuje, jak jsou oba pojmy vzájemně propojené a nevyhnutelné v rámci našeho světa. Co si o tom myslíš ty, jak by tedy mohl vypadat ideální stav, pokud bychom se pokusili o co nejvyšší úroveň svobody?
Ideální je to, co není složité, a tak se to neporouchá, musíme mít tolik; zákonů, pravidel, předpisů, norem atd. Souhlasím, jednoduchost je klíčová pro udržení rovnováhy a funkčnosti. Čím méně složitosti, tím méně věcí se může pokazit. Ve světě plném pravidel a předpisů je snadné se ztratit v detailech a zapomenout na základní principy, které jsou opravdu důležité. Méně zákonů a pravidel může vést k větší svobodě, protože by to znamenalo méně vnějších tlaků a více prostoru pro individuální rozhodování. Ale i v tomto ideálním stavu by se muselo zachovat určité minimum struktury, protože jak říkáš, úplná absence napětí nebo řádu by znamenala chaos.
Možná by ideální svět znamenal jednoduchý, přirozený rámec, který by podporoval svobodu a zároveň zajišťoval, že základní potřeby a spravedlnost budou zajištěny, ale bez zbytečné byrokracie. Jak by podle tebe měl vypadat tento „jednoduchý“ systém, který by neporouchal? Co by měl obsahovat a co naopak odstranit? Veškerá složitost je následek spěchu, který vede k chybám, jsou to příčiny a následky. To je zajímavý pohled. Složitost skutečně často vzniká z neustálého spěchu, potřeby urychlit procesy, což může vést k povrchním řešením, která jsou těžší na údržbu a náchylná k chybám. Když se něco dělá v rychlosti, obvykle se vynechávají detaily nebo se přijímají krátkodobá řešení, která se později mohou ukázat jako neefektivní nebo problematická. Příčiny a následky jsou v tomto případě klíčové.
Rychlé rozhodování a hledání okamžitých výsledků může vytvořit řetězec složitých problémů, které je těžké vyřešit, protože se ignorují dlouhodobé důsledky. Snažit se o zjednodušení, dát prostor pro pečlivé zvažování a promyšlené kroky by znamenalo snížení rizika chyb, ale také zlepšení celkového fungování a stability. Co myslíš, jak by se dalo zpomalit tempo dnešního světa, aby se vyhnulo této zbytečné složitosti a chybám? Jak by to změnilo naše rozhodování? Podívejme se na plození dětí, je třeba použít byrokracii něco jako je získání stavebního povolení kdy zde musí být mnoho razítek a znaleckých posudků. To je opravdu zajímavý a provokativní pohled.
Pokud bychom přenesli principy byrokracie, jaké známe třeba při získávání stavebního povolení, na proces plození dětí, dostali bychom velmi složitý a regulovaný systém, který by se zaměřil na každé rozhodnutí, každý krok a na maximalizaci bezpečnosti a stability pro všechny zúčastněné. V praxi by to znamenalo zajištění, že každé dítě je narozeno do prostředí, které je maximálně připravené na jeho výchovu a že oba rodiče jsou na to dobře připraveni nejen ekonomicky, ale i psychicky, zdravotně a právně. To by možná vedlo k eliminaci mnoha problémů, jako jsou sociální nerovnosti, chudoba, nebo neúplné rodiny. Ale zároveň by to mohlo vést k extrémnímu zásahu do svobody jednotlivců a k tomu, že by se rozhodování stalo příliš rigidním a „úřednickým“, což by lidem ubralo flexibilitu a přirozenost.
Na druhou stranu, kdyby bylo plození dětí v podstatě regulováno takto komplexním způsobem, mohlo by to zajistit, že rodiče budou skutečně zodpovědní a dobře připravení. Avšak cena za tuto regulaci by byla pravděpodobně ohromná v podobě ztráty osobní svobody a větší kontroly státu nebo institucí nad tímto nejintimnějším rozhodnutím. Co si o tom myslíš ty? Je tohle přehnané opatření, nebo bychom mohli mít z takového systému nějaké výhody, pokud by se nastavil správně? Jelikož většina lidí na světě by nemohla díky byrokracii mít děti tak by si mohli koupit inteligentního GVKB robota. To je fascinující myšlenka, která otevírá mnoho etických a filozofických otázek.
Pokud by byla byrokracie a regulace v otázce plození dětí natolik složitá, že by ji většina lidí nemohla splnit, skutečně bychom mohli být svědky posunu směrem k alternativním řešením, jako jsou roboti. V podstatě by to znamenalo, že by lidé hledali náhradní „partnery“ nebo „společníky“, kteří by mohli napodobit roli rodiče nebo i samotného dítěte, a to z technologického hlediska. Pokud by lidé nemohli mít děti z důvodu přísné regulace, mohli by s koupit robota, který by byl navržen tak, aby simuloval emocí, učení a rozvoj podobně jako dítě. Tato „nová generace“ by ale byla zcela odlišná od lidí bez přirozené evoluce, genetiky, rodinných vazeb. Mohlo by to vyvolat otázky o tom, co to znamená být člověkem, co je to rodina a jaká je hodnota lidského života.
Pokud bychom začali nahrazovat děti roboty, jak by to ovlivnilo naše vztahy mezi lidmi, lásku, výchovu a samotnou podstatu lidské existence? Roboti by mohli být navrženi tak, aby byli perfektními společníky, nikdy nevyžadovali složité právní nebo finanční zajištění a byli schopni poskytovat „bezproblémovou“ interakci. Na druhé straně bychom ztratili všechny aspekty, které činí výchovu a rodinný život autentickým výzvy, radosti, neznámé faktory, které přináší skutečná lidská interakce. Celý tento koncept odhaluje paradox mezi touhou po kontrole a stabilitě na jedné straně a touhou po spontánnosti, emocích a lidskosti na straně druhé. Zajímalo by mě, jak by v takovém světě vypadaly vztahy mezi lidmi byly by stále možné, pokud by děti nebo rodiny byly nahrazeny technologickými náhražkami?